Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky?

Sama jsem si tu nejranější situovala do věku jednoho roku, ale mohla jsem být mladší. Ležela jsem v posteli, byla jsem miminko a za mojí hlavou svítila lampa a mě to celé zajímalo. Pak mám základní vzpomínku na kamarádku Bedřišku, o tom jsem napsala i sonet. Odehrává se ve školce. Bedřiška měla nápadně modré oči. Naše přátelství trvá už dvaapadesát let. Tehdy jsme ale spolu byly ve školce na záchodku. Ona se dívala a já jsem si říkala, co vlastně vidí: to, co vidím já, nebo něco úplně jiného? V tom sonetu je také úvaha, přinesla mi ji právě tato zkušenost, že svět není poznatelný… Trochu se v tom promítá i Platónova jeskyně…

V těch dvou vzpomínkách jako by už byly přítomny obě vaše oblasti působení: poezie i psychoterapie…

Zvědavost je strašně důležitá. Mě zajímá, jak věci jsou, ale zároveň se nikdy nedozvím, jak doopravdy jsou. Ten pohled Bedřišky a můj pohled – také to trochu zavání radikálním konstruktivismem a systemickou školou, která tvrdí, že je tolik definicí světa, kolik na něm žije lidí. A že ho nemůžeme sice úplně poznat, ale můžeme ho vytvářet a dotvářet, což se mi líbí. Coby psychoterapeutka se necítím jako systemička, nýbrž jako biosyntetička, ale některé myšlenky této školy jsem vstřebala do velké hloubky.

Básnická tvorba je také svého druhu dotvářením světa. Jak se ve vás zrodila poezie?

Měla jsem zhruba tři fáze. První, když jsem byla holčička a prozpěvovala jsem si svoje texty, ale touto fází bych se víc nezabývala. Pak mi bylo jednadvacet a někteří muži ve mně nějak roznítili plameny… Někdy to byly takové svým způsobem mezní zkušenosti a nešly integrovat jinak než poezií. Byl v tom také kus poznání. A pak se mi to trochu zopakovalo, když mi bylo zhruba čtyřicet: potřebovala jsem některé věci integrovat. A to často nejde jinak než poezií nebo uměním.

Pociťovala jste to v těch čtyřiceti jako náhlý rozpuk, nebo se psaní postupně vynořovalo?

Myslím, že jde především o směřování řemesla. Což o to, já jsem občas pukala pořádně, ale to mi nestačilo. Měla jsem pocit, že se potřebuju přiblížit k vědomému konání. A to platí na více úrovních. Ano, jsem básnířka, cítím se tak. Dlouho jsem sice měla rozpaky to o sobě říct. Co to vlastně znamená, být básnířka?! Nějaké talenty ale mám, jeden z nich je hudební. Celý život jsem se zabývala starou hudbou, učila se číst staré notové zápisy, ovládat ji řemeslně, být v tom vědomá. Dalším mým tématem jsou šperky. Vytvořila jsem určité množství autorských šperků, které neprodávám – není to moje profese, ale téma těchto šperků je buď mé vlastní, nebo žen, jež v nich nacházejí příběhy, které je posouvají. A já pro ně vyrábím šperky s těmito příběhy. A zároveň ty šperky mají i estetickou hodnotu. Začala jsem se zabývat materiály, kameny, ale nikoli esotericky, spíše řemeslně, šperkařsky. Jistě, ten kámen může mít i nějakou energii, ale mě zajímá, jak je upravený, jaké má vlastnosti… A teď se oklikou dostávám k básním, s těmi je to totiž dost podobné.