Dialektika paradoxu

Záměrem slova je
zaručit beznaděj cokoliv sdělovat
Ale, povídej…

Záměrem umění je
zničit mez mezi autorem a
věčností
Ale… Pokračuj…

Záměrem literatury je
zaslechnout okamžik v bezčasí
Ale poslouchám…

Záměrem básníka je
zřít neviděné
Ale p-po…

… po Auschwitzu
už není poezie
dorozumění
Nejsrozumitelnější
slovo je
čin
 

Hračky

Nůž vrážel jsi do dřeva
Jako by ti ublížilo
Třísky Skrojky Odštěpky
To podle toho
        jaks je dřel
        jaks tlačil
        jaks přibrušoval
        jaks vyhlazoval
Najednou koukám
Krom dřeva krouháš sebe a
Tak tam spolu sedíte
Hobliny lítaj‘ Krev kape
Obého pořád víc A víc
 

Jeclahay

trčím snažím se s tebou
synchronizovat dech vůně
večera pach potu jsem
pohlcen a přece kraluji
hladím tě ve vlasech
můj vesmír je konečně
přímý takovou intimitu
jsi nečekala proboha
jen nemyslet na lásku

okrové slunce pomalu
prchá rychlovka prudkost
hrne se do tváře do úst a
z tvých jen slabý sykot
jako bych cosi upouštěl
jako bys – ještě – byla
schopná nenávisti

a jako by ti co postávají
za mnou čekali jen
na splasklý měch který
také touží naplnit který
také touží vycpat

–

Lásko kdybych tě stejně přikryl
na jiném místě světa jako autor
básně vím byl by z toho bezva
film pro slušnou řádku vocasů
ty tady teď můžeš leda tipovat
zda zdechneš nebo kterému ze
zraněných to bude říkat táto
 

Agitace sémantická

Jo Cox

V pokoji sedí prach
Již několik desítek let je
strnule invazivní je
potichu intenzivní
S sedá si a ví místnost
jednou zaplní Ovšem
kdyby k nám teď vtrhl
život všechno to zničí

Slovem vražda nikoho
nezabiješ Ale říkejte si
se mnou vleze pod kůži
Třením stvoř elektřinu
Negativní náboj Tři a
vystřel slovem jak
pravěkou příšerou jak
nočním běsem Miř
přesně Najdi cíl Najdi uši
oddaných posluchačů Mři

Do mého slovníku se vetřel trám
Začal zcela přirozeně trčet Nyní
když řeknu láska cítím úskok když
řeknu láska cítím útok Jazyk se
střetl Jazyk byl setřen sestřelen
Slovem se musí šetřit když každý
výkřik následuje ozvěna A echo
může být i smrt Echo Ech Chrrr
opot
ExitUs
 

Na počátku

Prvého dne přišli ke kovárně
A byli kámen a byli břit
A byli oheň
i vražda
I zabušili na vrata
a kovář rozespalý uvítal je
Brali ostré a tupili
Brali cenné a znectili
Brali užitečné a neužili
podupali, rozsápali, zničili
A kovář žehnal jim slovy:
„Když se rozhlédnu,
vidím jen výrobky.
I toto byly jen výrobky.“

Druhého dne přišli k pekárně
A byli kámen a byli břit
A byli oheň
i vražda
I v tato vrata uhodili
A pekař plakal
Ale pak i on žehnal:
„Když se rozhlédnu po světě,
vidím jen jídlo.
I toto zmařené bylo
jen jídlo. I to.“

Třetí den je přivítal vinař
Stál před sklepením a zval dál
Vojáci sesedli z koní
V očích radost
A kámen a břit
A oheň
a vraždu
Když sudy rozkopali
Když rozlité se vsáklo
vojsko se smálo:
„Vždyť to byla jen radost.
Podívej se kolem.“
Vinař se rozhlédl
A viděl

Čtvrtého dne přišli k vědci
I zde byli kámen a břit
A oheň
Oheň
Když knihy vzplály
vědec zdvihl oči
od nedokončené práce
Mávl rukou, se slovy:
„Byl to jen nápad,“
kynul hrdému vojsku
na rozloučenou

Pátého dne navštívili Umělce
A byli kámen a byli břit
A byli oheň
i vražda
A umělec ničeho neměl
A vojsko ničeho neničilo
Jen lomozilo Jen lomozilo
A umělec? Uměl

Šestého dne navštívili matku
Čekala je s předstihem
a vstříc radostně volala:
„Vždyť je to jen láska.“
A postrkovala přes práh své tři syny.
„Jen láska, jen láska,“
prozpěvovala po chvíli ozvěna
skotačící po čepelích zbraní
A byli vražda a byli vražda
A bili Vražda

Vojsko odpočinulo v den sedmý
ode všeho díla svého, kteréž bylo dělalo,
i sdílelo své zážitky na sítích sociálních