Kamil Bouška

Hölderlin s hlavou v popelnici

Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách, / tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.

Beletrie – Poezie
revue Ravt 6/2017

Dějiny

Baculatá bříška prstů zabořená do hmoty, tisknou, mačkají a drtí, sladká vůně vzlíná ze stisku a povzbuzuje další stisk. Šeď vláční každou další invazí, zprohýbané hřbety a zvrásněná jsoucna úpí v prstech, které trhají, třídí a dělí, dokud se neprohnětou ke krychli, kouli a kvádru. Pak vypadnou z upatlaných dlaní první hlavy, paragrafovaná znění zrytmovaných čar života, tlukot, bušení, volné radikály. Palec dloube jámu pro oko, pod ukazováčkem roste čelo, znovu, zpátky do bláta a z bláta na vzduch, dolů jedním úderem a nahoru táhle až k roztržení a znovu do stran, rozmazat, ven ze střev, vata, rozjetý ježek, a zpátky od bodlin k člověku, už na něm pracují neviditelná tykadla, chvat, k sobě a od sebe, dál, horečně, nesmí to zaschnout, plivancem vyčistit špínu, rychle, rychle vypálit, vypálit.
 

Mrtvý

Jde se mnou,
strká si do pusy moje slova
a polyká i ta, která jsem nevyslovil.
Hlas ze skelné vaty obrůstá jazyk
přilepený k patru.
Slyším jen svoje čtyři stěny,
jak mě krokují a předou
od nekonečna do narození
a pak od čtyř do pěti.
Je pátou stěnou ze čtyř
a celou vahou sněží mezi nimi.
Jde se mnou, když jdu,
a sune můj krok někam k míjení.
Zpětná zrcátka za mými zády
trnou v pastózním tichu bez kolemjdoucích.
Sněží tma a řeže oči.
Lanýžová čerň natéká do měsíčních kráterů
a vykrmuje prázdné orgány.
Nasněžil do nich vločku po vločce a povstal.
Tvář drtí tvář, vdechuje můj dech
a tlačí mě ven ze sebe.
Kůže praská a drolí se mi pod nohy.
Kloužu po sobě a nervová vlákna
cukají v potrhaném obvodu jámy
po mých ústech.
Jeden z nás dvou mluví sněhovými jazyky
a ztrácí stopu.
 

Eurydikos

Přines mi světlo na umření.
Kvete v popraskaném laku
na zárubni mých dveří.
Nejsem nic než světlo a pár kostí,
Hölderlin s hlavou v popelnici.
Neznám toho pána, ale zaťukej
a otevřu dokořán všemu, co nejsem.
Přines čáry na dlani a zbytek mého těla.
Uvidíš, jak si vlastní rukou
beru střechu nad hlavou
a váhavě doháním svůj zběsile rychlý krok,
jak násobím součet dešťů větví rozkývanou větrem,
jak stavím bez přestávky do nekonečna
člověka-raketu, šňupu hvězdný prach
a jak si ve volném čase žiju za zády.
Přesně v místě, kde nejsem, zdraví mě sousedé
Dobrý den, pane Lávo. Neznám toho pána.
Potkávám jen zhuštěnou nepřítomnost
a jsem tím, koho potkávám,
i když pohyb jen domýšlím.
Jednou jsem viděl v parku houbovatět jarní déšť
v pohozené končetině neznámého stromu.
Tudy prošla bohyně, řekl jsem si,
můj hlas náhle zeštíhlel a napjal kosti
na tenkou kůru, která opakovala tutéž ozvěnu –
zvuk padající hvězdy,
meteorický stisk lítosti a stesku.
Kde je moje Orfea?
Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách,
tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.
Život za zády je jenom surovina.
Přines maso pro kostru
a nezapomeň na moje vnitřnosti.
Můj dům poznáš podle světla,
stojí na rampě, připravený k odpálení.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, publikoval ve stejnojmenném skupinovém sborníku (Dauphin, 2008). Samostatným debutem je sbírka Oheň po slavnosti (Fra, 2011), za kterou byl nominován na cenu Magnesia Litera ...
    Profil

Souvisí