5/2019
Beatnická generace v padesátých letech prorazila tuhé konformistické pláty tehdejší společnosti a obnažila tzv. americký sen. Ukázala, že se v něm může život změnit v noční můru. Právě tohle materialistické klima chtěli beatnici nabourat.
Milí čtenáři Tvaru,
letos se náš obtýdeník věnuje ozvěnám různých literárních směrů a hnutí v minulosti. Po surrealismu nyní beat generation. Máme k tomu podstatnou záminku: 24. března oslaví sto let básník Lawrence Ferlinghetti, což je samo o sobě úctyhodné. Bože, beatnici… Ještě dnes cítím ten svěží závan po celém těle, když jsem poprvé četl Kerouacovo Na cestě, tu bopovou třaskavou energii, to opojné napojení na život, tu elektrickou vášeň tady a teď, kterou však od počátku podkreslovala spodní linka melancholie. A nezapomenu na první setkání s litanickými verši Allena Ginsberga – vesmír se mi díky nim rozezvučel v mysli, burácel vizemi & mantrami, sexem, drogami a posvátnými vidinami. A jak nevzpomenout první četby Burroughsova Nahého oběda, z něhož jsem halucinoval za bílého dne?! Beatnická generace v padesátých letech prorazila tuhé konformistické pláty tehdejší společnosti a obnažila tzv. americký sen. Ukázala, že se v něm může život změnit v noční můru. Právě tohle materialistické klima chtěli beatnici nabourat. Využívali k tomu různé strategie vědomí, např. spontaneitu psaní, užívání drog i studium východních duchovních tradic. Tento únik z klimatizované noční můry se ovšem pochopitelně vždy nezdařil. Nicméně i svou úžasnou tvorbou a nekompromisním životním postojem, především ale vášní pro život zůstávají beatnici inspirativní i dnes. V těchto temných časech možná obzvlášť.
U nás byla beatnická generace od začátku přijímána s velkým nadšením, je proto logické, že jsme o rozhovor požádali legendárního Mirka Kováříka, který je s příchodem beatnické poezie neodmyslitelně spojený. Rozhovor se navíc přednostně zabývá právě Ferlinghettim. A tento teď již téměř stoletý básník je v čísle zastoupen vlastními verši ve skvělých překladech Jana Zábrany. O přijetí beatniků u nás ve srovnání s jejich domovskými Spojenými státy si můžete přečíst také v rozsáhlé recenzi Františky Zezulákové Schormové. Petr Král, s nímž sdílím lásku ke Kerouacovi i přesvědčení, že ti, kdo Kerouaca nemají rádi, jsou pitomci, pro nás napsal drobný, leč kouzelný a inspirovaný esej „Ach, Bumsy!“. Smutnější roviny Kerouaca připomíná Kamil Bouška v recenzi na jeho román Andělé zoufalství. Allena Ginsberga v čísle pak připomenou dvě unikátní básně Olgy Stehlíkové a Věry Rosí složené jako připomínka Ginsbergovy slavné návštěvy v Praze v roce 1965.
Přeji vám beatnické čtení!
To hlavní
-
Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že texty beatnických básníků byly v totalitní době opravdu na hraně možnosti vyjevit veřejně názor na věci, jimž nebylo dopřáno jakékoli pozornosti.
-
Malí lidé nebyli stvořeni z malých kučeravých dětiček pomocí magického uměni čarodějů; a pravděpodobně, pokud se někomu podaří je chytit, zjistí, že mají jazyk jako ostatní lidské bytosti.
-
Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť. -
Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolnosti objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu.
-
Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.
-
Moře nad každou střechu!
Jen pulzem se opravy rahnoví!
Mraky. Připlouvají bez kavyl a čidel
Ale najdou se… kdo čekají -
Je máj 65
před studentskou maškarádou
křepči Američan, který přiletěl z Moskvy, Varšavy a Krakova
odkud nebyl vyhoštěn
aby přiletěl do Prahy, odkud bude vyhoštěn