Tento rozhovor spolu vedeme 20. září během vaší třídenní návštěvy Prahy v souvislosti s převozem šestidílného dokumentu Jiná Evropa, který jste původně připravil pro BBC. O jakou „jinou“ Evropu se jednalo?

Jednalo se o země střední a východní Evropy, po nichž jsme jezdili v letech 1986–88, a celý archiv, který jsme natočili, tedy nejen samotný dokument odvysílaný anglickou televizí v roce 1988 pod názvem The Other Europe, byl nyní převezen sem do správy Národního filmového archivu, který jej spravuje ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla. Ten film by se dal pracovně nazvat „krajina před bitvou“, protože tehdy nikdo z nás netušil, že se komunistické režimy zhroutí. Jednání, které jsem teď během svého pražského pobytu absolvoval s partnery z visegrádské skupiny, se týkalo toho, jak použít celý archiv, tedy i věci, které se do dokumentu nevešly. Třeba rozhovory – máme jich tam asi sto.

S kým například?

Například s Milanem Šimečkou, Václavem Havlem, Janem Vladislavem, z Polska s Bronisławem Geremkem, Jackem Kurońem, z Maďarska s Györgym Konrádem, který zemřel před týdnem (13. září 2019 – pozn. red.), a také s Viktorem Orbánem, tenkrát ještě disidentem. No a celý ten archiv bude prezentován 9. prosince 2019 v pražském kině Ponrepo. Součástí bude i debata na téma „Jak se dělá dokumentární film v podmínkách nesvobody“ a přijede také režisér filmu Tom Roberts.

O co jste tím dokumentem usiloval?

O to, abych vysvětlil jak západnímu divákovi, tak západnímu čtenáři, co se za železnou oponou děje. Napsal jsem tehdy i stejnojmennou knihu a letos mě oslovilo nakladatelství, které ji ve Francii vydalo, jestli bych o jiné Evropě nenapsal znovu, ale abych vysvětlil, proč je „jinak jiná“. Najednou totiž zjistili, že střední a východní Evropa je jiná stále – i po těch třiceti letech budování demokracie a evropské integrace.

Přijal jste tu nabídku a píšete ji?

Přijal, a mám už zpoždění. Napsal jsem ale na toto téma esej, který vyšel knižně v Itálii pod názvem Senza il Muro, čili bez zdí, míněna Evropa po třiceti letech.

Ale ještě k tomu filmu, který je především o tom, co vidíte v situaci nesvobody. Pikantní je, že ačkoliv jej v letech 1991 a 1992 koupila a promítla Česká televize, dozvěděl jsem se, že ho ztratila… Takže jsem velmi rád, že bylo vše, co jsme natočili, převezeno sem do Prahy, protože sem to patří. A jsem také rád, že sem byl převezen v době, kdy všechno, co se kolem nás stane, je okamžitě nahráno a někde promítnuto či vystaveno, kdy i my jsme neustále nahráváni. Neškodí vžít se znovu do situace, kdy nemáte žádné zdroje – kromě těch oficiálních – a vy přijedete a máte dát pokud možno co nejpravdivější výpověď o stavu v zemi, kde nemůžete ani svobodně filmovat, ani volně se ptát, koho chcete.

Přesto jste film natočili. Jak se k vám chovala oficiální místa v zemích, kde jste se pohybovali?

Tak třeba v Maďarsku jim to bylo dost jedno. Zajímalo je jediné – abychom zaplatili. Pokud jsme chtěli filmový archiv z 50. let, tak nám ho prostě prodali. V Polsku to bylo přísnější, ale pořád ještě jsme mohli točit i s disidenty. Mnohem horší to bylo v NDR a v Československu, a úplně nejhorší v Rumunsku. Znovu si uvědomuji, jak obrovský kontrast to je v porovnání s dnešní dobou! Dnes se pořád debatuje o tom, co je pravda, že vlastně vůbec neexistuje, že existují jen narativy a že každý má svůj narativ, svůj příběh. No tak dobře, já mám svou verzi, někdo má jinou verzi – a všechny jsou si rovny. Všichni mají stejný nárok na jakousi postpravdu, přesněji pseudopravdu. Tenkrát to byl úplně jiný svět, který komunikaci vůbec nepřál, ale ona navzdory tomu vznikala mimo oficiálni struktury. Vždyť takovým pokusem o komunikaci byl samizdat – například časopisy jako Obsah či Kritický sborník, ale také samizdatové Lidové noviny nebo Videožurnál na VHS kazetách. Byly tu tedy pokusy o nezávislou žurnalistiku, ale bohužel jen pro nepatrný okruh lidí. Byl to jiný svět, ale s podobnou otázkou: co je to pravdivá výpověď o společenské situaci?