02_rozhovor_1
Rozhovor s Daňou Horákovou

Domov jsou pro mě především vůně

Ptá se Svatava Antošová

Zkrátka: Pavel po mně dupal, jen co jsem vystrčila hlavu, Milan zbožňoval můj mozek a vařil pro mně. V jádru se mi nemohlo přihodit nic lepšího než zažít je oba, protože jsem v tom prostoru mezi těmito extrémy mohla, ne, přesněji: musela uvažovat o tom, co je a co znamená emancipace.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 15/2020

V úvodu ke své knize O Pavlovi, věnované vašemu životu s filmařem Pavlem Juráčkem, vysvětlujete, proč jste se do psaní vlastně pustila, slovy, že jste se chtěla „pokusit Pavlovi porozumět a tím pádem vyhostit ze vzpomínek na něj vše mysteriózní a iracionální, abych mohla prominout – a možná nejen jemu, ale i sobě, ony zrůdnosti, kterými jsme se čas od času častovali“. Máte pocit, že se vám to podařilo, nebo je tu ještě něco, co zůstalo nepochopené a skryté?

Myslím, že úplně prokouknout nelze nikoho, nejsme – k velké nelibosti všemožných institucí či agentur – ze skla. Takže bych asi ani teď neuměla beze zbytku odpovědět na otázku, proč tak nepříčetně zraňoval právě ty, kteří ho měli rádi, anebo proč tak vědomě a systematicky pracoval na své sebedestrukci. Proč se cpal captagonem a zapíjel ho myslivcem, proč psal jen v noci a prospal celé dny, čímž sabotoval sociální kontakty. Mnoho mých kamarádů ničila totalita, ale Pavel ničil především sám sebe. To jsou na první pohled symptomy, které by i psychoanalytik-učedník hbitě přiřadil k některé diagnóze – k bipolaritě, depresím… Ale mně tyto termíny v tom mém pokusu ho pochopit moc nepomohly. Mám spíš pocit, že v něm běsnily síly, které tryskají z temnot jakéhosi živočišného zla, jež odolává zkrocení „kulturou“ či civilizací, a jsou latentně přítomné v každém z nás, ale které člověk nakonec zkrotí v průběhu socializace, když přistoupí na pravidla hry. Možná že se mi podařilo ho „zmapovat“, ale beze zbytku pochopit? Rozluštit? Ne, to ne… A to je dobře. Koneckonců měl na svá tajemství právo – jako každý z nás. Myslím, že tajemství je něco jako odvrácená strana měsíce, neodmyslitelná část individuálního šarmu, identity a sex-appealu.

Jakými „zrůdnostmi“ jste se častovali?

Uráželi jsme se, mlátili, ponižovali… Jednou napsal mým rodičům, jindy mně hrozil, že mě umlátí pohrabáčem, já jsem zase zostuzovala jeho příbramskou rodinu. Prostě jsme se snažili strefit se do černého. A to v bytečku, který sestával z šestatřiceti metrů čtverečních, v nichž jsme trávili dvacet čtyři hodin denně, den po dni: on „sova“ a kuřák, já „skřivan“ a nekuřák… Řvali jsme na sebe anebo mlčeli – někdy celé týdny. To byly kruťárny. Ale člověk snad může někoho nenávidět, i když ho miluje. Ostatně popsala jsem to všechno v té své knížce dost detailně a snad i věcně, nezaujatě.

Kromě těch „kruťáren“ jste si ale museli i něco dávat – jak jste se třeba navzájem obohacovali intelektuálně nebo umělecky?

Škoda, že jste tuhle otázku nemohla položit Pavlovi: ten by na vás chvíli nechápavě zíral a pak by se rozchechtal, protože my – a snad ani nikdo z naší „party“ – nepoužíval tak patetickou terminologii. My jsme – zkráceně řečeno – usilovali o co nejintenzivnější prožitek a nejpreciznější odpovědi na základní problémy doby, ale současně jsme pěstovali určitou verbální zdrženlivost, ba cudnost, pokud šlo o privátno. Pavel se třeba ve svém Deníku nikdy nerozepsal o tom, jak se s tou či onou slečnou pomiloval, nebyl žádný „pornograf“, i když své „kořisti“ registroval. Ale hlavně mám dojem, že skutečně výjimečný tvůrčí čin je plodem samoty – a ne výsledkem kolektivního „obohacování se“. A aniž bych je chtěla srovnávat s Pavlem: Michelangelo vytesával Davida z mramoru, Balzac psal svou Lidskou komedii sám a sám… Ale jejich díla skutečně – chcete-li to tak formulovat – „obohacují“ jejich konzumenty. A pokud jde o nás dva: jistě, my jsme se vášnivě hádali o interpretaci všemožných událostí, od filmů Jiřího Menzla, který podepsal Antichartu, po překlad jednoho erotického románu od americké lesbičky Rity Mae Brownové, na jehož základě měl Pavel napsat scénář pro Věru Chytilovou. Anebo o to, jak vychovávat naši kočku Pištu, či proč ke guláši chutná pivo, a ne sodovka… Ale tyhle diskuse, to bylo něco jako „mytí rukou“, sednout si ke stolu – jíst, anebo psát, to musel každý sám. Ale něco jsme si přece jen „dávali“: skvostný sex. A já jsem „obohatila“ jeho schopnost přežít, neboť se díky mně naučil (poněkud) vařit.

Byly mezi vámi takové ty chvíle maximálního srozumění a souznění, které byste za nic na světě nevyměnila a ze kterých jste pak čerpala ještě dlouho potom?

Doprovodné fotografie: archiv Dani Horákové.

Chviličku.
Načítá se.
  • Daňa Horáková

    (1947, Grünbach, Sasko) je novinářka, politička, spisovatelka. Vystudovala filosofii na FF UK v Praze, v letech 1968–69 studovala teologii v New Yorku. Po návratu ze Spojených států se živila prováděním turistů, od roku ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (3. 6. 1957, Teplice) básnířka, prozaička a publicistka. Knižně vydala básnické sbírky Říkají mi poezie (Mladá fronta, 1987), Ta ženská musí být opilá (Československý spisovatel, 1990), Dvakrát pro přátele (Spolek českých ...
    Profil

Souvisí

  • Svatava Antošová

    Hologram

    Mlčím svou báseň / do žuly / a ona tu svou do mě

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 10/2020
  • Nad knihou
    Andrew Keen

    Krásný nový svět?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Může být digitální revoluce zkrocena, řízena a reformována podobně jako kdysi revoluce průmyslová?

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 9/2020
  • Nad knihou
    Greta ThunbergováNáš dům je v plamenech

    Udělat několik kroků zpátky

    Reflektuje Svatava Antošová

    Co však na knize Náš dům je v plamenech nesmírně potěší, je to, že Greta – s odkazem na úryvek z Mertovy písně v úvodu – nejen prorazila okolní lhostejnost a strhla na svou stranu spoustu mladých lidi po celém světě, ale také našla cestu zpět: zpět k sobě.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2020
  • Nad knihou
    Tony JudtZapomenuté 20. století

    Kam zmizela republika učenců?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jistě, máme i dnes své intelektuály, ale ti jsou buď málo vidět a slyšet, anebo se mění v duchu bitvy v Orgreave v uvřískanou rekonstrukci sebe samých.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 20/2019