PRVNÍ ČÁST

I

Vystoupal strom. Ó, čisté vzestoupení!
Orfeův zpěv! Ó, v sluchu strom se pne!
Umlklo vše. Však v samém umlknutí
se znovu začlo výzvou ke změně.

Zvěř vyšla z lesů, z odlehlých a světlých
průseků prosluněných, z nor a hnízd;
i událo se ztišení ne z lsti
či strachu, utišení v sobě samých,

proto, že slyší. Křik, jek, říje řev
znikaly v jejich srdcích. A kde stěží
se dala najít chatrč jako skrýše,
přístřešek pro nejtemnější chtíče
s dveřmi, jež trnou ve veřejích, –
tam sluchu stvořils svatý příbytek.
 

IV

Ó, vy něžní, staňte se pro chvíli
dechem, jenž nezná se k vám,
nechte ho, ať se vám o tvář tříští
a za vámi chví se zas sjednocován.

Ó vy blažení, bohu milí,
ve vás se počíná všech srdcí zář.
Jste střelám lukem i jejich cíli,
odvěký úsměv svítí skrz pláč.

Nestrachujte se tíhy a hoře,
zemské tíži je vracejte zpět;
těžké jsou hory, těžká jsou moře.

Stromy, jež jste zasadili co děti,
i ty už ztěžkly; darmo je nést.
Ale co vzduch … A prostor, jenž letí …
 

IX

Jenom ten, kdo tušil zpěv
už v údolí stínů,
má k nekonečné chvále smět
naladit lyru.

Jenom ten, kdo s mrtvými
pojedl máku,
pak pěje už navždycky
nejtišší škálu.

V zrcadle jezerních vod
se obraz ztrácí.
Přesto ho zři.

Až teprv ta dvojitost
v souzvuku vrací
mír s věčností.
 

XIII

Plno jablek, hrušek, srstek, malin,
a banánů… To vše vypráví
o smrti a o životě… Tuším…
Vyčti to děcku na tváři,

když je chutná. Dálné končiny.
Rozplývají se v ústech ta jména?
Namísto slov jsoucna nalezená
plynou uvolněná z dužiny.

Zkus vyslovit plody jabloní.
Tato sladkost, která teprv houstne,
nežli po jazyku lehce sklouzne,

zjasní se a vzbudí, zprůhlední,
obojaká, slunná, zemská, zdejší –
zkouška, cit a radost – nejmocnější!
 

XXIV

Máme se našeho dávného přátelství, velkých,
nikdy se nevnucujících bohů, zříci
jen proto, že o nich tvrdá ocel neví,
nebo je hledat na mapě pro dny příští?

Ti mocní přátelé, kteří nám odnímají
mrtvé, o naše kolesa nezavadí.
Vzdálily se nám naše lázně, naše hodování,
jejich příliš pomalí poslové zaostávají,

kdy se nám zachce. V osamění ponecháni
jsme jeden druhému, aniž se vůbec známe,
naše stezky nejsou už krásnými meandry ani,

napřímily se. Jen ještě v parních kotlech máme
někdejší oheň a zvedají se kladiva stále
větší. My však jen jak plavci slábneme dále.
 

DRUHÁ ČÁST

I

Dechu, nevídané básnění!
Pořád se mění vesmír
ve vlastní bytí. Čisté protivážení,
ve kterém rytmicky se ději.
Jediná vlno, jejímž
poznenáhlým mořem jsem;
z možných moří jsi nejúsporněji jatým, –
prostorem.

Kolik jen bylo těchto míst v prostorech vesmírných
už ve mně. Vanutí mnohá
jsou jak můj syn.

Ovzduší, doposud jsi mě plné, poznáváš mě?
Bylo jsi kora oblá,
okrouhlost, list mé básně.
 

III

Zrcadla: nebylo popsáno nikdy,
čím ve svém vlastním bytí jste.
Vyplnila jste jak oka v sítích
čas i s jeho meziprostorem.

Vy, marnotratníci v prázdném sále –,
tmí se a les je vzdálený …
A lustr, ten šestnácterák málem,
skrz vaši nedostupnost smí.

Býváte samá malebnost.
Některé jak by vešly ve vás –,
jiné jsou jen nevítaný host.

Ta nejkrásnější však zdrží se,
až jí tam na té druhé straně ve tvář
pronikne volnost a zář Narcise.
 

VIII

Není vás mnoho, co jsme si hrávali v dětství
v roztroušených městských zahradách;
jak jsme okolkovali, když jsme se sešli,
a, jak jehně na stužce nese vzkaz,

bez řečí jsme se domluvili. Nepatřilo
žádnému to štěstí. Vlastníš je?
A jak to přešlo se všemi lidmi, co jich bylo,
a v úzkosti předlouhých let.

Povozy rachotily a valily se na nás,
domy nás obstoupily, pevné a zrádné, – žádný
neznal se k nám. Bylo v tom něco víc?

Nic. Jenom míče. Jejich oblouků krása.
Ani ty děti … Některé stouplo někdy,
ach, také pomíjivé, pod padající míč.

In memoriam Egona von Rilke
 

X

Čeho jsme dosáhli, vše ohrožuje stroj, už se
osměluje vzepřít duchu, zneuctít cokoli.
Že už se nestkví překrásný ostych v nádherné ruce,
kámen k strmější stavbě neoblomně rozdrolí.

Nezpozdí se, že jedenkráte bychom mu znikli
a on by v tiché továrně náležel sobě sám.
On jest život, – troufá si nejlíp s ním spoluzníti,
rezolutně ho řídí a tvoří a podrývá.

Ale ještě nás okouzluje bytí; a někde
se pořád ještě začíná. Hru nejryzejších
sil nepocítí ten, kdo v úžasu nepoklekne.

Slova nevyslovitelná našeptá um…
A hudba, vždy svá, z kamenů nejrozechvělejších
v prázdnu staví svůj bohům zasvěcený dům.
 

XIX

Někde trůní zlato mezi bankovními zdmi
a smlouvá se s tisícovkami. Ale žebrák,
slepec nestojí pro nablýskaný měďák
za víc než kout plný prachu pod skříní.

V obchodech podél cest jsou peníze jako doma
a šatí se do hedvábí, květů a kožišin.
On mlčí tam a vyčkává beze slova
v dechu všech těch bdělých i spících oběžnin.

Ó, jak se v noci sevřít může ta věčně otevřená dlaň.
Však znovu ji osud zas popadne ráno
a drží: ubohou, bledou, hynoucí skrytě.

Aby přece jenom kdo přihlíží, úžasem udolán,
pochopil. Jen pěvci vyřknout je dáno.
Jenom božskému slyšet.