Profil čísla
15|2020
Tvar15_2020-1_page-0001

Jak se budeme jevit v kouřovém zrcadle nějakého příštího přítomného okamžiku? Kým budeme a jaký vztah má tato budoucnost k naší přítomnosti? A co budou znamenat naše slova, myšlenky a činy v té divné budoucnosti, o níž nic nevíme?

Milí čtenáři Tvaru,

moc by mě zajímalo, jak jednou bude vypadat naše přítomnost coby minulost. Každý náš návrat do minulosti je vždy imaginací. Jak se budeme jevit v kouřovém zrcadle nějakého příštího přítomného okamžiku? Kým budeme a jaký vztah má tato budoucnost k naší přítomnosti? A co budou znamenat naše slova, myšlenky a činy v té divné budoucnosti, o níž nic nevíme? Přemýšlím, jestli mě do těchto úvah nutí ona juráčkovská vlna, kterou v čísle zastupuje rozhovor s Daňou Horákovou, nebo rubrika Úcta ke světlu, v níž si pozorně a velmi přítomně Lukáš Senft prohlíží Juráčkův film Případ pro začínajícího kata… Nebo jsou to snad básně mystifikujícího Jiřího Kratochvila z konce sedmdesátých let? Nebo ukázka ze vzpomínek Františka Janoucha…

Přítomnost prosycená covidovou a klimatickou změnou sestává z nekonečně mnoha přítomností živých organismů, a přece tyto dvě krize ukazují, nakolik je jejich základní přítomnost společná. Ten covid-19! Po meditativně-dramatickém jaru a následném letním výdechu na pokraji oslepující euforie je tu tato nemoc světa zpátky, v podzimních kulisách, tentokrát ovšem přichází do velmi nepřehledného terénu. Zmatek vyvolaný neuchopitelným střídáním pevné kontroly a naprostého rozvolnění rozkolísal naše vědomí současně s faktem, že už mnohdy známe lidi s covidem. Ten přestává být bájnou chorobou za hradbami roušek, ale stává se přítomností. Možná je dobře, že v onom zmatku nejsme schopni být tolik vystrašení, možná je to skutečnější pohled na nemoc, ale je zřejmé, že se cosi vymyká kontrole.

Otiskli jsme v tomto čísle esej, s jehož vyzněním v doslovném smyslu nesouhlasím, ale současně se mi pozdává cesta přemýšlení, kterou tento text nabízí. Otázka, v čem je nemocný náš svět, nemůže být odbyta jen poukazem na pandemii. I zde je třeba celostního pohledu. Nemoci přece obývají živý kontext – naše životy. Pro mne je klíčovým obrazem fakt, že nás hrozba nákazy nutí k izolaci. Říkáme tomu sociální distance, a někteří idealisté ji překřtívají na fyzickou, ale obávám se, že v tomto bodě jsou až příliš platoničtí. Osobně jsem velmi sociální tvor, mám rád lidi, mám hodně přátel, rád se lidí dotýkám, a tak vlastně ve světě, který si drží ze strachu odstup, je pro mě čím dál složitější a obtížnější pobývat. A také chápu, že současně není řešením, abychom se teď všichni vzájemně láskyplně nakazili. Ale použiju-li imaginativní metodu Milana Hanuše, nemůžu v covidu nevidět určitou metaforu dlouhodobého onemocnění našeho světa, vyvěrajícího z přesvědčení, že jsme jaksi izolovaní, vzájemně oddělení. Už dlouho rozbíjíme jádro, rozdělujeme druhy, žijeme v třídní společnosti, máme atomizované rodiny, vyznáváme osobní úspěch, lpíme na svých identitách, přísaháme na kmen – žijeme pro sebe; a živý svět jsme si podrobili natolik, že se stává neobyvatelným. Naše racionalita konečně přiznala s opilým Rozanovem, že „rozum je sám“. A nakonec tato racionalita ústí do podivného fantasmatu složeného z nejvykřičenějších iracionalit. Divná doba.

Ale třeba ne, třeba v onom zrcadle budoucího přítomného okamžiku někdo uvidí z neosvětleného rohu povstávat posla proměny. Chci věřit.

Přeji vám živé čtení.

AB
Rozbalit Sbalit editorial Adama Borziče

To hlavní

  • Rozhovor s Daňou Horákovou

    Domov jsou pro mě především vůně

    Ptá se Svatava Antošová

    Zkrátka: Pavel po mně dupal, jen co jsem vystrčila hlavu, Milan zbožňoval můj mozek a vařil pro mně. V jádru se mi nemohlo přihodit nic lepšího než zažít je oba, protože jsem v tom prostoru mezi těmito extrémy mohla, ne, přesněji: musela uvažovat o tom, co je a co znamená emancipace.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2020
  • 05_kratochvil
    Jiří Kratochvil

    Hry, mystifikace, Kandaul

    Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 15/2020
  • 03_ucta_2

    Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

    Drobná publicistika – Úcta ke světlu
    Z čísla 15/2020
  • kol. autorůSto básní: svět staré japonské poezie

    Básně nejen o luně a rozkvetlé višni

    Reflektuje Adam Borzič

    Navíc se láska v japonském básnictví zrcadlí v koloběhu ročních dob, takže se přírodní a milostné motivy přirozeně proplétají jako těla na lůžku.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2020
  • Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

    Drobná publicistika – Komentář
    Z čísla 15/2020
  • Karin LednickáŠikmý kostel. Románová kronika ztraceného města, léta 1894–1921

    Naivní kronika v přepychovém hávu

    Reflektuje Erik Gilk

    Jenže chyba lávky: autorčin klasický vševědoucí vypravěč, jakým psali venkovští realisté, nehodlá čtenáři něco pouze naznačit, nebo dokonce zatajit, ale vodí jej všude za ruku jako slepého.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2020

Další texty

Chviličku.
Načítá se.