wallo1
Rozhovor s Olgou Walló

Držet čumák nad vodou, dokud to jde

Ptá se Simona Martínková-Racková

S Olgou Walló o krizi slova, dnešních studentech a řece Iravádí

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 21/2017

Potkaly jsme se na mezinárodním básnickém festivalu v Rumunsku letos v květnu. Že je Olga Walló slavná překladatelka a dabingová režisérka, to jsem věděla – to, že je taky básnířka a prozaička, navíc angažovaná v PEN klubu, jsem ovšem zjistila, až když jsme se potkaly málem na jednom pódiu. Prochodily jsme spolu půlku Bukurešti, probíraly přitom překládání, psaní i tzv. život, tenhle rozhovor však vznikl až v adventní Praze.


Olgo, co teď zrovna píšeš?

Cosi, co je velice torzovité a co se jmenuje Komické rysy propadu do šílenství. Což samozřejmě komické je, pokud to někdo umí napsat. Abych to neuměla jenom prožít! Ale řekla jsem si, že se pokusím vytvořit z toho nějaký tvar.

A jaký tvar se rýsuje?

Zatím žádný. V poslední době se mi vrší torza a dobré nápady a nevypadá to, že by se z nich zrodil nějaký konečný tvar. Uvidíme, jestli a co se z nich povede, anebo je to opravdu konečná. Zatím to má tu podobu, že si píšu pitoresknosti dne. Každý den má v sobě svůj absurdní kvítek. Koupila jsem si kvůli tomu tablet. Je mi příjemné, že ta malinká věc cestuje se mnou a já můžu zachytit první dojem. Mimochodem ta technologie prvního dojmu je vypracovaná z dabingu. Scénáři má totiž předcházet „seznam postav s pořadím vstupu“. První voják, César, Matylda… Napřed si řekneš, že všichni určitě poznají Césara od Matyldy, jenže figur je brzo devadesát. Divák je vidí poprvé, takže se snažíš zaznamenat to, co ti dělá první dojem a podle čeho postavy rozeznáš, než se s nimi seznámíš blíž. Jasně, u třetí prodavačky nezaznamenáš víc, než že je tělnatá a padesátiletá. Ale o hlavních postavách se dozvíš něco podstatnějšího a pak je zajímavé se podívat, co sis na začátku zapsala. Materiál prvního dne je pro mě důležitý, a když si ho člověk nezaznamená, už se k němu nedovede vrátit. A vzpomínat si z fyzické paměti, to je vždycky zážitek. Když ráno cvičím, zároveň si projdu cestu obrazů. V duchu se ocitnu třeba v Americe, v situaci, která už neexistuje, a najednou mě prostoupí chuť madlenky, určitá vůně, obraz… Často mi to připadá jako jediné skutečné. Ale ještě k tomu prvnímu vstupu. To, co tímto způsobem zaznamenáš, zpětně bereš jako překvapení. Je to rozhovor sama se sebou, sama sobě říkáš – Ale ne! Ale prosím tě…! Slovo je zaznamenávající a z toho hlediska překvapující. Ovšem myslím, že celá kultura slova jde zu Grund.

Myslíš?

Jsem o tom přesvědčená. Éra slova buď už skončila, nebo končí. V Richardu III. – to je politické drama – si vystačili s tím, že někde stáli herci a jenom pronášeli ten příběh. Slovem tvořili představy diváků a to slovo na to stačilo. Podívej se na dnešní divadelní představení: slova se škrtají až na úplný obsah, až na drť. Neříkám, že to je špatně, vizuální věci jsou často podivuhodné, ale rozhodně je to výrazná proměna vnímání. A my jsme na té minulé straně.

Je to generační záležitost?

Víc než generační. S vynálezem knihtisku nastala nová éra, novověk, a ta teď končí. Vstupujeme do éry vizuální kultury.

Jaké z toho máš pocity?

Jako když stojíš u velké prudké řeky a ona teče. Jaký z toho máš pocit?

Já dobrý! Mám ráda adrenalin.

Ale plavalas někdy v opravdu velké řece? Moje největší řeka je Iravádí, v Barmě… tedy plavala jsem i v Amazonce, ale ta je pomalá. Velká řeka vypadá, že jenom tak teče, ale jsou tam strašlivě silné víry. Je legrační, jak tady opěvuju slovo a vnucuju kulturu slova, která už podle mě za chvíli nebude, protože pro ni nejsou uši diváků… Pořád ale jsou lidé, kteří píšou. Jenže kdo dnes čte verše? I ty, když jako básnířka získáváš úspěch, získáváš ho víc jako performerka a až druhotně obsahem básní.

Působí to tak na tebe…?

Mně se tvoje básně moc líbí, brala bych je, i kdybych tě neviděla. Ale na tom festivalu v Rumunsku jsi vystupovala primárně jako performer, jako herec, se svým šarmem, s atmosférou, kterou kolem sebe šíříš. A tím teprve přiměješ lidi, aby vnímali tvoje básničky. O tom jsem přesvědčená.

Je to součástí vystoupení, to máš pravdu.

Je. Ani já ale vlastně nemyslím racionálně, v konstrukcích; to, co se mi objevuje v hlavě, jsou vizuální obrazy. Ostré vizuální obrazy. A člověk s nimi pak něco udělá nebo neudělá. K řece Iravádí se mi váže obraz barmských žen, které do ní skáčou a hned zase vylezou. Jsou neuvěřitelně pestrobarevné, jako motýli, a neřeší svlékání a oblékání, protože v tom vedru stejně za chvilku uschnou. Šli jsme se tam koupat a ony volaly: „Pozor, opatrně!“, a pak teprve člověk poznal, jak je ta voda silná, jak ho proud bere… A to je asi ten pocit, co mám ze „změny věků“. Radost nebo smutek nejsou namístě – jde o to, držet čumák nad hladinou, dokud můžeš.

Celý život zacházíš se slovem. Tvůj vztah k němu musí být hodně niterný…

Slovo je motiv v mé knížce Muž, který polykal vítr, což je člověk, který z různých důvodů nemá přístup ke svým pocitům. Neumí přemýšlet o tom, koho má rád, co má rád, co by chtěl. To všechno je pro něj přepych. A v hlavě se mu vynořují verše. V podstatě jim nerozumí, bere to jako duševní chorobu nebo jako něco tajného. Nikdy nezíská přístup sám k sobě. A to je pocit, který velice dobře znám.

Jak to myslíš?

Sama jsem básničky psala odmalička, co se pamatuju. „Hlava se zas už točí, / kladu ji do ticha, / slyším šustění očí, v nichž bělmo usychá. // Veverka běží v kole, / drátěný svět se točí, / kdy bude konec kola? / bolí srdce i oči.“ To jsem psala jako školačka. Takže něco nebylo v pořádku. A samozřejmě jsem tomu, co píšu, srdečně nerozuměla.

To jsou ale drsné verše na holčičku! Ovšem nevím, jestli člověk úplně rozumí tomu, co píše – zvlášť když jde o poezii?

Poezie je k tomu, aby se smysl nalézal později. Asi to tak máme všichni. Tohle jsou opravdu verše z dětských let.

Dávala jsi je tenkrát někomu číst?

Ano, mamince a tatínkovi. Jednu básničku do smrti nosil v náprsní kapse. Byla to villonovská balada. „nadmíru marný je můj úřad prorokyně / vaječné skořápky prý zkázu lodi věští“ a tak dál a potom: „že posud nevíme, čeho jste otrokyně / máme vás za sílu, máme vás za neštěstí.“ Velmi zřetelně si tu báseň vztáhl ke svému manželství. Já si přitom tenkrát říkala – co je to za slovíčka?

V kolika letech jsi to napsala?

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Walló

    (1948, Praha) vystudovala filosofii a psychologii na pražské FF UK, třicet pět let se zabývala autorským dabingem (od komisaře Moulina po Shakespeara), až poté se začala věnovat překladům, literární a ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • tvar_15_2017:Sestava 2.qxd
    Rozhovor s Kateřinou Pioreckou

    Nepotřebuju podpatky

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2017
  • Propojovat naše světy
    Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem

    Propojovat naše světy

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2017
  • Vít JanotaVíkend v jakémsi Švýcarsku

    Viděls to všechno, a ještě se ptáš?

    Reflektuje Simona Martínková-Racková

    Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2017
  • Ladislav Zedník

    Drobná publicistika – Odlesk
    revue Ravt 5/2017
  • Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu
    Rozhovor s Jitkou N. Srbovou

    Poezie je filosofie, která se utrhla ze řetězu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Tohle mám ráda na filosofii – že se snaží dotknout toho, co člověka překračuje v čase a ve zkušenosti, a nějak to uchopit a zpřítomnit.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 21/2016