Dvorakova
Rozhovor s Petrou Dvořákovou

Stvořila jsem si svůj nejhezčí svět

Ptá se Simona Martínková-Racková

Nejsem schopna přesně pojmenovat tu pohnutku, která bezprostředně vede k tomu, že začnu psát. Určitě se to nějakou dobu koncentruje a pak člověk prostě začne.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 18/2018

Píšeš i pro děti a pro dospívající. V čem je to jiné?

Říká se, že knížku pro děti můžeš napsat, jen když jsi sama v něčem pořád dítě. To podle mě platí. Pro teenagery jsem napsala Každý má svou lajnu a považuju ji za svoji nejlepší knížku. Stvořila jsem si tam svůj nejhezčí svět. Dospělé utáhneš na jazyku, děcko ne. To musíš zaujmout. Když ho nechytíš na první druhé stránce, už nemáš šanci.

Takže to chce silný příběh, jasné postavy, vtip…?

Určitě vtip. U Julie mezi slovy jsme řešili, jestli ji děti budou číst, přece jen je o rozpadu rodiny… reakcí dětských čtenářů jsem si ale ověřila, že knížka funguje, pokud těžké věci vyrovnáváš vtipem a humorem. Pak to vezmou. Autor dětské knížky si o své práci nemůže nic myslet, dokud tu knížku nečetl mnoha dětem. Bohužel ani když má doma ocenění. Samozřejmě si vážím toho, že jsem za Julii dostala Zlatou stuhu, ale jestli knížka opravdu funguje, to ti řeknou jen děti. Ne literární ceny ani akademici.

Jaká specifika má psaní pro teenagery?

Tam už používáš podobné postupy jako při psaní pro dospělé, jiné je to spíš tematicky. Teenagerům se láme svět, ještě jsou dětmi, ale už se cítí být dospěláky a jednoznačně se jim vymezují hodnoty. Hodně pracuješ s hodnotovými kontrasty a odstíny, ale už jinak než u dětí.

Nakolik sleduješ jiné české autory? A nakolik máš někde v hlavě zastrčené notorické volání po „velkém románu“?

Českou literaturu mám vlastně i radši než zahraniční. Je mi bližší, orientuju se v ní. Moc se mi líbilo Doupě Jakuby Katalpy, čtu i Petru Soukupovou, chystám se na Malinku a Běsu, na Vladimíru Valovou… Rozhodně mě to zajímá a baví. Líbila se mi i Sára Vybíralová, v jejích povídkách je něco básnického, obrazového, a to mám hodně ráda. Ale jsou i knížky, které nemůžu. Možná nejsem dobrý čtenář – nepřekonávám se, chci, aby mě knížka chytla. Nechci překonávat jazyk. Miluju bohatý, nádherný jazyk, a když cítím, že je pro mě jazyk retardérem, nemůžu pokračovat. To mi stalo u Jezera Bianky Bellové. Začala jsem snad třikrát, ale nešlo to. Naopak její Sentimentální román jsem úplně zhltla. A že někteří volají po velkém románu? Tak ať volají… Píšu si, co chci a co mě zajímá. Autor musí jít za tím, co pramení z jeho nitra, nemůže se snažit vyhovět okolí, když k tomu nemá vnitřní motivaci. To máš podobné, jako když kritici říkají, že autoři nejsou ochotní poučit se z recenzí. Já bych se ráda poučila! Jenže to, co jeden vychválí do nebe, druhý považuje za nejslabší stránku díla. Co si z toho pak mám vzít?

Asi poznáš sama, které „výtky“ v tobě rezonují a co je naopak mimo tvůj záměr, ne?

Jistě. Jenže… vždycky mám pocit, jako by říkali – napsalas to dobře, ale já bych to napsal líp. Samozřejmě rozlišuju mezi opravdu odbornou kritikou a hodnocením amatérů. Vážím si kritiků, kteří dokážou být v konkrétní, zdůvodnit svá tvrzení, aniž by autora osobně napadali. Seriózní kritik by si měl umět udržet úroveň. Už tak je to vymknutá životní situace – to, že jsi pořád od někoho hodnocená. Možná to souvisí i s dobou sociálních sítí. A i když jsi hodnocená převážně pozitivně, umořuje tě to. Když vyjde pozitivní recenze, nemám pocit, že jsem tím lepší autor, a naopak.

Stresuje tě to?

Ale to ne, na to jsem prožila příliš těžkých věcí, aby mě tohle stresovalo. Jen to je prostě nepřirozená životní situace. Žiješ normální vztahy, v práci tě taky hodnotí jen sem tam. A najednou tě každý den někdo propírá, vyjadřuje se k tobě a k tvé práci. Pokud si v kritice, pozitivní i negativní, pro sebe něco najdu, jsem fakt ráda – není to tak, že bych si říkala, že kritici jsou blbci. Taky na rozdíl od redaktora kritik sám sebe prezentuje. Redaktor si tvou knížku přečte a to, co ti k ní řekne nebo napíše, není zastíněné egem. Dělá to jen pro tebe, ne proto, aby se tím sám prezentoval. Ale role kritika taky není jednoduchá, vlastně se taky vydává všanc dalším hodnotitelům.

Mezi autory, které sleduješ, jsi jmenovala samé ženy, všimla sis toho?

Jirku Hájíčka mám taky moc ráda, ale víc čtu ženy, to je fakt. Možná to souvisí s tím, jak se svět mění – je mnohem měkčí. Muži mají problém uchopit svou roli, když už nemusí lovit, zato doma vaří. Možná že autorky se tohoto tématu víc dotýkají. A koneckonců, čím žiješ? Především vztahy. Je to tak, čekám hlavně na knihy spisovatelek.

To je ale otázka posledních let, nemyslíš? Čím to je?

Těžko říct. Možná, že muži se víc snaží napsat ten velký román, povzbuzeni kritikou. Ženy ať si píšou „to svoje“ o vztazích a my napíšeme to zásadní dílo. Nezdá se ti?

Hm, evidentní ambicióznost některých knih mě dost ruší. Tvoje kniha o zkušenosti s anorexií Já jsem hlad je naopak hodně osobní. Jak jsi to snášela?

To dodneška nemám vyjasněné. Navzdory tomu, že je Hlad dost autobiografický, jsem ho psala fakt jako příběh, tak trochu disociovaně od sebe. Ta knížka pomohla spoustě lidí, mnohým jsem mohla zprostředkovat terapii. Ono to ale taky vyšlo v době, kdy svět ještě nebyl přecpaný sociálními sítěmi. Vezmi si, jak proprali biatlonistku Koukalovou, která tvrdí, že má anorexii. Před deseti lety tyhle věci ještě nebyly, pořád to byla jen „nějaká knížka“. A rozhodně si vážím toho, že řada psychoterapeutů mi řekla, že ještě nikdy nečetli knížku, která tu chorobu tak dobře popisuje.

Nakolik nás můžou sociální sítě ovlivňovat, třeba i co se týče psaní?

Z Facebooku jsem smazala všechno osobní, mám tam jen pracovní věci. Proč si děláš třeba hezké bydlení? Protože tě formuje, na co se díváš. Budeš duševně jiný člověk, když budeš na sídlišti na Jižním Městě koukat z paneláku a když ve Znojmě vidíš do nádherného parku. Na Facebooku na mě pořád vyskakovali Zemanové a Babiši a já si říkala – proboha, já přece nechci každý den vidět bývalého agenta StB nebo obličej člověka vykazujícího známky alkoholismu. Sociální sítě nemění jen naše psaní, ale mění náš celkově. A sama za sebe jsem se rozhodla, že se tím nechci nechat ovlivňovat a formovat. Bojím jsem se, že by mě to začalo osobnostně posouvat tam, kam nechci. Beru to i jako věc duševní hygieny. Navíc tam i normální, lucidní lidé leckdy píšou neuvěřitelné nesmysly. Zjevně v emocích píšou své rychlé názory a reakce a ty si říkáš – ne, ten člověk to nemůže myslet vážně! Nechtěla jsem si zkazit mínění o spoustě lidí, tak jsem to jednoho dne vypnula. Ani nevíš, jak se mi dobře žije…!

Děláš besedy, včetně „osvětových“. Pořád máš v sobě touhu pomáhat?

Nejsem úplně pomáhací člověk, i když jsem původně zdravotní sestra. Zrovna tohle vzniklo tak, že nějaká škola chtěla „něco o anorexii“. Tak jsem vymyslela takovou hru a od toho se odvinuly další besedy, i k dětským knížkám. Setkávání s dětmi mě hodně baví, ale to cestování je příšerně vyčerpávající.

Tvoje besedy o anorexii jsou určeny pro věkovou skupinu 12–18 let. Jací jsou dnešní teenageři?

Báječní. Kupodivu se na tuhle besedu hodně chytli kluci. Holky se stydí, ale chtějí informace. A kluci jsou ti aktivní a drzí, vyptávají se, jsou strašně vnímaví a chápaví. Vždycky mě překvapí, jak jsou schopní ty věci pobrat a porozumět jim. Líbí se mi i jejich komunikativnost – píšou, i zpětně, svěřují se…

Takže jsi ještě ke všemu psycholožka!

Chviličku.
Načítá se.
  • Petra Dvořáková

    (1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí čtenářů vstoupila knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Pozornost si získaly i její další tituly Já jsem hlad (2009), Sítě – ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    (1976), básnířka, editorka, publicistka. Vystudovala český jazyk a literaturu na FF UK; doktorát tamtéž nedokončila. Od roku 2013 vede recenzní rubriku Tvaru. Byla editorkou ročenky Sto nejlepších českých básní 2012 ...
    Profil

Souvisí

  • Danhelova
    Rozhovor s Lenkou Kuhar Daňhelovou

    Poezie je pokus o komunikaci

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Moje dlouhodobé téma, které koresponduje i s tím, co překládám, je nesmrtelnost lidí, kteří byli zbavení důstojnosti i jména, dostali jen čísla a nakonec z nich zbyla hromádka popela.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 8/2018
  • tvar_15_2017:Sestava 2.qxd
    Rozhovor s Kateřinou Pioreckou

    Nepotřebuju podpatky

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Psát pod pseudonymem je možná pro někoho řachanda, ale pro mě to byl spíš experiment.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 15/2017
  • Propojovat naše světy
    Rozhovor s Wolfem Lost in the Poem

    Propojovat naše světy

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    My poezii potřebujeme, a dokud nepřečteš tu, kterou potřebuješ, nejsi celá.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 7/2017
  • Vít JanotaVíkend v jakémsi Švýcarsku

    Viděls to všechno, a ještě se ptáš?

    Reflektuje Simona Martínková-Racková

    Celou sbírku jako by prostupovala ztráta smyslu, nebo spíš jeho nenacházení v tom všem každodenním přešlapávání a jen iluzivním „dění“, které spíš jen mechanicky vyplňuje, než skutečně naplňuje naše životy.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 6/2017