02_SA_NADKNIHOU-obalka
Nad knihou
Rozhovor s Michalem Škrabalem

Past na mamuta

Ptá se Svatava Antošová

Je fakt, že jsme Andrejovi v knize řádně naložili. Respektive naložili jsme mu my všichni mluvčí češtiny – asi nikdo se do aktuálního jazyka neobtiskl vice než on.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 2/2019

Past na mamuta“ – tak se češtinou 2.0 řekne „velká díra na silnici“, přičemž podobných novotvarů vám její nedávno vydaný slovník nabídne více než tři tisíce. Neologismy pronikají do naší mateřštiny z různých prostředí – z MHD, hospod, sociálních sítí, médií apod., a tak bylo jen otázkou času, kdy je někdo začne sbírat a utřiďovat. Ten nápad dostal v roce 2008 „lovec slov“ Martin Kavka, který výsledek svého „lovení“ vyvěsil na web (www.cestina20.cz) a nechal jej dotvářet uživateli. Uběhlo deset let a na světě je slovník v knižní podobě. Vytrolili jej, jak stojí na obálce, Martin Kavka, Michal Škrabal a kol. a nazvali Hacknutá čeština (Jan Melvil Publishing, 2018) s podtitulem Neortodoxní slovník dnešní mateřštiny. A protože je to dílko velmi specifické, dovolte mi, abych je pojala specificky i v této rubrice a místo úvahy dala přednost formě rozhovoru s jedním z autorů – Michalem Škrabalem, jinak také mým bývalým kolegou v redakci Tvaru.

 

Jela jsem tuhle ve vlaku, četla si Hacknutou češtinu, když vtom se mě dáma, která seděla v kupé naproti mně a skenovala očima obálku knížky, s nápadně měkkým akcentem zeptala: „Promiňte, to je nějaká nová učebnice češtiny pro cizince?“ A protože se mi chtělo trochu si z ní vystřelit, odpověděla jsem: „Ne, to je nová učebnice češtiny pro Čechy – do budoucna se totiž bude mluvit už jen takhle.“ Na okamžik se zamyslela a pak řekla: „Aha, no tak to já už vůbec ničemu nerozumím…“ Takže – jak bys na takovou otázku coby spoluautor knihy odpověděl ty?

To je znamenitá historka! A tvá pohotovost záviděníhodná, to já bych nejspíš utekl z kupé, jsem totiž bojácný a plachý (trochu též plachochcavý)… Anebo bych řekl: „Pani, já sem akademickej malíř, já žádný prdýlky nespravuju!“ Anebo bych dotyčnou unudil nějakou suchopárnou přednáškou. Jářku, takových scénářů, nenecháme čtenáře Tvaru vybrat, jako se druhdy hlasovalo, co udělá bezradný kuchtík Svatopluk Kuřátko?

Ne, vážně. Hacknutá čeština je určena primárně rodilým mluvčím, ale budeme s Martinem pochopitelně rádi, když po ní sáhne i nějaký cizinec, toužící opájet se kreativitou a hravostí naší mateřštiny. Ovšemže nás těší, že se knížka stala též předmětem debaty na některých vysokoškolských seminářích pro lingvisty, překladatele apod., my ji zamýšleli hlavně pro pobavení – a dlužno podotknout, sami jsme se u její přípravy královsky bavili.

A ať si z toho tvá spolucestující nic nedělá: ani já třeba dnešním mládežníkům ve všem nerozumím a taky mě to jejich věčné kámování a abúzus silných slov tahá za uši. Jenže marná sláva, jsou to pokračovatelé toho krásného (a zodpovědného!) údělu mluvit česky, svůj štafetový kolík převzali od svých rodičů. A je to tak dobře – jazyk, který se nemění a nevyvíjí, je… mrtvý jazyk.

Zůstanu-li v duchu té příhody z vlaku, zeptám se tě „budoucnostní češtinou“: Myslíš, že je pravda to, co jsem četla na chlubítku, že když máš status čápodlaka, leží ti i FSB u nohou? A že k tomu stačí trochu se oburešit, vyměnit pár hospodyněk a federantem se z toho vyandrejovat?

Ajaj, zkouška z řeči budoucí – teď se vyjeví, že kovářova kobyla chodí bosa… Je fakt, že jsme Andrejovi v knize řádně naložili. Respektive naložili jsme mu my všichni mluvčí češtiny – asi nikdo se do aktuálního jazyka neobtiskl více než on. Je to takový babišérink, což je, napadá mě teď, vlastně třetí význam tohoto libozvučného neologismu (vedle 1. dohody zaměstnavatele se zaměstnancem, že se mu postará o dítě, a 2. přepsání akcií na své dítě): všichni ho verbálně sdílíme (či šérujeme, chceš-li), bereme si ho imrvére do úst. Leč s tím, jakožto veřejná osoba deroucí se do světel ramp, musel počítat…

Proč čeština 2.0, když už se na všech úrovních mluví o dimenzi 4.0?

Martin zůstává věrný původnímu názvu z dob dávno minulých, kdy s tímhle projektem začínal – vše kolem něj bylo 2.0, tak nechtěl zůstat pozadu. Ale pryč s nostalgií, asi s ním hodím řeč a upgradujeme… rovnou na pětku! A jednou bohdá předeženeme i Windows!

Máš povědomí o jiných podobných projektech, byť třeba staršího data a nevycházejících z internetu? Kde by se v této souvislosti nacházelo např. lingvistické dílo Pavla Eisnera nebo Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka?

Ano, ke svým předchůdcům se v doslovu hrdě hlásíme a doporučujeme je čtenářově pozornosti. Ještě by tu mělo zaznít jméno neprávem opomíjeného Karla Jaromíra Obrátila – to byl na svou dobu neuvěřitelně odvážný a progresivně smýšlející člověk. Prostě frajer. Vydat za první republiky Kryptadia neboli Příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu jakožto výsledek seriózního zájmu a dlouholeté sběratelské a badatelské činnosti a celé si to obhájit před tehdejší prudérní společností – to tedy buřinku dolů! S puritány to skoulel, s nacisty už ne – do konce války chybělo něco málo přes měsíc… Obrátilova Kryptadia velice výmluvně dokazují, že slova „nemytá a nečesaná“ jsou – a vždy byla – nedílnou součástí naší řeči, že takhle hubatě se mluví odjakživa (jiný zářný příklad: středověký Mastičkář) a plebs si svůj poeticky jadrný jazyk vyříznout nenechá. Naopak, i tuto vrstvu jazyka bychom měli zaznamenávat pro další generace, jako to dělali naši předchůdci, alespoň ti osvícení. V tomto ohledu považujeme Hacknutou češtinu za jazykovou kroniku své doby, pravda, notně a nutně selektivní.

Zmiňuješ-li selekci – podle jakých kritérií jste slova, která do knihy zařadíte, vybírali?

Hrubý výběr jsem nechal na otci zakladateli – přece jen zná svůj matroš nejlépe on. Čili jsou to vesměs jeho srdcovky a já neměl to srdce mu je, až na hrstku výjimek, zamáznout. Pár svých favoritů jsem do knihy propašoval i já. Hlavním kritériem byla co možná největší pestrost: snažili jsme se podchytit všechny možné typy lexémů, po stránce významové i formální, ale i regionální; neomezit se pouze na neologismy a taky ukázat, že přívlastek neortodoxní neznamená jen sprosťárny a samoúčelnou jazykovou exhibici.

Mimochodem – to, že kniha není čistým slovníkem, ale v podstatě kronikou, kterou doplňují a rozšiřují i tzv. mluvící hlavy, publikaci mírně vytknul publicista Jan Nejedlý v ranní „Mozaice“ na rozhlasové stanici Vltava (8. 11. 2018). Jak by ses před touto výtkou obhájil?

Šlo o výslovné přání nakladatele, který se bál, že samotný slovník začne lidi po nějaké době nudit. Jeho obavy nesdílím (jsa lexikografem, pro nějž je listování – včetně toho virtuálního – ve slovnících požitkem, ale uznávám, že tahle magořina není všeobecně rozšířená) i sdílím: přece jen jde o dílo popularizační a cílem je čtenáře nejen pobavit, ale také mu rozšířit obzory. Což se myslím povedlo. Suma sumárum: ač jsem zpočátku věřil v potenci samotného hesláře, jsem nakonec rád, že nám jej „mluvící hlavy“ infiltrovaly. Potvrzují to venkoncem i čtenářské reakce.

Překladatelka Anežka Charvátová, s níž v knize vedete rozhovor o tom, jak se při překládání vyrovnává s neologismy, použila výraz, kterým vlastně obohatila češtinu 2.0, aniž by tento výraz byl zařazen do vašeho slovníku: šmírácké sušenky. Necháme čtenáře chvíli hádat, oč jde… Ty sám překládáš z lotyštiny – jak postupuješ, když narazíš na novotvar a chceš ho přeložit adekvátním způsobem?

Máš v zásadě několik možností: buď ho nějak šikovně opíšeš a co nejorganičtěji včleníš do toku textu, nebo si daný výraz – je-li sexy – vypůjčíš. Což mimochodem není důkaz nedostatečného jazykového bohatství překladatelovy mateřštiny, naopak, jde o poctu a privilegium ji obohatit, přispět svou troškou do společného jazykového mlýna. Opustíme-li oblast beletrie, kde už je tahle praxe přežitá, pak se dá takový novotvar komentovat v překladatelské poznámce, nejčastěji pod čarou. A translatologové by můj výčet jistě doplnili dalšími eventualitami. Já sám jsem pragmatik, bez systematické teoretické průpravy, a tak se rozhoduju případ od případu, podle selského rozumu a jazykového citu rodilého mluvčího.

Teď k těm šmíráckým sušenkám alias cookies – je to mezi překladateli běžně užívaný terminus technicus, nebo by si na něj mohla dát Anežka Charvátová klidně copyright?

Vystopovat původce neologismů je většinou nemožné, byť je zjevné, že dané slovo musel prvně vypustit z úst nějaký konkrétní člověk. Já tenhle originální obrat viděl až v knize, nedivil bych se, kdyby skutečně pocházel z Anežčiny hlavy. Apropos, když jsem měl Martinovi do mluvících hlav doporučit někoho z překladatelské branže, švenknul jsem se po své knihovně, a uzřev tam překlady svého oblíbeného Bolaña, měl jsem jasno koho.

Každé prostředí si vytváří svůj jazyk, kterým se dorozumívají ti, kdož jsou uvnitř – v Hacknuté češtině uvádí herec Jan Zadražil několik příkladů divadelního žargonu nebo básník a twitřan Petr Kukal radí, jak uspět na Twitteru. Měl bys pár špeků z redaktorského prostředí, kde jsi strávil řadu let?

Usilovně vzpomínám, ale nic specifického, echt tvarovského mě nenapadá – všechny ty přeteky, bastardi a perexy, toť standardní redaktořina/sazečtina. A přitom byla komunikace v redakci Tvaru, zvláště za staré gardy, přepůvabná: obhrouble poetická a něžně rabiátská. Za příklad nechť poslouží jedno krásné dictum, linoucí se pravidelně před uzávěrkou z úst našeho někdejšího náčelníka Lubora Kasala: „Přátelé, já tu mám na straně 3 zase díru jak do prdele, fakt už mi dodejte ňáký ty glosy…“ Tenhle zoufalý hlas volajícího na poušti vydá za desítky redaktorských slangismů.

Jaký je tvůj oblíbený výraz z češtiny 2.0, a proč?

Mám rád švuňk neprimitivní erotičnosti v hávu tzv. neosémantismů, tj. výrazů, které v jazyce existují už dlouhou dobu, jen teď nabyly nového významu. Přízemnějšími slovy: důmyslné, neotřelé prasárničky skryté za známými slůvky. Kupříkladu taková klekánice je dokonalý výraz, a to, že se mi na mysl dere Bolek Polívka z Brabcovy filmové adaptace Kytice, je vzrušivě rušivý bonus (já vím, on je tam za Polednici, ale stejně). Teď vidím, že už na nás mávají z režie, že máme skončit – můžu sem vpašovat ještě jeden minulý přechodníček? Čili: Klekánice zakleknuvši / nesměle mi pokynula / (ó jak jí to sluší!) / A že na pejska to chtěla, / spojila se naše těla / v jedno tělo, jednu duši. – A co sis oblíbila ty?

Já mám taky ráda švuňk, ale s politickým podtextem… Takže mým favoritem je – a tím se vracím k té „budoucnostní češtině“ v úvodu rozhovoru – FSB (= zkr. fitko-solárko-blondýna) čili žena libovolného věku, ovšem s vysportovaným tělem, opálená ze solárka a s odbarvenými vlasy. Taky mě dostává surikata alias politik stojící na tiskové konferenci po boku hlavního řečníka a fungující jako křoví. A pak ještě miluju ivčurina, což je příznivec hnutí Islám v ČR nechceme.

Chviličku.
Načítá se.
  • Michal Škrabal

    V Tvaru neúnavně působil 2005–2017. Absolvent FF UK, jenž díky přízni osudu mohl zůstat věrný své oborové kombinaci bohemistika (vedle Tvaru též práce pro Ústav Českého národního korpusu) – letonistika ...
    Profil
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Thomas Laqueur

    Rozkoš mezi pohlavími: Sexuální diference od antiky po Freuda

    Reflektuje Markéta Jakešová

    Problém genderu a ideologie na jedné straně a pohlaví a přírody na straně druhé však otevírá mimo jine otázku, zda lze tato rozlišení vůbec dělat, popřípadě jestli existuje nějaký neutrální bod, ze kterého bychom se o to mohli pokusit.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 15/2018
  • Nad knihou
    Raději zešílet v divočině

    I ten šutr je lidská bytost

    Reflektuje Svatava Antošová

    Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí… Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině(Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2018
  • Nad knihou
    Arnošt NovákTmavozelený svět

    Jak to bylo s tou šlehačkou na dortu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2018
  • indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85

    Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

    Z čísla 5/2018
  • Nad knihou
    Zuzana Vlasatá, Jakub PatočkaŽlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu

    Byl jsem jako v sendviči

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2017