Simona Martínková-Racková

Piš o vílách

Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový

Beletrie – Poezie
revue Ravt 4/2019

Úplněk v Rybách
Když nemůžu psát o mužích,
píšu o ženách. Nechci epiku,
říkalas, objednaly jsme si další
rosé. Řeč přišla na holá ramena,
poslala jsi mi odkaz na korzety.
Ve sluchátkách ty nejdrásavější
songy, páteční večer, čas na pohádku.
Jen kousek ode mě lidé, které jsem stvořila,
nemůžu tomu uvěřit. Příčně rozříznutá
a zase sešitá, dobře to dopadne, jako
vždycky, píšeš mi. Dobře, anebo
jako vždycky? Raději ztrácím se
v extázi, stržena rytmem. Jak jinak
zapomenout, jak jinak tady být? Úplněk
v Rybách, nelze se nedotýkat.

 

Možnosti, možnosti!
Už jsem se rozhodla: říjen
strávím po hotelích. V lobby
ryby a akvárko – nejdřív je maso,
potom sklo. Budu je pozorovat
od drinku s krycím názvem kafe.
Rozvážu stuhy, ladně sklouznou
po nártech. Nohy mondénně vyložím
na protilehlé sofa. Není kam spěchat.
Možnosti, možnosti! Prsty se jimi
probírám. Některé pohladím,
některé pustím dál.

 

Bez ingrediencí
Kdyby něco nebylo špatně, nosila bych
teď velmi volné oblečení. Už jen pár
dní, a pak jenom pár týdnů. O tomhle
nemluv, to se nesluší. Kdybych
říkala jenom to, co se sluší, nikdy
bych nezapřála koně, což jsem
nezapřáhla. Nikdy bych je tím pádem
neslyšela dusat spečeným, vyšlehaným
sněhem, název těsta bych měla samozřejmě
znát, jenomže neznám. Stojím tu úplně
bez těsta, bez ingrediencí. Co může zaznít
teď, nepočká, kdepak, a tak to zní. Vysoko,
nad námi, vlasy tanečnice ze země, co už nikdy
nenavštívíš, já možná jo, ale jistý
to není. Stojím tu s vyvrácenými
kapsami, s drdolem do sprchy, kdyby
něco nebylo špatně, letí mi hlavou, ale
proboha, kam jsem schovala vykrajovátka?
A zatím myši i veverky: zahrabávají
ořechy do jahod, do křehkých středů,
nejistých hnízd.

 

Masážní vanu
Lidé, kteří tu byli před námi, měli krásné
plány. Například rozšířili koupelnu,
zabudovali masážní vanu. Doufali
v mnohá milování, v ten správný počet
dětí ve správný čas. Všechno přijde,
jen chtít, jen letět, jen leť, teď! Jejich
špína dosud tkví ve spárách, a tohle
není smutná báseň. Jeď prstem přesně
po té linii, lidé, kteří tu byli před námi,
a nejsme to my, nejsme, tu ženu nikdy
nepotkáš, nepotkáš mě, tenhle byt
nemá lepší vyhlídku než tamten
první na Chodově, a tak ho nekoupíš,
nestrhneš tapety, nenatřeš na bílo,
veškeré stěny se zaskví, ano, zaskví,
pro jiný pár, na jiném místě. My nikdy.
My unikneme, škvírou v příběhu.

 

Nikdo neumře
Neohlížej se. Jsou tam
plastové panenky, bez hlavy,
anebo sice s hlavou, ale nahatý.
Nahatý. Dětská slova, tvá lekce
bezbrannosti. Někdy jen přidáš
slabiku, a stačí to. Nikdo neumře,
srnčata nikdo nerozseká, přijde
máma a otře se o ně čumákem.
Přijde čas a otře se, jen se jemně
otře, svírání a rozevírání, svírání
a rozevírání, čas zranitelnosti,
jen podle rozevřených křídel
poznáš motýla.

 

V mezizastávkách
Kdo vstupuje na tvoje území, s doteky,
anebo bez doteků? Bez povšimnutí,
až když tu všechno usne, teprve pak.
Prsty ti potom voní silicemi, bazalka,
levandule, a ty nevíš proč. To se jenom
tak stalo, anebo nestalo, v mezizastávkách,
cizí člověk, úplně cizí. Někdo, kdo přišel
a otevřel okno, tak dlouho jsme se o to
pokoušely. Marně. proto to mělo
smysl. Otevřené kupé už není
kupé, oproti tomu velká dcera
je pořád dcera, a každý vůz může být lůžkový,
na téhle trase, v červnu, bez varování.

 

1968
Než jsem šla spát, všechno jsem
uhasila. Pochyby, doutnající les,
když strhneš kůru včas, zastavíš
oheň. Jestli to chceš. V koloně
mezi tanky jede holka, je jí 23,
takhle se ještě nikdy nebála.
Je samej účes. Odbočit včas,
tohle tak umět! Letní jablka,
otlučená změť v trávě. Než
jsem šla spát, svět ještě byl.

 

Září a neví o tom
Teprve teď, když máme dcery, vidím,
jak krásný byly naše mámy. Ty boky,
ta síla ve vlasech! Přistřihneš sny,
nebo je necháš růst? Naše dcery
si kreslí na Cintiqu, každé z nich
pod rukama vzniká dívčí tvář.
Ložnice ještě bez hesel. Otisky,
dotykové plochy. Kam rosteš ty
a co tě přerůstá? A kdy to asi bude?
Jedna z nás vyhlíží ten bod jako po
dlouhý túře. Září a neví o tom. Druhá
otvírá Sauvignon, mami, piš o vílách,
ty jsi tak krásná, buď pořád se mnou,
buď pořád se mnou, teď.

Chviličku.
Načítá se.
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • Rozhovor s Petrou Dvořákovou

    Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2018
  • Danhelova
    Rozhovor s Lenkou Kuhar Daňhelovou

    Poezie je pokus o komunikaci

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018
  • tvar_15_2017:Sestava 2.qxd
    Rozhovor s Kateřinou Pioreckou

    Nepotřebuju podpatky

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2017
  • Propojovat naše světy
    Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem

    Propojovat naše světy

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2017