cropped-Jack-Kerouac-Hero-2016-1
Ozvěny Beat Generation
Petr Král

Ach, Bumsy!

Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.

Esejistika – Esej
Z čísla 5/2019

Jack Kerouac, přece jen o něco víc zblázněný do psaní než do amerického fotbalu, vyzkoušel nejrůznější typy textů; po Thomasem Wolfem poznamenané kronice The Town and the City nepsal jen extatické záznamy z beatnických jízd světem, autostopařských i pěších (Na cestě, Vize Codyho, Říjen v železniční zemi, Big Sur, Andělé sklíčenosti), ale i víceméně čistou – snad trochu burroughsovskou – fikci (Dr. Sax), delší nebo kratší novely (Podzemníci, Pravá blondýna, Tristessa), aby nakonec dospěl k neodolatelně sebeironickým – byť nadále vysokofrekventním – zprávám jako Satori v Paříži a k střízlivému ohlédnutí za svým životem, jímž je Duluozova marn(iv)ost. Jeho dílo zkrátka shrnuje celé jedny možné dějiny moderní prózy, do nové syntézy se v něm slévají různé vlivy a tendence od Wolfa a Henryho Millera přes Joyce, surrealisty, černého zběsilce Célina až k tiše zářivému Hrabalovi, různé rychlosti psaní, stupně jeho zhuštění a uvolnění i rozdíly v jeho zaměření – na fakta, na jejich ozvěny v obraznosti, na sám proud řeči, který je nese – dělají z díla rovněž bohatý katalog tvůrčích postupů. Kerouac v něm navíc rozehrál i různé formy rozkladu, rozbíjení a tříštění textu, jimiž zároveň přesáhl hranice prózy; není tak jen autorem pozoruhodných prozaických skic (Book of Sketches), záznamů snů (Book of Dreams) a automatických zápisů (Old Angel Midnight), ale i „čistých“ básní (Book of Blues, Mexico City Blues), jimiž jsou ostatně taky ty „prozaické“ náčrty.

V žádném případě není Kerouac běžným romanopiscem a spisovatelem příběhů, lépe řečeno jejich konstruktérem. I liberálnější čeští kulturträgeři šedesátých let, byť ve snaze usnadnit jeho vydávání, v tom jeho zjev značně zkreslili, když oproti klíčovému Na cestě kladli důraz na „komponovanější“ texty jako Podzemníci; z tvorby „západních“ autorů bohužel vždy neomylně vybírali to, co měla nejméně specifického, ne-li nejvlažnějšího. Ach, česká zlatá střední cesta, jistě… Podobně jako většina výš jmenovaných autorů – snad s výjimkou Joyce – není Kerouac co prozaik muž stavby a kompozice, jeho texty nese valivý, tělesný elán přirozeně prodlužující ten, jenž je vlastní jeho osobnímu postupu napříč mnohostí světa – jeho návrhů, svodů a pastí, náhod – a jeho cestě za vlastním jedinečným osudem (údělem), nebo aspoň za milostí jedinečného gesta a vytržení. I v Tristesse, vzdor „novelistickému“ rámci, je jeho konfrontace s hrdinkou méně významná (a příznačná) než jeho sólový návrat od ní mátožně procitajícím městem, návrat, jenž ho znovu konfrontuje jen s různorodostí světa a s jejími ozvěnami v něm samém.

Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť. Kerouac sám si ostatně o svém „kanonickém“ díle, Na cestě, zapsal do notesu, že je to „epická báseň“, již místo veršů skládají jednotlivé kapitoly.

 

*

Tři diskrétní povzdechy spojené se Severní Amerikou mi splývají v jedinou tlumenou závrať, nebo v týž snivě a teskně prchavý oblak zahlédnutý letmo – leč nezapomenutelně – nad západním okrajem oceánu. V knize o legendárním herci Humphreym Bogartovi končí Bernard Eisenschitz svůj komentář k filmu Dead Reckoning – z roku 1947 – slovy ohlašujícími zároveň hercovo stárnutí a úpadek, jenž po válce nastane oproti letům před ní: „Nebojíte se, že mi začnou padat vlasy a zuby? ptá se Bogart producenta. A skutečně, jsou tu vrásky, kruhy pod očima, vyhublá pravá líc, dvě jizvy, olysalé čelo… Blíží se druhá půle století, tma a velký smutek.“ Text na obalu desky Sonnyho Rollinse obsahující saxofonistovy nahrávky v doprovodu trumpetisty Kennyho Dorhama, pianisty Elmo Hopea a bubeníka Art Blakeyho (z roku 1954) zas k jedné z nich dodává: „Tarzan dechů vstupuje do hry s mohutností, již zdědil… Blakey noří kořeny do swingové éry (kam taky jinam) i do starších tradic jako jsou neworleanské Přehlídky, jeho drive nicméně neochabne, nic ho nevychýlí z rovnováhy. Ještě jeden rif, spolu s leadrovou poznámkou, a Swinging for Bumsy doswingovalo. Ach, Bumsy, ach, lidstvo!“ Taková zaklínadla ve mně dokážou znít po celé noci, a nejsem jistě sám. Do třetice je to i případ Kerouacových veršů z Book of Blues:

 

Slunce teď zapadá
Nad starým San Fran
     Kopce jsou v oparu
     Šerého odpoledne
     Vyschlí a shrbení burroughsovští
     Řekové táhnou dál
          S klobouky z šedivé
          Luxusně perlové plsti
          Na lebkách ztrápených hlav1

 

Žádný čistě teoretický nebo psychologický (natož sociologický) rozbor by o básni nic podstatného neřekl, ani o zážitku, jímž pro mě byla; nelze ji uchopit ani přes morální zvažování poměru, v němž se na ní podílí melancholie s euforií. Její jednotlivé aspekty – hudební neméně než pojmové – nelze vydělit z celkového tvaru, který je spolu spíná a jediný jim dává plný smysl, jako jedinečné jazzové sólo. Není nejmenším z jeho objevů, jak vzápětí po „výškovém“ záblesku slova pearly (perlové) nechá zaznít hluboký a temný bas výrazu suffer (ztrápených)… Oběma společná hláska „r“ tu jednou ukáže k nebi a podruhé do propasti pod ním, dost rychle za sebou, aby nebylo jisté, který pohled doprovází radost a který zděšení – a zda obojí vlastně nepatří k témuž flámu, při němž řecké klobouky stejně bujně vzlétají k nebi a padají do díry.

 

*

Když se po létě vrátí podzim, znovu se prodlužují noci a přiostřuje se vítr, Kerouac-Duluoz je obsažen ve všem: v kovových turniketech newyorského metra – některé se snad dodnes otvírají jen vhozením dalšího kovu, nikláku, do příslušné štěrbiny –, v upatlaných slánkách srovnaných na tácech ve ztichlých nočních self-servicech, v pustině autostrády po průjezdu posledního auta dne i v nočním chladu za polárním kruhem, kam se nenávratně vytrácejí povzdechy všech        jazzových sól; je přítomný v samotě člověka ve vlastním světě, v samotě světa v okolním vesmíru, v samotě Stvořitele na vesmírném trůnu a v samotě červeného telefonu na vedlejším stolku, jehož prostřednictvím se domlouvá se Satanem. My čtenáři jsme naštěstí méně sami už proto, že můžeme pobývat – a tiše rozmlouvat – s Kerouacem:

Kufry nebožtíků překážejí na bulváru
Průvan tudy dodnes táhne za nás

ach Jacku s pohledem upřeným na mrtvý bod budoucnosti
se před sebou do všech stran vidět rozplétat uzel křižovatky

 

 

Chviličku.
Načítá se.
  • Petr Král

    (1941), esejista, literární publicista a básník. Literární reflexe nejčastěji uveřejňuje v časopisech Kontexty, Souvislosti a Tvar.
    Profil

Souvisí

  • Ozvěny Beat Generation
    Věra Rosí, Olga Stehlíková

    Dvě básně o Allenu Ginsbergovi v Praze

    Je máj 65
    před studentskou maškarádou
    křepči Američan, který přiletěl z Moskvy, Varšavy a Krakova
    odkud nebyl vyhoštěn
    aby přiletěl do Prahy, odkud bude vyhoštěn

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 5/2019
  • Valery Larbaud, León-Paul Fargue, Ladislav Zedník, Ladislav Selepko, Petr Král, Stanislav Dvorský, Vratislav Effenberger

    Miniantologie básní: imaginace, konkrétnost, metafyzika

    Co oči upřeně na sebe pohlížely…/ Tak dlouhou chvíli setrvaly těsně přivinuty/ Nehybně stojíce uprostřed spěchajících chodců// Zatímco vlečné parníky houkaly na mohutné řece/ A co vlaky pískajíce přejížděly sem a tam po železných mostech

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 2/2018
  • Slunce
    Kateřina Rudčenková, Kamil Bouška, Petr Borkovec, Michal Maršálek, Sylvie Richterová, Petr Král, Miroslav Fišmeister, Martin Reiner, Jan Vozka, Miloslav Topinka, Emil Hakl, Michal Šanda, Jakub Řehák, Albert S. Welig

    Slunce v obrazech současných českých básníků

    Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2018
  • Petr KrálVlastizrady

    Vejce a zpěv

    Reflektuje Jan Štolba

    Dějiny jsou jen převlečený podzim. Samy sebe poznáme až ve šramotu na druhé straně dveří.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2016
  • Ozvěny surrealismu
    Jaromír Typlt

    V odezvě na obludnost

    Bezprostředně se tu ale připravovalo jiné popření lyriky, jímž se měla už zanedlouho zviditelnit a překročit sama hranice surrealismu.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 1/2019