Developed using darktable 3.0.0
Rozhovor s Emmou Kauscem

Jsem ráda vážná…

Ptá se Adam Borzič

Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 3/2020

Ráda chodíš v černé. Jsi člověk noci?

Byla jsem dlouhou dobu člověk noci, většina černého se v ní odehrává. Chodila jsem, obrazně řečeno, sama nocí tmou, jako protagonistka filmu stejného jména z roku 2014. Ale řekla bych, že se to už překlápí a začínám být člověk dne. Ta černá nicméně zůstala, je to pro mě důležitá barva. Řekla bych, že je hodně expresivní a minimálně pro mě má specifické konotace. To, jak člověk vypadá, je taková první konverzace, kterou se světem vede, a pro mě je důležité, abych já tuhle konverzaci začala černou barvou. Vnímám ji jako určitý statement s vizuálním potenciálem, zároveň je to ale taky výzva: vyhnout se nudnosti a dojmu, že ji člověk nosí, aby nemusel přemýšlet, jak kombinuje.

A v čem je konverzace v barvě noci a dne odlišná?

Mně se to pojí s určitými mentálními vzorci a rituály. Většinu života jsem vedla v noci a vůbec dělala všechno v noci, takže jsem na svět pohlížela úplně jinak. To světlo dne mi symbolicky i fyzicky pomáhá nahlížet na věci trochu jinak. Nemusím svítit.

Noc, jak ji zažívám já, zahaluje, vytváří zdánlivě bezpečný prostor, v němž se ale může skrývat i nebezpečí…

To je pravda. A já už měla toho nebezpečí dost. Teď si ten prostor tvořím ve dne, kapacitu noci jsem vyčerpala.

Prozradím na tebe čtenářům Tvaru, že odmala čteš ráda Božskou komedii. Jak se vyvíjel váš vztah?

Vyvíjel se docela vtipně. Někdy v šesté třídě jsme se dostali k Dantovi na hodinách češtiny a moje profesorka to uvedla slovy, že ji nemůže číst někdo, komu ještě nebylo čtyřicet. A ať ji ani nezkoušíme číst! Což pro mě byl takový povel: kup si to a přečti. Tak jsem si tu knihu koupila a byla jsem strašně naštvaná, že tomu ne tak úplně rozumím. Že chápu slova, ale celek mi uniká. Jako by tam byla nějaká bariéra mezi mnou a tím, co čtu, protože jsem ten historický kontext samozřejmě nemohla chápat. A ten do jisté míry nijak celistvě, absolutně nechápu samozřejmě ani teď, ale tím, že ji čtu pořád dokola, do jejích vrstev alespoň trochu pronikám. Vždycky, když ji skončím, tak začnu číst znova. A nacházím jiné úrovně. Tohle je vlastně moje odpověď na to, co ona profesorka řekla; nemyslím, že člověk musí čekat. Myslím si, že když takhle ve společnosti těžce přijímaná díla, tahle díla, která mají pověst nepřístupných děl, nečteme, tak se tím vlastně hrozně ochuzujeme. Protože jakkoli jsem Komedii nechápala tak, jak bych jí rozuměla ve čtyřiceti, něco mi to dalo. Podobně to mám s Joycem a jeho Odysseem – když jsem ho četla, dělala jsem si pořád poznámky, téměř za každou metaforou se objevovaly další vrstvy.

Na klasických dílech mě vždycky fascinovalo, že ta jejich gigantičnost v sobě nese i cosi bytostně srozumitelného, byť ne v prvním čtení.

Mě jako člověka, jako čtenáře i jako někoho, kdo píše, strašně irituje, že si tady vytváříme kánon knih, které všichni známe, ale známe je, aniž bychom je četli. Všichni předem víme, že je nikdo nečte a číst nebude. Vezmi si třeba takového Davida Fostera Wallace a jeho Infinite Jest. To je taková kniha, která je vážně nečitelná. Je to takový Joyce nebo Dante dnešní doby. Lidi, kteří se ji pokusili číst, to po pár desítkách stránek vzdali, protože to, jak se učili číst, jim ve čtení nepomáhalo. Ta kniha s tebou svádí boj a ty na něj prostě musíš přistoupit, jinak o mnohé přicházíš. Tím samozřejmě ale neříkám, že jsou to knihy pro každého. Mám sice za to, že existují univerzálně čitelní autoři, rozhodně ale nechci někoho do četby nutit jen proto, aby válčil. Tohle je spíš taková poznámka pod čarou pro všechny, co se mi kdy svěřili, že by si knihu X rádi přečetli, ale na základě strachu čekají.

Jaký způsob četby by měl člověk zvolit, aby se nebál náročných knih a byl četbou obohacen?

Nedávno jsem četla The Golden Notebook od Doris Lessingové, kde se mimo jiné objevila myšlenka vztahu mezi vzděláváním a indoktrinací. Píše, že jsme ještě nevyvinuli systém, který by nebyl systémem indoktrinace. Člověk to musí mít pořád na paměti. Takže když jsem knihy, o nichž se bavíme, četla, tak jsem se od toho systému snažila ustoupit. Od všeho, co mi kdy vytvořilo příručku, jak mám číst. Něčím je to velice jednoduchý způsob čtení. Můžu číst něco, až když jsem splnila X, to navazuje na Y i Z.

Od dospělých lidí se očekává, že budou mít určitou vyspělost nebo určitou úroveň zkušeností, a přitom to v mnoha případech není pravda. V tomto ohledu je věk jenom číslo. A i v mnoha jiných.

Zůstaňme chvíli u věku, v jednom rozhovoru s tebou jsem si přečetl, že se necítíš být mluvčím „generace Z“. Přece jen, i když je to jen číslo, tak s lidmi své generace něco sdílíš. Máš nějaké souputníky v literatuře, spřízněné autory…?

Většinou jsou to lidi, které čtu. Ještě se mi nestalo, že bych potkala člověka, se kterým bych si rozuměla, a nelíbilo by se mi to, co psal. Možná že to někdy přijde. Ta zkušenost, kterou zaznamenávají, je v centru toho, kým jsou. Kdybych měla ale vyjmenovat lidi v mé vlastní věkové kategorii, tak mě nikdo nenapadá. Ale uvedla bych básníka Michala Talla, což je pro mě důležité jméno. S ním se cítím být hodně spojená. Čtu taky ráda Jana Škroba. V próze je to komplikovanější.

Když si čtu tvoje texty, ať už básně, nebo prózy, fascinuje mě v nich jisté napětí mezi tělesnou zkušeností světa a jeho intelektuální reflexí. Je tvé psaní rozevíráním této zvláštní propasti, nebo jejím zacelováním? Nebo obojím?

To záleží na situaci. Moje psaní je do jisté míry vulkán. Sice poničí vše, co je okolo, ale vznikne tak něco nového, modifikuje to prostor kolem. Záleží, jak se na věci díváš. Poničené artefakty můžou být buď zničené, můžeš se na ně dívat jako na něco, co potřebuje rekonstrukci, úplnost. Nebo je prostě proměnil čas.

O své prvotině jsi řekla, že jsi v ní sama sebe důkladně zašifrovala. Od té doby jsou tvoje texty více osobní, i když u tebe je to vždycky taková zvláštní zajímavá hra. Zdá se mi, že míříš k jakémusi podivnému paradoxu zakrývání a odhalování. Jak vidíš vztah autorky a textu?

Pokud máš den nebo dva, můžu se pokusit o analýzu. Samozřejmě vtipkuju. Ve zkratce jsem zastánce toho, že text by měl fungovat nezávisle na svém autorovi, to je ale samozřejmě zkratka něčeho komplexnějšího, co nechci takhle jednoduše ukotvit. Jsem v literatuře unavená z doslovného přepisování zkušenosti na papír, autofikce je samozřejmě jiná kategorie s jinými pravidly. Jsem zastáncem toho, že člověk by měl spíš ukazovat než popisovat. To potom dělá text nejen zajímavějším, ale i komplexnějším. Když něco popíšeš, tak toho moc nezůstane. Pro mě být osobní znamená jen popisovat. Je to součást jedné rovnice, když ukazuju, tak vzniká určitá fabulace, takové napětí. Jsem člověk, který se rád schovává. Ne že bych se úplně schovávala za to, co píšu, to ne.

Kdybych jen popisovala, musela bych upustit od toho, že se beru vážně, ironizovat, zlehčovat. A to dělat nechci. Často se vlastně setkávám s názorem, že bych se měla brát míň vážně, potažmo i to, co píšu. Vážnost je v Česku spojovaná s jakousi rigiditou; nudností, chladností, obecně s něčím, s čím by člověk spojovaný být nechtěl. S tím nesouhlasím, vlastně naopak. Jsem ráda vážná a beru i to, co dělám, vážně.

Kritik Martin Lukáš o tvém debutu napsal: „Zdá se mi, že Kausc chce ve svých básních dosáhnout na něco opravdového, co by se jí nevzdálilo v reprezentaci, nerozplynulo v pixelech, nespadlo do spamu nebo neshořelo spolu s harddiskem. A protože je nahlodána zcela pochopitelnou civilizační skepsí, namlouvá si jen velmi málo, do prázdnoty digitálního světa hledí zpříma. Zní to jako velká pochvala, ale současně je to i dost temná výpověď o našem světě. Na co chce Emma Kausc opravdu dosáhnout? Co navzdory nebo díky digitálnímu světu zachránit?

Budu mluvit v obecné rovině, protože nechci interpretovat to, co píšu. Nechci přeci ochuzovat. Pohled do digitální prázdnoty je takové ukázání prstem, které v naší části světa rádi provozujeme. Je to taková formulka pro to, jak vnímáme digitální svět, pokud o něm někdo píše. Pod pohledem do digitální prázdnoty si každý vybaví nějaký typ textu, ale řekla bych, že já to spíš vnímám jako takové neprobádané vody. Úkol je plavit se a mapovat, zjišťovat. V kontextu otázky musím říct, že jsem i dost technofobní, tak jako byla technofobní třeba německá avantgarda, samozřejmě nadneseně řečeno. Proto jsem se rozhodla, že to bude jakési pomyslné centrum, kolem kterého se bude moje tvorba odvíjet, protože ráda čelím svým strachům. Ale z jiné perspektivy vůbec nechápu internet jako digitální prázdnotu. Vnímám ho jako něco velmi komplexního.

V jednom textu píšeš, že na „digitální věci se nepráší“. V tom je také jakýsi děs z odtělesnění. Mluvili jsme o „digitální prázdnotě“, ale tebe zajímá prázdnota ještě v jiném smyslu. Je ti blízký zen…

To je dobrá poznámka. Protože minimálně v našem světě vnímáme prázdnotu jen negativně. Ale v prázdnotě zenu – a vlastně i toho internetu – je úplně všechno.

Jak se díváš na pokusy tvořit čistě digitální poezii? Poezii robotů.

To vidím dost ambivalentně. Často nepoznáš, jestli ty básně vytvořil počítač, nebo člověk. V tomto případě bych se odklonila od názoru, že dílo samo o sobě musí mít výpovědní hodnotu. Zde by mě zajímalo, zda text napsal člověk, nebo robot. Já čtu, abych se přiblížila jiné lidské zkušenosti. A pokud by to napsal robot, tak mi ta slova nic nedají, napsalo je něco, co nemá srdce. V Langově Metropolis je taková zajímavá věta. Mluví se tam o tom, že existuje hlava, co plánuje, a ruce, které staví; musí tu ale být prostředník. Tím je srdce, které počítač nemá. Není to člověk.

Vida, já tě spolu s Tallem nazývám „romantiky digitální epochy“ a ono na tom něco je. Pojďme k jinému rozměru tvé tvorby – k feminismu. Poskytla jsi nám básnickou skladbu Profil ženy, kterou lze číst jako zneklidňující feministickou meditaci. Předpokládám, že ti nevadí být označena za feministku.

Jsem typ člověka, který si zrovna tenhle label, štítek připne rád. I když chápu i ty, kdo feministicky smýšlí, ale nechtějí tak být označováni. Z různých důvodů. Já jsem nicméně na to, že se tak označovat můžu, hrdá.

Jak vlastně z perspektivy feministky vnímáš to, co se dnes děje s patriarchátem? Je u konce s dechem? Nebo se obrozuje?

Takhle nad tím nepřemýšlím. Spíš přemýšlím o ženské zkušenosti, o ženském narativu, který tu strašně dlouho nebyl. Nedávno jsem se na internetu snažila dohledat jistou informaci, týkající se žen v minulosti, ale ukázalo se, že si odpověď všichni musí domýšlet, data nemáme. Ta absence záznamů dává historicky smysl, i tak mě to ale překvapilo. Připomnělo mi to, jak málo toho o ženách vlastně víme. Sice máme ženské deníky, ale ty jsou taky dobově podmíněné. Spousta informací o tom, jak dnes chápeme ženy, vychází z těchto dobových deníků, protože hlavní, veřejný narativ vždycky psali muži, což jsem se snažila nějak zohlednit i v té skladbě, kterou jsi zmínil.

Máš svůj feministický kánon?

To asi úplně ne, i proto, že mi v jistém ohledu přijde samotný koncept kánonu problematický. Ale mám autorky, které jsou takové matky mého srdce. A tam patří Sontagová nebo francouzské existencialistky – Weilová, Maggie Nelsonová nebo Kate Tempestová, Sarah Kaneová, Roxane Gayová, Nawal El Saadawi. Tyto ženy, i když to není patrné na první pohled, mají něco společného.

Susan Sontagové jsi věnovala svoji sbírku. Kým pro tebe je?

To je dobrá otázka, protože Sontagová pro mě vždycky představovala něco, co mě jako queer člověku, který je zároveň intelektuál, v českém prostředí chybělo. Vždycky jsem v rámci svých vztahů v životě hledala někoho, kdo by se k ní nějak vztahoval. Tedy ne třeba přímo k ní, ale nějak trochu souzněl s intelektuální tradicí, kterou ona představuje. I proto odtud často utíkám a žiju v zahraničí; hledám lidi, kteří by nějak zapadali do téhle tradice. Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem. Nechci ji ale nějak víc glorifikovat, protože ten intelektuální proud samozřejmě nepředstavuje pouze ona. Náš prostor funguje jinak, mně nikdy moc neseděl; to není výtka světu okolo mě, spíš popis toho, jak se ke světu vztahuju. Jsem nicméně ráda, že ji zmiňuješ jako člověka, kterému jsem věnovala knihu. Ne jen jako autora citátu, jímž uvádím tvorbu. Jsou to dvě rozdílné roviny.

Označila ses za queer člověka. Tvoje texty byly zařazeny do antologie české a slovinské queer poezie Stýkání. Co pro tebe znamená queer psaní?

Pro mě je to na podobné úrovni jako ten štítek „ženská literatura“. Uvědomuju si ošemetnost tohohle výroku, je potřeba, aby queer psaní pronikalo do veřejného prostoru samo za sebe. Nálepkování moc nemám ráda kvůli úskalím, připadá mi, že pak to přídavné jméno dělá ze zkušenosti něco univerzálního. Jak z toho být žena, tak z toho být queer. Člověk není identický pouze se svojí sexuální orientací. Je to jen součást mé identity.

Pojďme – možná – k obdobné nálepce. Co říkáš na environmentální poezii, na „novou přírodní lyriku“? Má to smysl? Je ti to blízké?

Jsem ráda, že tady ta vlna je. Přijde mi zbytečné ptát se, jestli je to potřeba. Je to přece reakce na něco, co fyzicky pociťujeme a budeme to pociťovat čím dál víc. To, že se někdo rozhodl to pojmenovat, je pak další věc.

Píšeš poezii i prózu. Nicméně v rozhovoru pro E15 říkáš, že próza je ti bližší.

Je mi blíž. Vnímám ji jako nástroj s větším polem působnosti, alespoň pokud jde o to, co chci sdělovat já. Jsem člověk, který dokáže psát jen určitý druh poezie. Mám takovou svoji polohu, která je mi příjemná, ale i když ji občas překročím, abych vyšla z komfortní zóny, tak spíš jako bych ji rozšířila, než že bych přeskočila jinam. V próze mám větší pole působnosti, protože tahle moje poloha tam má větší prostor. I díky tomu, že v ní mohou být postavy, v poezii jako médiu mi chybí lidský hlas, co se vyvíjí, chybí mi tam ta příběhovost. Ta je v centru toho, proč vlastně píšu. V tomhle ohledu je pro mě poezie omezující. To, co chci říct, tam může existovat jen zčásti.

Co teď píšeš?

Podle mě spisovatel píše, i když zrovna nepíše, dělá třeba rešerše. V tomhle smyslu píšu pořád.

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil
  • Emma Kausc

    (1998, Praha) v roce 2017 vydala knižní debut Cykly, který byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Básně a prózu dále publikovala v časopisech Host, A2, Vertigo, magazínu Ravt nebo například ...
    Profil

Souvisí

  • Psychologie
    Adam Borzič

    Psýché na knižním trhu

    Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

    Drobná publicistika – Psýché na knižním trhu
    Z čísla 2/2020
  • IMG_8880-up2
    Rozhovor s Markem Pogačarem

    Poezie jako mina v jazyce

    Ptá se Adam Borzič

    A dokud existuje idea literatury, vždycky existuje důvod, proč se ráno probudit a vejít do nějakého ringu a bojovat, a když je to nutné, tak zápasit i se sebou, vlastníma holýma rukama.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 13/2019
  • Doteky terapie a umění
    Rozhovor s Danielou Vodáčkovou

    Ano, jsem básnířka

    Ptají se Adam Borzič a Olga Stehlíková

    Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2019