Adam Borzič

Z POLSKA ZEVNÍHO DO VNITŘNÍ ČÍNY: PŘÍBĚH JEDNOHO UZDRAVOVÁNÍ

Ještě se nerozednělo, když se u cesty objevil Tu-Fu. / V ruce mu vykvetlo ráno, svítání mělo broskvový nádech, / ovšem básník soucitu použil několik červených kapek z oblohy

Beletrie – Poezie
revue Ravt 18/2019

Zofii Baldyze

 

I.

(poslyšte! bude to záznam jednoho uzdravování.
někde mezi ping pongem a divadlem Nó. mezi nahou řekou
v olšinách a skalním převisem plným bílých opic.
záznam posunu reality. zvenku dovnitř. poslyšte! nebudu
vás unavovat detailním popisem vleklé nemoci, vše vyložím
především v obrazech, na úvod ještě poznamenám, že život je
skoro vždycky krásný. ale to všichni určitě víte.)

Opustili jsme Alexandrow Kujavskij.
A já si tu větu stále opakuji, šeptám ji jako modlitbu,
sténám ji v domácím saténu, křičím ji do ranního větru,
až se mění v psí spřežení, které divoce uhání historickou nocí.
Bronz a děla, klobouky a barevná péra, hnědá mýdla, kopr ze zahrádky,
a spousta mrtvol, lidských i zvířecích, a valčíky, lidské i zvířecí, všechny ty
dějiny, pusté a zpustlé najdeš v jednom výkalu, lidském i zvířecím.
I to mě učili velcí polští básníci, i to jsem si připomínal,
když jsme ujížděli z Alexandrowa Kujavskij.

“Ale to była znowu historia”

A mohl bych popisovat cihlové domky, německé vlivy,
anebo dřevěný nízký domek, a za ním komín, už jen čáp chyběl
k dokonalosti, to byl ruský vliv, a mohl bych vytušit z nádraží
vliv rakousko-uherský, jeho napomádovanou krásu, lustry a fousy.
A mohl bych vylíčit rovinu, jinou, než je ta maďarská, a přece mě zaujala
ta podobnost, konzervativismu se daří v rovinách, nikde změnu nevidíš,
pořád dokola, jen vousatý pánbůh v oblacích na tebe kouká a v ruce má
národní vlajku. A jeho vousatý syn má taky vlajku. A jen ten pták,
co s nimi tvoří Trojici, žádnou vlajku nemá, protože nemá vousy
a vlajku v zobáčku, zdá se, neudrží. A ta panímáma v nebesích
ji má ale jako zástěru, právě válí těsto, budou pirožky, být matkou
je totiž skoro vždycky stejný džob. Pořád něco vaříš a smažíš.

A mohl bych také zobrazit splnění dětského snu.
Muže krásné ostře řezané tváře, o jehož umění vím z doslechu,
a představuji si, že jeho uměním profukuje bílý vítr od Visly,
až z hladiny se zvedají vážky, a v nedaleké továrně
smějí se dráty. A ženu bláznivé vlídnosti, která strašně ráda kouří
cigarety a miluje malý ostrov v mém skoro rodném moři. A chlapce,
kterého chci vidět o deset let dřív, jak stojí před chatkou
na táboře a hvízdá a hvízdá na lesy. Ale dnes umí hvízdat
na demonstracích & performancích, protože chce lepší svět.
A taky občas neví, do čeho píchnout. (Ale sova pálená mu
půjčí tajnou jehlu, a bude vědět, to vím.) A mohl bych zobrazit
velkou básnířku, – počkat nemohl -, radši jí věnuju báseň,
z úcty k jejím geografickým tajemstvím,
k té bytostně erotické lidskosti.

Ale mám-li se dotknout svého uzdravení,
nakonec musím zobrazit Hraničáře, já vím, řeknete si,
border line, to určitě znají v současné německé poezii,
to dělají ta malá ne hierarchická písmena v té velké zemi
s velkou kancléřkou a s velkým počtem uprchlíků,
další border line, a stačí pár šipek, pár béžových tyček,
několik pruhů v galerii na zdi bývalé fabriky,
a k tomu štěbetání šťastných vlaštovek
a to chytré a laskavé ticho z očí mé německé překladatelky…

Jenže Hraničářům se dnes daří na Východě, kam nyní řadím
i svoji malou zemi s jejím prezidentem hraničářem
a premiérem hraničářem, ne promiňte, oni jsou to psychopati,
to je jiná diagnóza, ale hraničářům se u nás vesměs taky daří.
Jasně, lidi, to je z té přemíry hranic. To je z těch zákazů
už na cedulích ve výtahu. To je z těch nočních klidových
režimů. To je z těch dějin jedoucích v tancích.
To mají z toho piva a pálenky. A z vodky.

Ze všech těch hranic pak někomu hrábne
a je z něj Hraničář bez hranic a jmenuje se třeba Hora
(nemyslím Josefa) a organizuje třeba opravu kola
a shodí přitom slunce z oběžné dráhy, vypálí vám
přitom stodolu a ještě plivne do polívky,
v níž plavala mastná kola a kytičky. Hrůza.
Přeháním. Už jdu taky přes hranice. Tohle dělá Stín.
Hraničáři netrpí na rozdíl ode mne přehnanou empatií,
ohledy, zkoumavými pohledy, zbytečnými dotazy,
na zdravotní stav a pokoj v duši, zkrátka, řeknou kurva,
a pak si ubalí dalšího jointa, nebo srknou si z piva,
protože mají v duši spoustu bolesti (ovšem kdo zas ne?)
a někdy mají mozek jak řešeto, a pak jim i srdce řve.

Abych tuhle psychoterapeutickou část včas ukončil,
řeknu už jen, že je taky choré nemít v sobě ani špetku
hraničáře, nebo ji mít jen hodně hluboko v tmavé
chodbě, takže, když už dospějete jako já k dějinám,
a víte, že Shakespeare měl pravdu, že zralost je vše,
nezbývá vám, než zevně Hraničáře odstrčit z cesty
a uvnitř ho obejmout se všemi těmi boláky a bodáky
a trošku jeho kovbojského prachu a zevláckého mazu,
pankáčské červeně a anarcháčské černě vmazat si do peří
a zbytek nechat tak, jak je. Světlý, prostorný a plachý.

Nakonec jsem se nezbláznil. V zevním Polsku jsem poznal
hranice a jejich smysl, pár krásných lidí, ztratil tarotové karty
a dostal příšernou chřipku, kterou jsem si přivezl domů.

 

 

 

II.

(doba miluje vysvětlení, kritici mají také rádi vysvětlivky,
přehlednost se dnes cení, tak pro pořádek. do zevní Číny mě nevpustili,
asi administrativní chyba, příliš horlivá úřednice, špatný zvací dopis,
moje tibetské sklony to asi nebyly, moje dordže neobjevili,
každopádně jsem jim napsal, že se mi stejně ta jejich kafkárna hnusí,
a to jsem ani nezmínil Ujgury, muslimy, lámy, koncentráky,
sledovačky přes internet, pronásledování křesťanů a už i buddhistů,
Hongkong a jeho povstání, policajty, co stříkají na lidi modrou,
aby je snáz rozpoznali, dělníky bez pojištění, celý ten jejich kapitál)

Vnitřní Čína se vynořila
v rozhovoru s milovaným mužem.
Vlastně jsme si povídali
o environmentální poezii,
má to svoji zákonitost,
mluvíte o nemocné planetě,
u toho furt kašlete, hledáte
správný jazyk, jak to vyjádřit,
plasticky někoho pobídnout,
vyzvat, probudit, inspirovat,
informovat, dojmout, sdílet,
čert ví, co všechno enviroment
potřebuje. A objeví se staří Číňani.

Nejdřív se vynořil ten tlusťoch Li-Po.
Z očí mu šlehalo mladé víno.
Ukázal za sebe na skálu, na pár žlutých květů,
pak přihopsal gibbon a za chvíli se v zeleni ztratil.
Nakonec se básník otočil směrem k řece, která se stáčela
do dálky, až mizela v mlze, a cesta byla volná.
Už svítil měsíc, taky skoro žlutý, voněly trávy
a světlušky lítaly kolem, nešlo setrvat, pokud jsem chtěl
najít horské růže a magnolie, nešlo zůstat na místě,
bylo třeba jít dál až na hranici bílých mraků,
pokud měl zázrak života procitnout na mých rtech,
pokud jsem měl živý následovat Cestu.

Ještě se nerozednělo, když se u cesty objevil Tu-Fu.
V ruce mu vykvetlo ráno, svítání mělo broskvový nádech,
ovšem básník soucitu použil několik červených kapek z oblohy
a namaloval císařská pole plná mladých kostí
a hory ledu, abych nezapomněl, že krása občas bolí.
Potom z bílých vlasů vyndal jehlici a do vzduchu napsal
své nejkrásnější verše: A moje hoře vstoupá
k Jižním horám, jak záplava, již nezadrží nic.
Chtěl jsem ho obejmout, byl už tak starý.
Ale mistr přesného rytí jen pokynul hlavou a zmizel.

Odevzdal jsem se tedy horským průsmykům v mlhách,
chvíli jsem bloudil, až jsem se posadil na zem a čekal,
a skoro bych už usnul, kdyby mě neprobral
tichý hlas Wang Weje, který právě vylezl odněkud z houští
a takřka nezúčastněně vyzpíval rudé bobule
padající na zem, údolí plné hlasitého Prázdna.
Pak naznačil posunkem ruky, že hned za převisem
má malý domek, mám se tam stavit na čaj.
Kdo ví, že vše je prázdnota, ví, co je to doma.

Po občerstvení s bratrem buddhistou mohl jsem konečně
do města. A v jedné uličce se otevřela dvířka a dovnitř mě
pozvala drobná ručka, takřka bílá, a já před sebou uviděl
madam Li Čhing-čao. Nepřekvapí, že mě usadila vedle toaletního
stolku a začala se líčit v podzimním vzduchu, už jednou mi darovala
verš se skořicovým květem, který jsem vetknul do vlasů jedné
berlínsky modré básně, ale dnes mě chtěla jen naučit tichu
velmi smutné ženy, kráse opilého hlasu opěvujícího lásku.
Ten výjev zasypala drobná švestková kvítka a já šel dál…

A vzpomněl jsem si, že když vyjdu z města,
a půjdu zase do hor, určitě tam někde počká Chan Šan.
Homole čnící k nebesům tam byla a ta kamenná těla básník
právě znamenal svým smíchem i ozvěnou horského ticha,
žízní i uhašením žízně. V ruce měl cosi jako koňskou
oháňku, možná to byl štětec (nebo to byla klášterní tma),
ale vše zůstávalo tak jiskřivě čisté, když s tím mával.
Sbohem, světe, vítej, světe, nirvána je pro kočku i psa.
A pak mě radostně odehnal, ať běžím po vlastní ose!

Nakonec, protože jsem pořád chrchlal, dávil se a smrkal,
musel mě mistr Lin-ťi naučit umění nenásilného spánku,
po probuzení mi zůstala na povlečení mapa vnitřní Číny.
Tu jsem si vzpomněl, že těsně před usnutím do mě nalil
Lin-ťiho kamarád taoistický mnich víno tmavé jako inkoust
a já spatřil stopy chodidel Starého mistra a zbaven všeho úsilí
nechal jsem vše plavat, v řece, jejíž jméno by mohlo být poezie.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil

Souvisí

  • IMG_8880-up2
    Rozhovor s Markem Pogačarem

    Poezie jako mina v jazyce

    Ptá se Adam Borzič

    A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 13/2019
  • Doteky terapie a umění
    Rozhovor s Danielou Vodáčkovou

    Ano, jsem básnířka

    Ptají se Adam Borzič a Olga Stehlíková

    Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2019
  • Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2019
  • Ning_Kcheng
    Svět knihy
    Rozhovor s Ningem Kchenem

    Básník a vypravěč se ve mně vždycky prali

    Ptá se Adam Borzič

    U mě byl vztah poezie a vyprávění vždycky provázaný. Nešel jsem od básně k povídce a románu. Já vlastně začínal četbou narativní literatury, chtěl jsem psát povídky. Ale nedařilo se mi to, prostě ty mé pokusy nebyly dobré.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2019