Drahá Virginie,

Vaše deníky se mi při čtení zadíraly pod kůži, navzdory brilantní stylistice byly jako režný kartáč, nesmlouvavě sdíraly faleš a iluze z kůže mé duše. V Denících mě zaujaly pasáže, v nichž přemýšlíte o své tvorbě, analyzujete vlastní spisovatelské strategie; také Vaše literární kritika se mně líbila, to, jakým způsobem posuzujete jiné; a pochopitelně nejvíc mě zajímaly Vaše úvahy o ženské tvorbě, které ani dnes neztrácejí na aktuálnosti.

Díky Vašim deníkům jsem se rozhodla plout na vlnách vlastního vědomí a zaznamenávat své myšlenky a pocity v jejich čiré subjektivitě, rozhodla jsem se psát Vám dopisy jako bezprostřední záznamy svých úvah vlastně o čemkoli, ale hlavně o poezii, literatuře a o umění vůbec, a možná nejvíc Vám chci psát o ženském porozumění světu.

Ovšem. Je zde rozdílnost našich kultur a vzdálenost času. Přesto doufám, že se nejedná o betonové zátarasy. Kultura vymezená a zpečetěná historiky není tak důležitá. Existují přeci paralelní světy, existují dimenze, v nichž spolu rozmlouvají lidé z různých dob a z různých kultur.

Například poezie. Zde je velká naděje, že Vás mé dopisy zaujmou. Osmého srpna 1924 jste si zapsala do deníku: „Čtu dlouhé básně, už nemám čas, abych jím plýtvala na prózu.“ Úplně s Vámi souhlasím. Zvlášť poezie se nepodřizuje času a časem neplýtvá. Já sama čtu Vaše prózy jako dlouhé básně. Tam, kde emoce, myšlenky a jejich formulace dosahují maxim, tryská z nich poezie přímo gejzírem. Je hluboká a plná křiku vran nad zjizvenou duší, a přitom prostoupená jasným světlem intelektu. Vaše poezie mi připomíná jezero v chladném ránu za úsvitu, vypadá jako modrá zřítelnice hledící do vesmíru. Slyším v ní verše Eliotovy, dýchám v ní vůně Albionu, slyším v ní „Hymnus na duchovní krásu“ (jsem si jista, že tuto ódu už tenkrát jasnozřivě napsal Shelley právě pro Vás).

Proto doufám, že když budu ve svých dopisech psát například o české poezii a používat Vaší metody – silný osobní prožitek a reflektující proud vědomí –, budou právě pro tuto svou subjektivitu pro Vás pochopitelné a sdílné.

Básně čtu jen náhodně, bezděčně, rozumím jim „neodborně“, prostě někdy mi nějaký verš vklouzne do duše, „do nejhlubších vrstev duše“, jak příhodně říkáte, a zahovoří ke mně slovy (chtělo by se říct kruciálními, kdyby to neznělo nabubřele), která jsou dešifrovatelná právě a pouze v nejhlubších vrstvách vědomí, a to mi dává naději, že je možné komunikovat napříč časem, protože se jedná o kódy, které existovaly dřív, než byly básníkem polapeny. Vlastně o jakémkoli umění chci psát výhradně „neodborně“, nechci se dotýkat uměleckého díla skrze znalosti a pouze vesly intelektu, ale spíš plout v řečištích tvorby intuitivně, provozovat jakousi zážitkovou interpretaci.

Poezie, o které hodlám psát, je asi skromnější nežli Shelley či Eliot, ale na druhé straně je často psaná v zoufalství pod sutí srdce. A co se tradic týče, je v ní často škleb, dokonce i nad krásou (myslím, že si rozumíme, je řeč o kráse, kterou měl na mysli Baudelaire). Ale ujišťuji Vás, že je to škleb z ostychu, z nejistoty, který patří k mé kultuře, k českému umění. Ale o tom snad někdy později.

Další dopis (možná i několik dopisů) bude o poezii a pak se uvidí, na jaká témata ještě dojde. Svou jednosměrnou korespondenci plánuji na jeden rok. Máme tedy mnoho času.

S úctou Vaše

M. S.