Nekrolog za Stanislava Dvorského

Za Stanislavem Dvorským (14. 7. 1940, Praha – 21. 2. 2020, Praha)

Vzpomínají Adam Borzič, Petr Král

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Drobná publicistika – Nekrolog
Z čísla 5/2020


PETR KRÁL

 

22. dubna

(Je rok 1960, S. D. se poprvé chystá z vojny na „dovolenku“ do Prahy. Píšu mu dopis jako se otevírá náruč, tím vřeleji, že se dosud známe jen krátce – se Standou i s dalšími čtyřmi, s nimiž v duchu tvoříme takzvanou školku.

To, co nás pojí, je dost podstatné a silné, aby to odsunulo stranou celý zbytek světa. A aby to mohlo trvat celý život.)

 

Stando,

buď prosím ujištěn, že v Praze nikdo nezahálí. Každý z nás narychlo pokrývá drobným písmem poslední prázdné stránky, je noc, mrtvé děti se povalují v kopřivách a seismografy to všechno sotva stačí zaznamenat; chvějí se jak blbé.

Buď ujištěn, že k tvému příjezdu je všechno připraveno. Ověšen sedím u telefonu, v kapse mi chřestí křehké klíče. Zahazovali jsme oharky cigaret pod ohrané, rozvrzané automobily. Noc.

Pozorně spolu budem chodit tmou od rohu k rohu; klepat lidem na šíje, oprašovat milence. Hvízdat na cizí máslo za oknem. Zasmějeme se ze sna vyrušeným známým; známé, rozespalé tváře, celé přívaly těch známých, rozespalých tváří. Proplujeme celým nočním Karlínem („Hadry! Kosti! Kůže!“, páchne to tu celé léto).

Stando, už vidím tvých 63 křehkých kilogramů bez budoucnosti vypadnout na nástupiště. Už se ti do černé kštice práší omítka: znovu jsme začli svůj nekonečný rozhovor. Už počítáme láhve a hnusné starce.

Buď ujištěn, že tu hned v pondělí dostaneš poměrně svobodně celý párek s hořčicí.

K ránu spolu z mostu Legií budeme plivat po rybách.

 

ADAM BORZIČ

 

Elegie za Stanislava Dvorského

Nevím, jestli za to může už to jméno,
ale často jsem v Tvé přítomnosti slýchával
varhany porostlé mechem a kukačky kukat
za úsvitu. Abys to byl opravdu Ty, s celou tou svou sumou
tajemství, musel bych přitom ještě zakopnout o požární helmu,
kterou čas zapomněl ve vysoké trávě, hned vedle by se poulil krtinec
a nad ním strom pnoucí se do výše, z nějž vytékala by lesklá míza.

Kam odcházíme? Kam odcházíme?
Nadechne se v nás život, hned jak vydechnem?
Jinak. Jinak, za horami, za jezery, stříbrná lžíce smrti zčeří hladiny,
načechrá pěnu jak v šálku práškového japonského čaje
a ke stropu nebes se vznese volavka?

Tak bys to viděl? Tak by to viděly
Tvé oči už neviditelné nad rozlitou krajinou
se sypkým břehem, sosnou a železnou postelí, zválenou milostným jarem?
Usednout tam, slyšet volavky? Anebo trubku? Klást do ticha otázku, klást do hnízda
teplé šišaté vejce, živoucí tmu poezie do ticha vezdejšího bytí…?
Je to divné, kladu Tě v den Tvé smrti do obrazu kamsi vysoko v horách,
město jsem nechal zmizet, jeho střechy roztavil
a prodal jsem jeho krámky, zvlášť ty, kde prodávali gramodesky,
rozpustil jsem koncertní haly, zmizely naráz, stačilo fouknout na houslový klíč –
a bylo. Bylo to všechno náhle tak zbytečné. To je na smrti nesnesitelné. Tohle.
Že už Tě nikdy neuslyším říct: „Není problém…“

Dost. Vyschly mi dnes oči. A zalít Tě cementem sentimentu nemůžu/nechci.
Dost na tom, že už půl dne nejsi. Že se vracíš do skleněného světa za tenkou blánou.
Že už si nedáme navzájem ani kousíček té nejpoctivější každodennosti
ve službě tvarování slov… Protože blankyt, protože děravé moře,
protože tohle všechno je teď tak definitivní, když se máš říznout do prstu.
Dá se tušit, že nakonec nás nezradí duch, ale tělo…

Nevím, jestli věřím na poezii bez lidí,
myslím, že ne,
určitě nevěřím na poezii bez Tebe,
a přece to ona jediná tu s námi zůstane.
Cosi ve mně se tomu teď vzpírá,
musím si opakovat,
žes ty geniální básně psal svými prsty,
vlastně vydechoval celým tělem.

Jak z fujary třešňové květy.
Jak z trychtýře barokní vodu.
Jak z tunelu živý oheň cigarety.

Že v nich zůstaneš.
Protože mi strašně chybíš.

A je to. Ticho. Pro mě má nyní podobu zelené skvrny,
naducané bouřkovým mračnem, vosí serenádou, kuřecím drápkem prořízlé…
Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.
Ticho a       teskno      bez Tebe      je

Chviličku.
Načítá se.
  • Adam Borzič

    (1978) je šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvar od roku 2013. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v ...
    Profil
  • Petr Král

    (1941), esejista, literární publicista a básník. Literární reflexe nejčastěji uveřejňuje v časopisech Kontexty, Souvislosti a Tvar.
    Profil
  • Stanislav Dvorský

    (14. 7. 1940, Praha – 21. 2. 2020, Praha) básník, esejista, grafik. Debutoval v časopise Orientace v roce 1967, zastoupen je v několika zahraničních antologiích. Studií „Z podzemí do podzemí. ...
    Profil

Souvisí

  • Developed using darktable 3.0.0
    Rozhovor s Emmou Kauscem

    Jsem ráda vážná…

    Ptá se Adam Borzič

    Myslím, že nepřeháním, když řeknu, že pro mnoho queer intelektuálů někdy Susan Sontagová představovala takový orientační bod, je pro velké množství lidí prvním odrazovým můstkem.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 3/2020
  • Psychologie
    Adam Borzič

    Psýché na knižním trhu

    Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

    Drobná publicistika – Psýché na knižním trhu
    Z čísla 2/2020
  • fellini_knezove
    Federico Fellini
    Petr Král

    Evropan Fellini (výňatek)

    Zatímco hollywoodští filmaři usilují – byť sebesnaživěji – jen o to, zbohatlicky si přivlastnit poklady, které jim jsou v podstatě cizí, italský režisér prozrazuje své sepětí s kulturou také nonšalancí, s níž se k ní staví.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2020
  • skupiny bytostí vklíněných do sebe
    propletená zvířata vzhlížející k měsíci
    krychle a hranoly věže a domy skříně a postele
    ve všech tmavých koutech dosahuje pářivost zvířat

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2020