Milena Slavická (M. S.)

Dopisy Virginii 5

Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 5/2019

Drahá Virginie,

omlouvám se, musím ještě zůstat u Adrieny. Je toho příliš mnoho, co mne v jejím díle zajímá. V minulém dopise jsem psala o tom, jak důležitá je paměť, zejména pro identitu. Ale co tělo? Jakou roli má „tělo“ při určování identity člověka? A nezapomínejme také na tělesnost věcí a jejich identitu.

Adriena zkoumala tělesnost důkladně. Mnohé její plátěné a papírové sochy (kusy plátna či archy papíru kladené na sebe a pak prořezávané a perforované a trhané) vypovídají o člověku, který je zahnán do pasti těla. Je zaklíněný ve svém těle. Tyto její sochy, objekty a také kresby mívají názvy jako „Vymezení stropem“, „Vymezení mříží“. Při pohledu na ně se nelze zbavit dojmu, že Adriena vnímala tělo jako něco, co zraňuje a překáží. Posílám úryvek z její básně „Loučení s tělem“.

V divokých zelených vlnách moře
za bludnými dunami
pod nebem rozervaných mraků
tam se to stalo
poznalas
že se musíme rozejít
Ty – s tělem
Dívala ses na něj
jako na cizí předmět ve svém rozdvojení

[…]
pohřbívalas ho za křiku racků
za šustivého plazení zmijí
za hukotu větru
s hořkou něhou i krutostí
protože pohřbívat část sebe je to nejkrutější
pohřbila jsi ho
zraněné, pyšné, úporné
ubohé, matoucí i vědoucí
zpupné, odolávající i bezmocné
kdysi snad milované
[…]

Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově. Jako by bylo nutné tělo ze sebe servat a kousek po kousku odhazovat v jakési zběsilé naději, že se tak lze dobrat k jádru, k čemusi pevnému, poslednímu; úsilí odkazující k loupání cibule, k němuž Buddha vyzval svého žáka Sáriputtu, aby ho poučil, že žádné konečné jádro není (přesněji není takové, jaké si on představuje). Jenže Adriena cosi posledního našla. Zde – dva citáty z jejího zápisníku.

Někdy mi zůstáváš už jen Ty, poslední – tváři bez tváře
Ty, kde není už slov a není dorozumění. Tys tím vlastním dorozuměním, absolutním ztotožněním
[…]. Pocítila jsem plně a jaksi definitivně význam oslovení Ty – jak je přesně a krásně definuje Martin Buber.

A ještě jednu Adrieninu báseň Vám musím poslat:

Šikmo ležící hlavou
hledíš na odraz sluneční skvrny
podobné listům věčné knihy
jednotlivé listy
které zvedáš v konečcích prstů
podobají se blanám kůže
kterou stahuješ postupně ze svého zraněného těla
Ty první šustí suše
jako kůže hada mezi ostružiním
ta poslední je tolik živá
že cukneš-li s ní
tu teče krev…“

U Adrieny ale došlo k vážnému obratu v chápání tělesnosti díky jejím pobytům v klášteře v Hostinném. Pracovala tři roky (vždy v létě) v bývalém, zcela opuštěném, značně zruinovaném františkánském klášteře. Byl to její Rodmell. Díky tichu a samotě vnímala intenzivně věci kolem sebe přibližně ze vzdálenosti dvou milimetrů – taková je tloušťka balicího papíru, který přikládala na ostění klášterních dveří, oken a nábytku, které frotážovala. Výstavu otisků pak nazvala Tělo kláštera. Tato nová zkušenost s tělesností věcí znamenala obrat v Adrienině tvorbě. Krátce po svých pobytech v klášteře v Hostinném vytvořila dva cykly: „Magie věcí“ a „Svěcení reality“. V nich je porozumění tělu už hodně, nebo vlastně úplně, jiné. Tyto její kresby, frotáže a objekty v sobě nemají dřívější úzkost, bolest, strach ze samoty, dokonce ani strach ze smrti v nich nenacházím. Jako by Adriena tělesnost světa i svojí vlastní přijala. Kdyby to neznělo rouhačsky a kýčovitě zároveň, řekla bych, že v těchto dvou cyklech je dokonce přítomná i jakási oslava tělesnosti, přesněji oslava vzkříšené tělesnosti.

Vlastně jsem se nesetkala ve Vašich knihách ani ve Vašich denících s problematikou těla ve vztahu k identitě kromě nějakých těch nářků: jsem stará, ošklivá, ale to není, o čem mluvím. Možná jste (alespoň při práci) házela své tělo rovnou přes palubu. Tomu by odpovídala i jediná věta k tomuto tématu, kterou jsem ve Vašich textech našla:

Přijde Sydney, a já jsem Virginie: když ale píši, jsem pouhá vnímavost.

A co tahle báseň? Myslím, že se Vám bude líbit:

Jsem strom v půli přeřízlý
pařez zbyl s kořeny
a vršek stromu za vlasy přitažen
Mezi nimi je vzdušná mezera
každý, kdo přijde
tak vloží ruku, aby se ubezpečil
nasliní prst
a zkouší směr větru

S úctou Vaše

M. S.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 4

    Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 4/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 3

    Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 3/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii 2

    Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 2/2019
  • Milena Slavická (M. S.)

    Dopisy Virginii

    Poezie, o které hodlám psát, je asi skromnější nežli Shelley či Eliot, ale na druhé straně je
    často psaná v zoufalství pod sutí srdce.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2019
  • Běh dějin je však neúprosný, takže bude nutné náležitě působivě zpřítomnit také okamžik, kdy Rádobyprezident na Letenské pláni poprvé promlouvá k milionovému davu, přičemž si naplno uvědomí svou schopnost nakrmit lidi pravě tím, co chtějí slyšet.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 21/2018