Obecně vzato jsou Kerouacovy prózy obdobou dlouhých básní; tak jako ty jsou
vskrytu řetězcem básní kratších, k obrazu procházky a jednotlivých „zjevení“, obrazů nebo vidin, které při ní před chodcem vyvstanou, jsou prózy sledem rodících se a zanikajících vzruchů (elánů) skládajících je co vždy novou iniciační pouť.

Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

Skrz chodby nemocnice se vinula nádherná vůně / Lékaři usínali a pak se probouzeli / Poháněla nás výměna tělesných šťáv u čerpací stanice / Později jsme sestoupili borovicovým lesem až / k průzračnému jezeru