Letos 24. března oslaví 100. narozeniny jeden z amerických beatnických básníků, které dodnes uvádíš na českých literárních pódiích – Lawrence Ferlinghetti. Tvůj první dotyk s jeho poezií – kdy to bylo?

Někdy na samém počátku šedesátých let – a byl docela kuriózní. Odehrál se v kině Praha na Václavském náměstí, bohužel dnes už dvacet let zrušeném. Ne však při nějakém filmu, leč o přestávce! Jak bývalo tehdy zvykem, divák se mohl po týdeníku zvednout a jít si něco koupit k baru, což jsem právě činil. Ale nedošel jsem daleko. Najednou se na pódiu pod filmovým plátnem objevila skupina převážně mladých lidí a čelný z nich spíš vykřikl, než vyslovil onen pro mne první verš: „Pes kluše kam chce po ulici…“ Dnes vím, že byl z básně „Pes“ ze sbírky Lunapark v hlavě – tak přeložil Jan Zábrana její originální název A Coney Island of the Mind. Pochopitelně že na sebe strhl pozornost, zvláště když se při přednesu dalších veršů po jevišti pohyboval a různě se snažil i stylem chůze ozvláštnit dějovou strukturu textu. Dnes vím, že to byl Jiří Ostermann a ta parta s ním mladí herci a studenti DAMU. Pro své produkce později začali užívat vinárnu Viola na Národní třídě, dodnes fungující divadlo poezie! Mě tenkrát okouzlila i při dalších přednášených textech jejich uvolněnost, tímto stylem jsem poezii slyšel přednášet opravdu poprvé.

Kdy jsi ho začal recitovat ty sám a za jakých okolností?

Když dnes zkoumám časové parametry, bylo to opravdu osudové setkání. Začal jsem se pídit po textových zdrojích. Ferlinghettiho poezii vydalo tehdejší Státní nakladatelství krásné literatury a umění, národní podnik, jak zněl úřední název, v roce 1962. Před tím vyšly jeho básně v revue Světová literatura, kterou jsem si kupoval v Litvínově, severočeském městě, kde jsem tenkrát už druhým rokem vedl Docela malé divadlo – jedno z těch, jichž se na počátku šedesátek vynořil bezpočet. Nějakou dobu ovšem trvalo, než jsem se dověděl víc nejen o Ferlinghettim, ale i o celé beatnické vlně a všech souvislostech kolem ní. To už jsme měli v divadle za sebou úspěšnou premiéru první inscenace Bon jour, amour! čili Zpěvy sladké Francie v rouše zcela neotřelém, jak zněl podtitul. Měli jsme úspěch, dostali cenu za režii na Jiráskově Hronově v roce 1963 a pořad nakonec natočila i televize a my jsme hledali další básnické zdroje k inscenování. Ve Světovce vyšel pak výbor z Ginsbergovy poezie a zanedlouho po něm třetí z trojice beatniků Gregory Corso. Očaroval nás rovněž americký dramatik Edward Albee, jenž tvořil ze stejného zdroje, a tak nám začala narůstat řada „beatnických titulů“: první byl GC Recital, což byl Gregory Corso, jehož básně jsme prolínali s nahrávkami z litvínovských hospod: ptali jsme se aktérů pivních společenství, jaká by byla jejich poslední slova, kdyby měli opustit tento svět. Pamatuju si, že ta hospoda se jmenovala Rudý dům a nacházela se v litvínovské čtvrti Chudeřín. K inscenování Ferlinghettiho došlo v roce 1965, kde byl součástí úvodního bloku k poezii Walta Whitmana. Použili jsme v inscenaci Podivná stráž mix z beatnických textů a tam už byl Ferlinghetti bezpečně zakomponován hned za úvodním Ginsbergovým: „Jak jsem na tebe myslel dnes večer, Walte Whitmane…“

Které z jeho básní u publika nejvíc rezonovaly a které byly či stále jsou nejbližší tvému srdci?

Kdybych měl nějak charakterizovat spodní proudy v jeho poetice, řekl bych, že jsou to jakési zvláštní záchvěvy často na první poslech někdy až banálních pocitových skrumáží, které však Ferlinghetti dokáže obalit novými rekvizitami ze své imaginační zásobárny a dát jim neočekávaný tvar – viz texty jako například „Prádlo“, báseň, kterou jsem neváhal zařadit do svého repertoáru a říkám ji už skoro celé půlstoletí, stejně jako „Přelidnění“, humorně pojednanou vizi civilizační katastrofy, báseň bohužel stále nesmírně aktuální. Tyhle dva texty zůstaly stále blízké mému srdci, mám-li odpovědět na tvou otázku, nosím je v hlavě; pro mne je zásadní způsob říkat všechny takto vybrané texty zpaměti, jako by právě vyprýštily ze zřídel básníkovy imaginace.