Jack Kerouac, přece jen o něco víc zblázněný do psaní než do amerického fotbalu, vyzkoušel nejrůznější typy textů; po Thomasem Wolfem poznamenané kronice The Town and the City nepsal jen extatické záznamy z beatnických jízd světem, autostopařských i pěších (Na cestě, Vize Codyho, Říjen v železniční zemi, Big Sur, Andělé sklíčenosti), ale i víceméně čistou – snad trochu burroughsovskou – fikci (Dr. Sax), delší nebo kratší novely (Podzemníci, Pravá blondýna, Tristessa), aby nakonec dospěl k neodolatelně sebeironickým – byť nadále vysokofrekventním – zprávám jako Satori v Paříži a k střízlivému ohlédnutí za svým životem, jímž je Duluozova marn(iv)ost. Jeho dílo zkrátka shrnuje celé jedny možné dějiny moderní prózy, do nové syntézy se v něm slévají různé vlivy a tendence od Wolfa a Henryho Millera přes Joyce, surrealisty, černého zběsilce Célina až k tiše zářivému Hrabalovi, různé rychlosti psaní, stupně jeho zhuštění a uvolnění i rozdíly v jeho zaměření – na fakta, na jejich ozvěny v obraznosti, na sám proud řeči, který je nese – dělají z díla rovněž bohatý katalog tvůrčích postupů. Kerouac v něm navíc rozehrál i různé formy rozkladu, rozbíjení a tříštění textu, jimiž zároveň přesáhl hranice prózy; není tak jen autorem pozoruhodných prozaických skic (Book of Sketches), záznamů snů (Book of Dreams) a automatických zápisů (Old Angel Midnight), ale i „čistých“ básní (Book of Blues, Mexico City Blues), jimiž jsou ostatně taky ty „prozaické“ náčrty.

V žádném případě není Kerouac běžným romanopiscem a spisovatelem příběhů, lépe řečeno jejich konstruktérem. I liberálnější čeští kulturträgeři šedesátých let, byť ve snaze usnadnit jeho vydávání, v tom jeho zjev značně zkreslili, když oproti klíčovému Na cestě kladli důraz na „komponovanější“ texty jako Podzemníci; z tvorby „západních“ autorů bohužel vždy neomylně vybírali to, co měla nejméně specifického, ne-li nejvlažnějšího. Ach, česká zlatá střední cesta, jistě… Podobně jako většina výš jmenovaných autorů – snad s výjimkou Joyce – není Kerouac co prozaik muž stavby a kompozice, jeho texty nese valivý, tělesný elán přirozeně prodlužující ten, jenž je vlastní jeho osobnímu postupu napříč mnohostí světa – jeho návrhů, svodů a pastí, náhod – a jeho cestě za vlastním jedinečným osudem (údělem), nebo aspoň za milostí jedinečného gesta a vytržení. I v Tristesse, vzdor „novelistickému“ rámci, je jeho konfrontace s hrdinkou méně významná (a příznačná) než jeho sólový návrat od ní mátožně procitajícím městem, návrat, jenž ho znovu konfrontuje jen s různorodostí světa a s jejími ozvěnami v něm samém.

Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť. Kerouac sám si ostatně o svém „kanonickém“ díle, Na cestě, zapsal do notesu, že je to „epická báseň“, již místo veršů skládají jednotlivé kapitoly.

*

Tři diskrétní povzdechy spojené se Severní Amerikou mi splývají v jedinou tlumenou závrať, nebo v týž snivě a teskně prchavý oblak zahlédnutý letmo – leč nezapomenutelně – nad západním okrajem oceánu. V knize o legendárním herci Humphreym Bogartovi končí Bernard Eisenschitz svůj komentář k filmu Dead Reckoning – z roku 1947 – slovy ohlašujícími zároveň hercovo stárnutí a úpadek, jenž po válce nastane oproti letům před ní: „Nebojíte se, že mi začnou padat vlasy a zuby? ptá se Bogart producenta. A skutečně, jsou tu vrásky, kruhy pod očima, vyhublá pravá líc, dvě jizvy, olysalé čelo… Blíží se druhá půle století, tma a velký smutek.“ Text na obalu desky Sonnyho Rollinse obsahující saxofonistovy nahrávky v doprovodu trumpetisty Kennyho Dorhama, pianisty Elmo Hopea a bubeníka Art Blakeyho (z roku 1954) zas k jedné z nich dodává: „Tarzan dechů vstupuje do hry s mohutností, již zdědil… Blakey noří kořeny do swingové éry (kam taky jinam) i do starších tradic jako jsou neworleanské Přehlídky, jeho drive nicméně neochabne, nic ho nevychýlí z rovnováhy. Ještě jeden rif, spolu s leadrovou poznámkou, a Swinging for Bumsy doswingovalo. Ach, Bumsy, ach, lidstvo!“ Taková zaklínadla ve mně dokážou znít po celé noci, a nejsem jistě sám. Do třetice je to i případ Kerouacových veršů z Book of Blues:

Slunce teď zapadá
Nad starým San Fran
     Kopce jsou v oparu
     Šerého odpoledne
     Vyschlí a shrbení burroughsovští
     Řekové táhnou dál
          S klobouky z šedivé
          Luxusně perlové plsti
          Na lebkách ztrápených hlav¹

Žádný čistě teoretický nebo psychologický (natož sociologický) rozbor by o básni nic podstatného neřekl, ani o zážitku, jímž pro mě byla; nelze ji uchopit ani přes morální zvažování poměru, v němž se na ní podílí melancholie s euforií. Její jednotlivé aspekty – hudební neméně než pojmové – nelze vydělit z celkového tvaru, který je spolu spíná a jediný jim dává plný smysl, jako jedinečné jazzové sólo. Není nejmenším z jeho objevů, jak vzápětí po „výškovém“ záblesku slova pearly (perlové) nechá zaznít hluboký a temný bas výrazu suffer (ztrápených)… Oběma společná hláska „r“ tu jednou ukáže k nebi a podruhé do propasti pod ním, dost rychle za sebou, aby nebylo jisté, který pohled doprovází radost a který zděšení – a zda obojí vlastně nepatří k témuž flámu, při němž řecké klobouky stejně bujně vzlétají k nebi a padají do díry.

*

Když se po létě vrátí podzim, znovu se prodlužují noci a přiostřuje se vítr, Kerouac-Duluoz je obsažen ve všem: v kovových turniketech newyorského metra – některé se snad dodnes otvírají jen vhozením dalšího kovu, nikláku, do příslušné štěrbiny –, v upatlaných slánkách srovnaných na tácech ve ztichlých nočních self-servicech, v pustině autostrády po průjezdu posledního auta dne i v nočním chladu za polárním kruhem, kam se nenávratně vytrácejí povzdechy všech        jazzových sól; je přítomný v samotě člověka ve vlastním světě, v samotě světa v okolním vesmíru, v samotě Stvořitele na vesmírném trůnu a v samotě červeného telefonu na vedlejším stolku, jehož prostřednictvím se domlouvá se Satanem. My čtenáři jsme naštěstí méně sami už proto, že můžeme pobývat – a tiše rozmlouvat – s Kerouacem:

Kufry nebožtíků překážejí na bulváru
Průvan tudy dodnes táhne za nás

ach Jacku s pohledem upřeným na mrtvý bod budoucnosti
se před sebou do všech stran vidět rozplétat uzel křižovatky