Svět knihy
Adam Borzič

Jodorowského magické srdce ve Stromovce

Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 12/2019

Vždycky jsem chtěl vidět Jodorowského na vlastní oči. Vždycky. Proč? Protože párkrát mě u jeho filmů oslepilo bílé světlo, ucítil jsem úder na solar plexus a pak jsem měl dojem, že letím srandovní raketou vstříc modré noci bez konce. Klidné a majestátní, prosycené zlatými a stříbrnými nitkami. Proč? Protože u čtení jeho Psychomagie jsem intenzivně pocítil život. Živější. Zelenější jako květnové stromy, červenější jako býčí krev, zlatější jako koruna krále Karla. Proč? Protože Jodorowsky je Čaroděj života. Protože jeho existence nutí milovat život. A to je lék.

V ty dny, kdy bylo jasno, že Jodorowsky dorazí do Prahy díky merkurovskému umu básníka Guillauma Basseta, jsem měl smůlu. Všechno se proti mně jaksi spiklo. V době, kdy měl Jodorowsky přednášet ve Stromovce, jsem měl diskutovat o čínském románu Nebe nad Lhasou spisovatele Ning Kchena v nedalekém Lapidáriu plném těžkých a krásných soch. Ale ráno mě vzbudil podivný mihotavý sen, jehož obsah rychle vyprchal, leč, jak už to u takových snů bývá, jakousi snovou silou mě pak poháněl vpřed, takže jsem si ve sprše pomyslel, že to s Jodorowským nějak dopadne.

A dopadlo. Jako zázrakem byla debata zkrácena o hodinu, což bylo jistě škoda, leč já mohl snadno přejít ulici a za chvíli uvidět svého hrdinu na vlastní oči.

A on tam stál. Devadesátiletý kouzelník ve Stromovce, venku, na pódiu, atmosféra jak v šapitó. Jak v cirkuse. A mluvil ve stoje skoro dvě hodiny. Mluvil a gestikuloval. Mluvil a dupal. Mluvil a smál se. Mluvil a dojímal se. Mluvil a dojímal nás. Slova měla ten večer zvláštní funkci a ráz. Byla i nebyla podstatná. Jodorowského kosmické rozumy mísící šťavnatě v tyglíku mystiku a psychoanalýzu, avantgardní umění a spiritualitu svobodných duchů by šlo snadno ironizovat, kdyby jejich mluvčí nebyl současně jejich bytostným nositelem. Ztělesněním. Vtělením. A tak jsem po chvíli (stál jsem vedle kolegy Macla, kterému jiskřila očka ještě o trochu hlouběji, než je u něj obvyklé) vnímal už jenom ze srdce. Srdce.

Bylo to srdce toho krásného starce, s nímž bych se klidně vyspal, kdyby o to měl zájem. Bylo to srdce všech těch, které lapil do své kouzelnické sítě. Bylo to moje srdce, otevřené a červené, zraněné, ale dojaté tím triumfem života. Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků. Zvlhly, aniž by bylo zřejmé čím vlastně…

A Jodorowsky si zatím tak trochu, jak už to u kejklířů tohoto druhu bývá, ze všeho utahoval a vytahoval přitom historky z klobouku. V jedné z nich se například setkal se stoletým alchymistou v Paříži, který si vydělával na živobytí cigaretovými kouzly. A ten vzal jednou Alejandra do Notre Dame, ano, do Naší krásné Paní, která nedávno hořela, a tam mu nejprve vysvětloval ony zázračné alchymické motivy, o nichž ostatně psal i slavný a tajemný alchymista Fulcanelli. A pak, protože věděl, že Jodorowsky cvičí karate, ho vyzval k zápasnickým chmatům. K útoku. A když na něj Jodorwsky opravdu zaútočil, udělal několik kouzelných, kouzelnických gest a přitom ho odrazil slovy: „Krása! Krása, Alejandro, je nejmocnější zbraň.“

Toho večera byla krása života jaksi hmatatelná. Byla ve vzduchu i v lidských tělech. Byla všude kolem. A mně se od té doby začalo uzdravovat mé tolik let zraněné srdce. A teď s odstupem několika týdnů, prožitých dobrodružně, vím, že jsem k posvátnému středu věcí skutečně doputoval. A mé srdce se uzdravilo…

Konec pohádky.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

  • Svět knihy
    Vojtěch Němec

    Buď sensitivní jako Llosa

    Předně nutno podotknout, že Světu knihy patří ohromný dík, jmenovitě jeho dramaturgovi Guillaumu Bassetovi. Ten před rokem inicioval pozvání devadesátiletého kmeta Alejandra Jodorowského, který z Chile do Čech v rámci festivalu zavítal až letos – nejen díky tomu má program světový záběr i věhlas; ještě když přičteme peruánského romanopisce a nobelistu Maria Vargase Llosu nebo francouzského konzervativního myslitele Alaina Finkielkrauta.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 12/2019
  • Ning_Kcheng
    Svět knihy
    Rozhovor s Ningem Kchenem

    Básník a vypravěč se ve mně vždycky prali

    Ptá se Adam Borzič

    U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2019
  • Ozvěny surrealismu
    Zdena TominováCesta za moře a jiné básně

    Milovat může jen námořník námořníka

    Reflektuje Adam Borzič

    Ta kaskáda obrazů, ta láva tryskající ze zřídla poezie, má ve své magmatičnosti cosi železně nutného, ostatně básnířka se doznává, že zná železné hedvábí.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 1/2019
  • Rozhovor s Janem Škrobem

    Není jeden jasně definovatelný svět

    Ptají se Adam Borzič a Lukáš Senft

    Mně se líbí idea, kterou jsem četl u Venědikta Jerofejeva, že revoluce musí začít v našich srdcích. A kde jinde začít s revolucí srdcí než během komunikací s různými světy, což může být i během komunikace s druhým člověkem. To je také svět.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 20/2018
  • Právě vychází
    Adam Borzič, Ondřej Slačálek, Olga Pavlova

    Proroci post-utopického radikalismu

    Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 15/2018