Stará paní v černém, co tě držela za ruku
přecházejíc 14. ulici a všechny jídelny, co zavíraly za hovoru
o Ravelovi nebo lotosových květech, nebo ta rusovláska
na Washingtonově nám. se zeleným papouškem vytetovaným na      rameni,
co poslouchala jazz. Psi, ale ne děti – selhavší
milost ve všech zdomácnělých věcech. Obr
se saxofonem nesměle pokašlává, trpasličí šachové figurky,
co se nepohnou nikam ani o píď
bez patřičné předmluvy. Dav dělá přičinlivé
nonkonformní úkroky stranou – na rozdíl mezi cestou
a cílem se vyser, učit lze jen příkladem.
Rozmotáváš to minutu po minutě, támhle se
modrá televizní hlava němě směje – vyléčení feťáci s očima
     jak hřebíky –
znudění Quijotové na Bleeckerově ulici.
Možnost přece v jméně toho, co je nejlepší, sebevraždu nepáchá.
Další nápad nacházíš v krámu se vším za 99 centů,
nejdřív kreslíš čáry na papír tužkou a pravítkem, někdy taky
bez pravítka a bez tužky. Všechno to spočívá
v tom najít nějakou nit, celá ta léta jsi věřil,
že se to otvírá otáčením po směru ručiček, teď se ale výjimky
vydávají v 20 cm tlustých svazcích.
Obří pračky naskládané proti nebi, nesmírní
lidé páchnoucí po jazykové tekutině.
Teď když ses dobral své symetrie, je načase vytyčit
nevyhnutný závěr – jak se jeden ostrov
může tolik lišit od druhého. Z principů
tu stavějí sochy, v nichž se za pár dolarů
můžeš procházet. Geografie může být vždycky povolná,
ale realitky už vědí, kudy vést dělicí čáru.
Bývaly doby, kdy se pokrok vydával špatným směrem
a končíval v nějaké pochybné čtvrti, ale teď už na to
mají cvičené lidi.
Pročs vůbec chodil tak daleko, když teď už není cesty zpět?
 

Zvířecí orchestr
(pro Bellu Li)

Společně se rovnají intimní vřavě
v porcelánovém hrnku. Čelist z Heidelbergu, rozlícený
tučňák s pocuchanou náprsenkou. Přitahováno
vší silou vlastní neurčitosti, vytváří rozlité mléko
mimoděk představu přehnaného formalismu –
každé znamení v určité oběžné dráze jako Měsíc
či vejce poklidného šílenství
vyvážené na lžičce.
Bod na čáře mezi nahotou a spánkem.
Vůči jistým gotickým podzemním parkovištím
cítíš náklonnost. Dimorfní,
placentálové, jako cizí ruce, jež tvarují pozůstatek
toho, čeho se chopily. Útěšné
jako koloseum z kavárenských stolů – gladiátorský hlas,
zmatení tvorové stopují za ústupu
k dětským říkankám a schwarzwaldskému koláči.
Rybka s rozinkovýma očima
tě popíchne klem a ve zlomku
vteřiny vše chutná
jako spálené patro úst či arabská guma,
a zvláštní příležitosti
nám nevrle opětovaly pohled.
 

Zátiší s autoportrétem („Evropan“)

Navracím se týmiž kroky, nastavuju experiment, objevuju
světskou a živelnou souřadnici.
Toto místo, do kterého jej uvrhly roky.
Ručně ubalená cigareta tenká jak z vězení –
zavřel pravé oko a zazíral na ni.
Zaváněla po starých časech. Hnědé tmavé nebe
ve svrchníku se schvácenými rameny.
Do čaje mu vmíchám rozdrobenou spálenou topinku –
vlažnou umělohmotnou lžičku – svého druhu důkaz,
anagnorize. Pojmenovat ji by bylo k ničemu.
Jak tak marně chňapám, odhlídne –
zdi, zrcadlo za jídelním pultem.
Zaprvé proto, že všechno je forma. Zadruhé,
že přesnost je nadbytečná. Například roztřepená
jizva neviditelná za uchem.
Vina ještě před rozpoznáním? Napůl posměšně upadl,
jeho rty, jeho nohy, to on byl papírovým ubrusem,
rozestupujícím se mořem. Všechno to jasně vidím. Každé slovo jasně.
Tato záliba, jako cysta – každé úsilí to potvrdit
se proměňuje v odplatu. Vykloubené „trčení
ve chvíli.“ K nutně satanskému nepořádku
dospíváme přes výřečnou tomografii.
Ležím tam, sedím, stojím, míchám čaj a drobky,
polykání jazyků, já také padám navracím se,
jehlouchý. Čára s body rozmístěnými
po obou stranách – pohled, nepohled. Většinu svých dní
strávil tím, že z toho obrázku unikal.
 

Sonet (pro Hugh Clarence Ultana)

Kdo z těch, co nedokáží milovat policii, by zvládl odpovědět
hegemonickému smíchu schodiště?
Třebaže já, coby urputný požírač dětí z tvých snů,
to všechno schválím –
próteovský jako mnohovrstevná nevěsta,
alegorický jako let do vesmíru či oko
sebefelujícího hada.
Například témbr nočních pomočování.

Často a z neznámých důvodů se bouře náhle vytratí
a je z ní meteorologie. Řídnutí mořských vlasů a ledvinový
kamínek. Formy nám vrývají Ameriku
do páteře, ale kdo jen napodobí
refrén její a jejich upadající
moci? Tvá měla být země, v níž se vládnout nedá.
 

Všechno vně básně je součástí jejího významu
(i.m. Stephen Rodefer)

Nadechuju a vydechuju současně. Ta zastavení, záklopky,
osobní hory ze společných krtinců. Postupně začal
upřednostňovat vlastní nedokončenosti. Horlivý postoj není
předpokladem myšlení, posluchač mezi nukleotidy.
Bezdeché lapání po poslední délce. Rozteklé vánoční stromky
v doznívání Romea a Julie na E55: ztraceno, bylo to bezpředmětné
dumání nad mapami, bylo to Pro altku Anthonyho Braxtona,
byla to ryba krvácející v roztoku analgetik. Kolik záře lze
z těch světlometů dostat? Seš falešná, řekl jsem, nevěřím ti.
To nic, řekla ona, já nevěřím ničemu. Tahání
barevných kapesníků z náprsní kapsy, dlouhých 4 metry.
Ať už se těchto přenosů vědomí světu dostane či nikoli,
vše viditelné v něm se hroutí do nutné otřepanosti,
např. do vodíku. Viléma Meistera dělá v mnoha
krocích špatným směrem: bezobratle, statoliticky, retinálně, manubriálně.

Tím se přeci jen posouvá vpřed, i když jen částečně. Loď v přístavu,
pupek kosmonauta. Její Elektřin komplex běžel kontra-
punkticky. Zdravý teoretický soud. Pít, to on uměl.
Pour en finir avec le jugement de Paris, mrtvý poeta
si krok sun krok nese výslužku do banky. Byla to chvíle v dějinách,
kdy prezidenty na noc raději zamykali. Děkuji.
Za dalším příspěvkem se vydáme do Marrákeše.
Dvojplošník s frenologickou hlavou. Chce to víc
než jen natáhnout strojek, řekla, ale natáhne ho?
Souzení, vzezření, cítění. Vlny přicházely a odcházely,
pořádalo se, dlužilo, popíralo. Vždycky jednou víc,
než bys čekal. Zavírám oči. Pokoj v podkroví
se špinavým spodním prádlem na šňůře. Praha na jaře
toho roku. Stalo se to tak rychle, že nebyl čas.