Drahá Virginie,

ráda bych se ještě vrátila k tomu, jen těžko definovatelnému, co jsem v minulém dopise označila jako tvar. Neměla jsem na mysli formu, která souvisí s dobou, stylem, kulturou, ismem, školou…, ale měla jsem na zřeteli cosi, co formě předchází a rodí se za záhadných okolností v paměti. Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí. A přitom když do končin paměti člověk zabloudí, má pocit, že v nich už mnohokrát byl. Ve svém Deníku píšete:

Hned jak se člověk pustí do práce, připadá si jako někdo, kdo se vydává na cestu po krajině rozprostírající se před ním s pocitem, že už ji někdy viděl.

Ovšem paměť je strmá, není to vždy příjemná krajina, její srázy jsou příkré a propasti bezedné a soutěsky v údolích značené pozpátku. Proust. Nedostižný Proust! Je zbytečné hovořit o něčem, co on tak dokonale a bezezbytku popsal a co Vy tak dobře znáte. Vždyť byl Vaším učitelem.

Ale chci Vám napsat o umělkyni a básnířce, která se rovněž u Prousta přiučila mnohému o labyrintech paměti, o Adrieně Šimotové. Vyprávěla mi, že když pracovala na své instalaci „První hlasy“ (byla věnována jejímu dětství) a snažila se vykreslit své dětské spolužáky, vyhledala staré fotografie, ale pak je zase schovala, jen překážely, na místo toho přijala hříčky paměti i její pravdu. Při práci prý cítila pach dětských kabátků povalujících se v koutě třídy, mokrý cůpek spolužačky, sedávala vedle ní, zavoněl štiplavě a nasládle po čerstvém koriandru, který však v pražském Podolí (kde chodila Adriena v dětství do školy) neroste, ba ani sušený se v obchodech neprodával. Ale o mnoho let později, v chudých padesátých letech, jí prý jakási návštěva přinesla sýrové sušenky s anýzem a koriandrem, byly přivezeny z Paříže a chutnaly úžasně.

Takové je mirakulum paměti. Adriena ho okusila možná ještě víc a důvěrněji při své práci na cyklu „Paměť rodiny“. Obrazy babičky, matky, příbuzných, kteří ji celý život obklopovali, prý zprvu vystupovaly z paměti věrohodně; klobouk, knír, blůzka, kravata, ale pak se začaly jejich obrysy třepit, jejich podoby měnit, až nakonec se proměnily do mozaiky barevných skvrn. Kdysi tak blízcí, kdysi tak důvěrně známí začali pozbývat svou dřívější podobu, svou dřívější identitu, nikoli snad proto, že by na ně Adriena zapomínala, ale podle rozmarů paměti a jejích zákonů směny vznikala nová umělecká realita. Také jiná díla s názvy „Co mizí a co zůstává“, „Trvání mizejícího“, „Vytrácení podob“ vypovídají o metamorfózách identity.

Pořád se vracím k problému totožnosti. Člověk sedmdesátých let stojí před zrcadlem, aniž se poznává. Všechno, co dělá, dělá proto, aby poznal sám sebe: Může si dát fotografovat ústa a pohlaví a vystavit je – zde jsem já. Vidíte, jak manifestuji svojí identitu?

Tolik z Adrienina zápisníku. Ale mimochodem vše začalo daleko dřív než v sedmdesátých letech. Moderní umění už vznikalo jako zpráva o ztrátě identity, od počátku bylo svědectvím o její labilitě. Vždyť takový je příběh Řehoře Samsy; takový je příběh zaměnitelnosti Blooma a Odyssea, Dedaluse a Telemacha, Marion a Pénelopé v Joycově Odysseovi, a takové jsou také Vaše romány. A ještě jeden příklad uvedu – Buninův popis, na který vzpomíná Adriena, je velmi přesvědčivý.

Přečetla jsem dnes v Buninovi: Telecí hlavička, potom ji majitel obchodu jedním strašlivým úderem rozpoltil na dvě půlky a jednu polovinu s jedním uchem, jedním okem a s jednou nozdrou hodil před matku na chlupatý papír. Může být lepší svědectví o tvé identitě, ubohé telátko?

Cítím, že na závěr svého přemýšlení o paměti Vám dlužím obraz Adrieny (zemřela před pěti lety), který mám ve své paměti já. Předkládám hned tři. Jistě jste neočekávala jen jeden.

Obr. č. 1. Adriena si zakrývá dlaněmi tvář, jakoby plakala, ale já vím, že nepláče, že už dávno nepláče. Má otevřené oči a dívá se do svých dlaní. Skrz mřížoví prstů vidí světlo.

Obr. č. 2. Adriena je rytíř v drátěné košili, dýchá skrz drátěná oka; vdechuje svět kolem sebe a vydechuje svůj vlastní.

Obr. č. 3. Adriena si obvazuje ruku. Řízla se nožíkem, když prořezávala rubáš své plátěné sochy. Říká: „To nic, to stejně nepřebolí.“

S úctou Vaše

M. S.