V eukalyptovém háji

Důlek, ve kterém usínáš, vyhloubím
přesně pro tebe. Naposled jsem tě spatřil
v ubohém nonstopu na Florenci,
sportovní zápas, který běžel na plátně
(na plátně!), v tu chvíli začal se odvíjet
pozpátku. Odpočítávat. Lahve na polici
tak vyrovnané. Spořádanost pití.
Nemístné mluvit o otci, ale byl
i fotbalovým rozhodčím a nechal mě
točit se na klandru, jak jsem jenom chtěla.
Odpusť, že nepíšu. Dnes jsem mámě
v nemocnici převlékala noční košili. Zděšení
že se – ona! – zapomněla stydět. Uprostřed všeho
prosvitla na mě díra v podpaží. Měla jsem
si jí všimnout, měla jsem ji zašít. Mimoděčně,
avšak ne mimoběžně děje se vše, věřím.
Buď opatrn, buď trn v eukalyptovém háji.
 

Volavky

Když tě vidím v těch šatech s volavkama,
dal bych si jointa, sedl si do křesla a jen se
na tebe díval, dlouze, dlouze bych se
díval, jak se procházíš, jak se skláníš,
tvé věcné dotazy, tvůj soustředěný výraz,
myslel bych na tvou vůni, jakou asi máš?
Olíznu tě, posypu skořicí, tequilu zapiju
pomerančem, dužnina, navzdory tomu, že úplněk
už byl. Největší fantazie je jen sledovat stupňování
rozkoše, všiml sis? Po proudu, nebo proti proudu
poletím s volavkou, křídel se zachytím, obejmu hebký
krk. Už tady je, už čeká. Rozčísnem spolu tmu, nábřežním
ohňům uniknem, všem pozváním k posezení.
 

Stopy

Do svítání jsem hlídkoval, protože lesní požár
pronikl až k sousední obci, shořelo
přes sto domů, zatímco moje ženy spaly.
Ty jsi mezitím otevřela okno, dávala si svou snídani
(ohledně zájmen mám jisté zlozvyky, odpusť),
roky tě míjely jak epidemie,
erupce, všechno, co nechceš mít pod kontrolou.
Beru si tě do úst, používám tvou osobu,
ztraceni, zatraceni, kdo z nás promluví v nových jazycích,
ačkoli jistě: slovníky, symboly solidnosti,
dál zejí v knihovně. Hranaté, hmatatelné.
A tady sněžná pláň a v ní prohlubně. Stopy.
 

Ortodoncie

Myslel jsi, že jsi vidět, tak ses usmál. Tvůj
naučený úsměv, zářivý, nic mu nechybělo,
ten s odchlíplými koutky rtů. Má malou
čelist, pomyslela jsem si, znamená to, že
má i… že měl rovnátka! Určitě měl rovnátka
jako můj syn, kovový kříž přes klenuté
patro, jmenuje se to od „h“, není to hoax ani hyát,
jen zubařka to umí vyslovit, hrozivě bílá
a studená jak příkaz, záhadná jako
slovo ortodoncie. Precizně vyslovuj, to klidně,
úsměv chci ale tvůj, ten, který vidí jenom tvoje
dcera, když spí a ty ji jdeš, říkáš tomu zkontrolovat,
ve skutečnosti ale pohladit. Jenom tak
pohladit, uprostřed noci. A víš co?
I zubařka jde někdy brečet do kuchyně, potmě,
no fakt, ani si na to nerozsvítí, ale to ti dojde
až později.
 

Anna

Anna je možnost. Na lišku nasedne, obkročmo,
a jdou, vláčně jdou lesem. Spolu. Maliní,
větvoví, mech. Pára se sráží, vlhkost
vzlíná, syrový vzduch, vzduch po rozbřesku.
Co přijde, co tě zasáhne? Teď, právě teď.
Něco se prosmyklo, cinkání, tání, slyšíš?
Čas, kdy je světlo ještě křehké. Kotníky,
rosa v borůvčí. Anna je možnost. Teď,
vidíš? Přiloží tvář, nasává pachy srsti.
Nic nevadí. Nic, vůbec nic. Všechno
teprve bude, v dechu, co tají dech.
Ta bytost přijde, pohladí tě a změní,
neboť tvé noci nejsou, nejsou završené.
 

Posuvy

Byl to šramot, anebo jen bílý
pruh světla? V noci jsem procitla
a slyšela, jak dolů schází dítě, jistě
naše. Váhavé kroky na schodech,
posuvy dlaně po zábradlí,
na poslední schod usedne
samo, stísněné, v rodičovském domě.
Bosé (zas bez bačkorek!) na dlažbě,
protože v každém přízemí je dlažba.
Nejistá vstanu, tápavě k tobě jdu.
Už cítím teplo pyžamka, obejmout
jemně i pevně, ručky kolem krku.
Ale ono tam nesedí. Jen silueta,
tma ve tmě, mléčný, bílý pruh.
 

Kaštany

Jen co jsem dovyprávěla všechny detaily,
ovšemže šeptem, vyšla jsi z naší ložnice,
nevinně, jako bys celou dobu nešmírovala,
růžolící jak z Karolíny Světlé. Johanno!
V temném pokoji, na zatmění jsi trvala, svědomitě
šiješ a háčkuješ, co když jí bude v zemi zima,
holčičce? Dnes ovšem úplně krasopisný den, vše
splněno, uhladíš peřinku, polštářek. Zrůdnost
zdrobňování. Laptop udělá klap, promiň, mně se
asi něco děje. Kaštany, kaštany, jejich vytrvalost.
Podej mi ruku, sestro, odejdeme spolu.
 

Krusty

Prolom je. Dívám se na Filipa Topola,
tak živoucího, a slyším jeho prosím tě.
Meruňkovice do hrnku a zkrvavené prsty.
Kdo jsi ty, který se mnou spíš
a chystáš večeře? Dnes bude pondělí,
zářivé, tvrdé jako sníh. Na dně
uvidíš průsak a vzlínání, všechno
to tam bude. Na kraji Rokytky, tolikrát
jsme ji jmenovali. Ten strom vypadá děsivě,
když tudy procházejí děti o Halloweenu,
vypadá, ale není. Za denního světla,
s pohledem přímým jako chtění,
prolom je. Tvrdé krusty, křehčí,
než si ti troufám říct.
 

Po vláscích

Chceš něco nového. Muže,
ženu, dítě. To především. Moře
se bude přelévat v rozkoši, odhalíš
kontinenty, jejich bezbranný tvar.
Film, ačkoli do kina nechodíš, končí
v sedmnáct deset. Sedmnáct deset, prej.
Čas by byl prima, jenomže je vymyšlený,
přistihli jsme ho v koutě, imaginární friend.
Jak si cpal pěsti do pusy! Probral mě prudký
soucit, pojď odsud, vypadneme, hned.
Na dně, a tím myslím fakticky na dně,
jsme našli sněhové koule, zmačkané papíry,
kostřičky ryb, jejich křehkost mě ohromila.
Tahej to po vláscích, dlouze
se dívej, řekni to naplno: ploty jsou živý
maj roztřepený konce, konce snů,
a ty máš kůži, panebože, jakou
ty máš kůži!