Vždycky jsem chtěl vidět Jodorowského na vlastní oči. Vždycky. Proč? Protože párkrát mě u jeho filmů oslepilo bílé světlo, ucítil jsem úder na solar plexus a pak jsem měl dojem, že letím srandovní raketou vstříc modré noci bez konce. Klidné a majestátní, prosycené zlatými a stříbrnými nitkami. Proč? Protože u čtení jeho Psychomagie jsem intenzivně pocítil život. Živější. Zelenější jako květnové stromy, červenější jako býčí krev, zlatější jako koruna krále Karla. Proč? Protože Jodorowsky je Čaroděj života. Protože jeho existence nutí milovat život. A to je lék.

V ty dny, kdy bylo jasno, že Jodorowsky dorazí do Prahy díky merkurovskému umu básníka Guillauma Basseta, jsem měl smůlu. Všechno se proti mně jaksi spiklo. V době, kdy měl Jodorowsky přednášet ve Stromovce, jsem měl diskutovat o čínském románu Nebe nad Lhasou spisovatele Ning Kchena v nedalekém Lapidáriu plném těžkých a krásných soch. Ale ráno mě vzbudil podivný mihotavý sen, jehož obsah rychle vyprchal, leč, jak už to u takových snů bývá, jakousi snovou silou mě pak poháněl vpřed, takže jsem si ve sprše pomyslel, že to s Jodorowským nějak dopadne.

A dopadlo. Jako zázrakem byla debata zkrácena o hodinu, což bylo jistě škoda, leč já mohl snadno přejít ulici a za chvíli uvidět svého hrdinu na vlastní oči.

A on tam stál. Devadesátiletý kouzelník ve Stromovce, venku, na pódiu, atmosféra jak v šapitó. Jak v cirkuse. A mluvil ve stoje skoro dvě hodiny. Mluvil a gestikuloval. Mluvil a dupal. Mluvil a smál se. Mluvil a dojímal se. Mluvil a dojímal nás. Slova měla ten večer zvláštní funkci a ráz. Byla i nebyla podstatná. Jodorowského kosmické rozumy mísící šťavnatě v tyglíku mystiku a psychoanalýzu, avantgardní umění a spiritualitu svobodných duchů by šlo snadno ironizovat, kdyby jejich mluvčí nebyl současně jejich bytostným nositelem. Ztělesněním. Vtělením. A tak jsem po chvíli (stál jsem vedle kolegy Macla, kterému jiskřila očka ještě o trochu hlouběji, než je u něj obvyklé) vnímal už jenom ze srdce. Srdce.

Bylo to srdce toho krásného starce, s nímž bych se klidně vyspal, kdyby o to měl zájem. Bylo to srdce všech těch, které lapil do své kouzelnické sítě. Bylo to moje srdce, otevřené a červené, zraněné, ale dojaté tím triumfem života. Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků. Zvlhly, aniž by bylo zřejmé čím vlastně…

A Jodorowsky si zatím tak trochu, jak už to u kejklířů tohoto druhu bývá, ze všeho utahoval a vytahoval přitom historky z klobouku. V jedné z nich se například setkal se stoletým alchymistou v Paříži, který si vydělával na živobytí cigaretovými kouzly. A ten vzal jednou Alejandra do Notre Dame, ano, do Naší krásné Paní, která nedávno hořela, a tam mu nejprve vysvětloval ony zázračné alchymické motivy, o nichž ostatně psal i slavný a tajemný alchymista Fulcanelli. A pak, protože věděl, že Jodorowsky cvičí karate, ho vyzval k zápasnickým chmatům. K útoku. A když na něj Jodorwsky opravdu zaútočil, udělal několik kouzelných, kouzelnických gest a přitom ho odrazil slovy: „Krása! Krása, Alejandro, je nejmocnější zbraň.“

Toho večera byla krása života jaksi hmatatelná. Byla ve vzduchu i v lidských tělech. Byla všude kolem. A mně se od té doby začalo uzdravovat mé tolik let zraněné srdce. A teď s odstupem několika týdnů, prožitých dobrodružně, vím, že jsem k posvátnému středu věcí skutečně doputoval. A mé srdce se uzdravilo…

Konec pohádky.