Jak Popelky přicházejí o střevíček

Šmoldach řešil ty věci. Druh stromu poznal z šumění listí
Prošel mýtem a zažil prostor. Stal se pastevcem zeber
Stavěl náhrobky ze lžiček. Zúčastnil se výpravy
Když někam šel slunce ho drželo za ruku to dítě
Když ho sebrali – našli u něj dámskou lodičku
Střevíček pro Popelku: řekl tak vášnivě
že botku ani neposlali na expertizu
a po vyvrácení fámy už bylo znát
odkud letí moucha

Po letech Letná. Adam šéfredaktor Tvaru
Náš společný pohled utkvěl na dámský loďce
Střevíček pro popelku: popsal jsem básní svět
neboť společné pohledy mi dávají legitimitu
se mimoděk vyvázat z omerty ticha
ale místo radosti jsem musel litovat neboť
střevíček beze slov
Adam sebral a strčil do kapsy

Předstíral jsem a že ticho nebolí
že nevím jak Popelky přicházejí o střevíček
Až jsem ji za OC nemohl nevidět:
obouvá si zánovní loďky a staré váhá
odhodit jednu po druhý nebo najednou
Ale zazvonil bell a lodičky zůstaly
kde byly obrazy opuštěných psů a
rozedraný boty opřený špičkama o podestu
boty na něž se má žena už nesnesla dívat

Zarazili to. Zadřel jsi
Zlatej Šmoldasi. Nepamatuju si tvý jméno
ale blahoslaveni čistým duchem připomínají tebe
A my…? No jo my…

Jabloň má jablka, člověk vroubek

Vložím ti do těla srdce které nebolí
Varšavské jablko ze starých hradeb
Mají tam proutěný stánek s orlicí
Vrabec z ní oždibuje proutek:
Jabloň má jablka. Člověk vroubek.

Slunce bije pod kůží a Visla
teče rovná tichá čistá
Nad hladinou Visly
křičí rorýsi křičí szybki:
život má konec. člověk chybky

život život život má
konec člověk konec
člověk má chybky člověk chybky
život život má život má chybky
okřídleni deštěm křičí
člověk má konec člověk konec
člověk má život konec chybky
otčenáš góvinda

Nad hladinou Visly
křičí rorýsi křičí szybki:
život má konec. člověk chybky
život život život má konec
člověk život život chybky
konec konec konec má život
život má život člověk chybky
konec konec chybky chybky
život život má život má život má
ž ž ž i i i v v v o o o t t t
otčenáš góvinda

Svou budoucnost už znáte, minulost ještě ne

Smutná událost nemající daleko k dešti
Vlak sviští krajem s atmosférou di Bismantovy
V kupé já a trol. Hlavu jak fenykl. Označil ji
za nešťastnou a nesnášenlivou
povahu zdánlivě do telefonu
že je samozřejmost že jí nepošle prachy
že je dal matce která mu je nechala!
že si to radši odpracuje. To jako odjezdí
a idiosynkrazie mě donutila vstát a odejít
Ve vlaku mě pak obešlo
že ho nikdo neposlouchal – jen já!

Ulevilo se: Blake a já nacházíme
v pekelném monologu spolucestujících rozsudek
obřad sestoupení do pekel: jump to search
fugu jiný žákovský knížky v její sprše pod kůží
na niž píše babylonský prst
Z animozity povstává Angst ten oměj
verbální součásti neviditelného ale trestního stroje
mezi kamennými stromy (tj. stožáry vedení!)
Trať. Stroj písmem bodá do duše
stále se o něm píše a jeho existence se popírá
V té chvíli je mezi tebou a světem nulová důvěra
et nulla fidentia inter eos
Jindy se říká: Jednou ti to v dešti dojde
Ale jsem už prostě jinde. Jsem vedle
v jinym nesklonnym kupé jsem zpátky v gaviálu
Nerozdýchávám úzkost anxiozity co je tu za trest
a Ch. Dickens věří že trestá vrahy jako byl Sikes
Bylo by tu krásně kdybych tu nebyl: to mě teď netíží
Prostě jen rozdejchávám co jsem musel slyšet
Netrápí mě to. Ani ve mně nedrhne papír
a pohled pátrá po vědomí které jej mění v gravitaci

Anežka v přístavišti mraků

Moře nad každou střechu!
Jen pulzem se opraví ráhnoví!
Mraky. Připlouvaj bez kávy a čidel
Ale najdou se… kdo čekají

Neznají ještě svůj důvod. Ale
sám už do nich zapisuje log in
Až když mrak k střeše jak
              loď k molu stoupá
Výšková hráz zakotví       motiv
       změny druhého žadatele

Střechy že bys na nich servíroval
        ptačí zpěv
Dech. Bere někomu už přistávání
Jiný se asi parte nalodí
 do podpalubí mraku a v přístavní
 čtvrti   to zacloumá parapetem –
jj kurzory na náplavce už kmitají
Asi kůže čím voní z druhé strany
       tam uvnitř to tak je
Buď ti to dá druhý život
            nebo tě to zabije. Kapky

z nichž konstrukci má mračná kotva
 lesknou se v zvonové komoře
míň než eidolon fotografie?
Tváře v nich jsou teď tak blízko!
A je to chill-out
Světlo které nedopadá
         a přesto tu někde je

                (donfelder)

Přesčasy

Musíš si dát pozor! Labyrint ubytovny
ukrývá administrativu nestvořených věcí
     nefalšovaný tajný zprávy a
   nevysvětlitelný konspirace
z koalice zastavárny a malý cihelny srdce

Nenápadná dilemata. Úmrtnost
zkušebních pilotů. Stává se
když opouštíš svý nic vyřízlý z duše
     že cestou narazíš
   že vyletíš z okna!

„Není nad to se jen tak proletět“
písne na anonymní mračna koment
hlubočepská Nemesis modrýma očima
   a vlasy do bordó. To je vše
co ti dopředu říkaj tajný značky a
   …varovný pohledy. Napětí mezi
skutečným a vyřčeným je tu fyzicky cítit
Rukavice ve tmě jsou poloviční člověk
a na toho fakt nemáš
ale až se dotkneš na dvorci ztrácení
světla v úsporném balení
nevyhneš se pocitu že ses něčemu vyhnul
Nemusíš jít do vrtule. Aviatický myšlení stačí
Díváš se za padajícím deštěm a víš
že ženská z patologie po níž je povlečení
podřezala na pitevně dotěrnýho chlapíka
co se na ni nalepil v hospodě
To jsou mi zas přesčasy
proletělo jí při tom hlavou
ani o tom nevěděla

Z čeho je stůl, když spí?

(na motiv cestopisu MINI MIDI MICI)

do rybízu pohozená válka punčoch
deštěm tlumené zvony – nebezpečná
vrstva talířů uzavírá horizont a otevřený
skleničky hořčice – barbecue pokud jde
o práci na nožkách
taky teda jen skleničky – za žhava
zevnitř foukaných dost dalších

litografie života. pocity jak linoryt
s velkou dávkou shovívavosti partystan
pod tamaryškem i půllitry mohou mít uši
na druhé straně stolu in flagranti
různé ontologické hladiny
na stopkách. osm lahví. vyprchává. pár
věcí os. gardenparty potřeby – „Co?
Co jinýho?
Co jinýho sis myslel
že je Ta tvoje vysněná Paříž?

Jsem asi samozvaná Lukrécie?“
– noci neúnavné telepatie poukazují
na vnitřní rozměr svižného
ale zranitelného tvůrčího dialogu
a ten je u filozofa podmínkou poznání:
jsou světla která neslyšíme.
great bass ticha
vymezuje a zobrazuje delikátní heteronym mezi neslyšitelným a tušeným
to jako diplomatický vztah
mezi zaslechnutým kouřem
jenž kdysi vypili fotonoví spiklenci
a invokací kouře který bude pít zítra někdo další

První tempa mé dcery

Prsa!
Plave prsa

Pod vodou
S brýlemi podmořských Vinohrad
Čumáček. Stela. Malá nirvánová víla
A trošku tím doplujem
k lepší a očekávanější
rodinné situaci
Neboť tatínek! Ale někdo
kdo skáče šipky z věže
až se to podobá světlu!

Chci dost
abych si mohl něco přát
Oskarová tvář vody líbá
   křídou zapečetěný hlas
Tatínku ty neumíš mluvit
   se už neříká
Zvuk v podprahovém balení podraží

Ty časy kdy jsme prchali vyschlými koryty řek
před vojenskými džípy – jj:
   telepatická návštěvnost klesne a
ionizované lámání výřečných větviček
   tak získá psionický význam
Přesto jediný vítr jsem tu já
– nepohl se ani list!

          (ryzlink)

Všechno je napsáno na vodě

Đeko dodýchal
ale jeho nafukovací lehátko ještě dýchalo
Mohli jsem tak dýchat i za něj
Říkali jsme mu Repelent. Teď se namažem
Ale lehátko odvezli matce
a ta ho vypustila do auly v záhřebské knihovně
Ta k tomu řekla svoje: „Kamarád E. T. Hulme
šel válčit a táhl s sebou knížky z londýnské knihovny
šrapnel je pohřbil a knihovna vyjádřila nelibost
palba target acquired – knihovnice si stěžuje
že se na Balkáně nevracejí knížky: kluci si půjčí
do zákopu básničky a pak padnou
už je nikdo neuvidí a to je co byla Jugoslávie:
Znal jste mého syna?
Znal jste mýho syna?
Mého syna jste znal?

Zmateční pocity ze smrti. Šikmá stužka
   černý vlnovky za rukávem. Tělo se začíná
ztrácet.
Trochu jinak to bylo
když jsme to střihli
pro smaltovaný lavor le Bain
do bazaru v Postřižíně
Vychlazený klid nebeské kombinace
chráněného území budoucnosti
a pochopení pro věc
když se sejde člověk s člověkem
Hrstička keramzitu rozhozená psí
tlapou do cesty a nadějné vyhlídky
Otisk poutní hole která tu neprošla
Na obzor mizí sen anděla
     výdech a nádech