Svatava Antošová

Eulentor

Ryby očichávaly / co zbylo

Beletrie – Poezie
revue Ravt 5/2017

EULENTOR
(Soví brána)

Prolog:

Šla jsem do lesa
pro světlo
Nevidělo mě

Rýhovalo koryto potoka
a co chvíli v něm utonulo
Zda zářilo i pod hladinou
nevím

Vím jen
že mu s každým vynořením
přibylo šedin

x    x    x    x    x

Vypravuje mi skála:

Vítr si ze mě ukrajuje
po vrstvách

Trvá to věky

Někdy před sebou hrne hluk
jako by po korunách stromů
přejížděl vlak
Někdy mlčí
– ani ho nezaznamenám

Jenom let listí prozrazuje
že je přítomen

Jednou za čas
v bolestivých cyklech
zavane ten s drápy
Odškrábe z hodin (jak jim říkáte)
a z tisíciletých varhan vytrhá
písty

…A pak přijdeš ty
a podivuješ se nad jemným
bílým pískem
rozsypaným kolem

Vypravuji skále:

Včera vanul ten s jehlami

Pohyboval se v kruzích
nebylo kam se skrýt

Tetoval do kůže mapu poryvů
a když se začala trhat
zahodil ji

Sbírala jsem její cáry
prsty přirostlé k sobě
oči zatlučené slzami
– to vše zimou

Slepit ji se mi ale nepodařilo

A tak jsem bloudila
ztracená v jasném dni
Po soustech ze mě ujídal
můj vlastní stín

Ubývalo mě ubývalo
až do dítěte
Do jeho toulek po hvězdách
a nezměrné samoty

Do dítěte s šedivými vlasy

Už netoužilo po lidech
řeč mu nic neříkala
Sálalo z něj smíření
ale v srdci bylo ohořelé

Nevšimlo si ani
že ten s jehlami utichl
Že vesmír mrazem zčernal
a že hvězdy štítivě se odtahují…

Kam jdete? vykřikla jsem
polekána svou opuštěností

Marně mě stáří vybízelo
ke klidu
Marně se o mou tvář otírala
svým křídlem sova

Vypravuje mi skála:

Co ty víš o dravcích…

Když ve mně hnízdili
žila jsem

Byli hebcí jako ryby
které tudy proplouvaly
před nimi

Jednoho dne voda opadla
ryby se napily světla
a vzlétly

Nemohla jsem se vynadívat
jak byly s těmi křídly krásné!

Sotva na nich oschly
poslední kapky
už měly mláďata

Sbírala jsem jejich peří
a vystýlala jím své jeskyně
Alespoň trochu tepla

Peří…

Hřálo tak krátce
Dnes jsou z něj šupiny
které se při doteku rozpadnou

Dravci odlétli zpátky
k moři
Učí se znovu plavat a potápět

Zbyli jste tu jen vy
a netopýři

Vypravuji skále:

Když jsem byla mladá
vydržela jsem pod vodou dlouho

Dole u dna se proud otáčel
a strhával mě s sebou
Nejdřív mnou mrštil
o zelené kameny

Pak ohnul rostliny
a uťal jim hlavy

– dívala jsem se
jak se vznášejí kalným přítmím
vzhůru k hladině

Tam se měnily v komety

Ptáci je zhasínali
svými zobáky
Ryby očichávaly
co zbylo

Mě si nikdo nevšímal

V místech
kde proud ztrácel na síle
bylo měkké dno
a v něm malá prohlubeň

Zvědavě jsem do ní vklouzla
a usnula…
Probudila jsem se nehybná
jako biologický vrak

bez pokladu uvnitř

Vypravuje mi skála (pokračuje):

… jen vy a netopýři

S vámi chodilo zlo
bylo vaší nevěstou
Brali jste si ho na cesty
místo samoty

Nestačilo navléci ho
do bílých šatů
Ještě jste na ně museli
přišpendlit báseň

Jak o ni ztěžklo!

Kostra se mu prohnula
a zapraskala
Starý led ve štěrbinách
vracel ten zvuk ozvěnou…

Byl v něm vzkaz:
všímejte si netopýrů

Až v úleku rozkřídlí
strop jeskyně
bude se po obvodě prstenu
blížit vaše nevěsta

aby vás podřezala –

Vypravuji skále:

Co ty víš o krvi…

Když se v létě vzduch kroutil
v plamenech slunce
a zem vysychala
měla jsem prázdné žíly

Převalovaly se ve mně
a chřestily jako propletenec hadů
připravených uštknout
– co krok to důraznější varování

Nedbala jsem toho
a vlekla se dál k Soví bráně
(jak říkáme jedné tvé věži)
kde se po celé dny drží stín

Usadila jsem se na jeho okraji
a chřestot ustal…
Bylo odtamtud vidět do daleka
ale já jsem upřeně hleděla na řeku

ve své mysli –

Plavilo se přes ni stádo sobů
Jejich nozdry dýmaly stříbrnou páru
kůže na hřbetech oslňovala
miniaturními zrcátky

Zaclonila jsem si oči

Proud jich pět oddělil od stáda
a unášel je k rachotícímu jezu
Co chvíli mizeli a zase se vynořovali
na temné obloze hladiny

Když se v sevření její náruče
zabělali naposled
byli už jen změtí lebek
vypreparovaných bezmocí

do podoby muzejních exponátů

Zbytek stáda vyskočil na břeh
Setřásl ze sebe vodní pavučinu
snědl něco květin
a nasycen vydal se mým směrem

Čím blíž ke mně sobi byli
tím větší oblak prachu se zvedal
z loňského jehličí
– topili se v něm skoro jako ti v jezu

Konečně stanuli přede mnou

Dlouho se na mě dívali
s klidem a beze strachu
A pak jeden po druhém
mnou začali procházet

jako bych byla duch

Vypravuje mi skála (šeptem):

Nikdy se nehýbu
z místa
ale za mlhy ano

Chodím k jezeru
dívat se
co se děje na nebi

Není vidět na krok
jen do hlubin
kde je ponořené…

Když mraky ustupují
modři
dno se čistí od smetí

A když modř mizí
v šedi
vracejí se na hladinu slzy

Někdy jsou obě barvy
v rovnováze
a půlí můj odraz ve vodě

Stačí hodit kamínek
a utonu
v tom modrošedém nebi

bez hranic

Vypravuji skále:

Já vím…

Už je to dávno
co jsem tě pozorovala –

Masiv sunoucí se po obzoru
mimo vychozené stezky
sám

Za ním klopýtaly dvě rýhy
jako by tudy kdysi vedly
koleje

Místo po pražcích klouzal
ten kolos po namrzlém
listí

Nad jeho dráhou slunce
míchalo si nové barvy
na soumrak

– ty staré přes den oprýskaly
a raději mu uhýbaly
z cesty

Nebylo jiných diváků
jen já jsem ti šla ve stopách
až do tmy

A tehdy jsem poprvé uviděla
jak při své pouti na věčnost
záříš

Epilog:

Na potoce se točily
dvě skořápky
V jedné si plul
bezstarostně svět

Druhá se zdála být
prázdná

Cosi uvnitř mi říkalo
že narazí-li do sebe
vyhrnou se z ní hvězdy
a pohltí nás…

(říjen–prosinec 2015)

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí