II.

Úzkou linii mezi mraky a zemí
prořezává nach
Jeho čepel vniká do zorniček
a bezbolestně je půlí

V těch mých má řez
dohněda spálené okraje
V tvých je bezbarvý a čistý

Jak dlouho vydržíme
ten pohled do sebe?

Dívá-li se živá do mrtvé
a naopak…
Co to udělá se světem?

Nic zvláštního

Křídlo havrana zamete stopy
po zmizelém letadle
Liška vyjde na lov do míst
kde básník zahrabal své verše

Holý keř se rozpomene
na květy

Jen uvnitř nás dohoří prázdno

VI.

Oč ochuzeny
oč bohatší jsou básně
psané jako pozůstalost

Oč vzdornější
oč smířlivější
protože bez ohlasu

Dokud tě míjejí
jde to lehce…

Oč temnější
oč radostnější však budou
až je objevíš

Oč vzdálenější
oč bližší
protože vázané přáním:

co v nich je z tebe
a co ze mě schází
ponechat nevyjeveno

VII.

Být znovu s lidmi…

O čem ale mluvit?
Co přinutit se vyslechnout?

Vždyť nemají ani ponětí
o zdvojení
které se přikradlo mezi ně

– kdyby měli
prozradí je třesoucí se hlas
i ruce

S omluvou se jim vysmeknu
a poodstoupím
Žádáš mě o ten pohled stranou
a já vím

že dopřát si jej znamená
zahlédnout tě
jak prosvítáš cizími tvářemi

Vím
že dopřát si jej znamená
umlčet pomíjivost

X.

Mlčím svou báseň
do žuly
a ona tu svou do mě

Jsme přítelkyně
dvě staré paní
pro které slova neznamenají už nic

Přesto: chci-li mlčet
musím se nadechnout
jako bych chystala se mluvit

Ta námaha je stejná
ne-li větší –
Ona to ví a za odměnu

dává mi poznat
svůj ne-jazyk cennější
mého jazyka

III.

Náhlý osvit našich tváří
vyvolává jejich zrcadlení
Vzduch nese ten obraz
nad pastviny jako hologram

Prolnutí je absolutní
– i tráva pocítí vzrušení
Zvěř zaskočena strne
námraza na potoce zneklidní

Slib nerozlučnosti slepený
z rybích šupin zvoní o ústa
Vzájemnost se ptá na pouta
a čeká na odpověď

Marně

Ranní mlha nedělá zbytečná slova

z cyklu Hologram, celý cyklus vyšle v revue Weles 71/2017 a v revue Glosolália (SK)