Svatava Antošová

Přelet nad Čapím hnízdem

vzadu na hlavách máme snímače / Pracují spolehlivě

Beletrie – Poezie
revue Ravt 19/2018

Letošní zima je dlouhá

Každý den
ještě než venku spustí sluneční alarm
stojíme přilepeni k oknům
a vyhlížíme Sorokina
Nechal se sem vysadit z helikoptéry
napsal tu svůj poslední román
nazval ho Cannibalia
a pak se vypařil
Na bránu přibil
jako kdysi Luther svá kázání
kus papíru se vzkazem:
Я вернусъ утром

Od té doby na něj čekáme

Někdy se nám zdá
že skrze drápance nočního mrazu
na studeném skle
vidíme míhat se v parku jeho stín
Lehkým krokem se přikrádá
k našemu pavilonu
Co chvíli zmizí za stromem
vykoukne
Znehybní
strnule sleduje terén
Zase se schová
vykoukne…
a najednou: hup!
Je nahoře ve větvích
a šplhá po nich do nebe

To pak vyskakujeme za ním
a chceme taky –
Chceme taky šplhat do nebe
nebe je přece pro všechny
Máme tam připravené čisté postele
a boha
který nás nikdy neopustí
Dáme zaživa své lebky
na misky
pro sibiřské šamany
Jen když se tam dostaneme

Ale Sorokin nás shazuje dolů
zpátky na vydezinfikovanou chodbu
Už se po ní sunou první dávky valia
bílé vozíky hrkotají
Ledové světlo píchá po celém těle
jako hřebíky
Sůl vyjídá naše oči až na kost

Nikdo nemluvíme
Jen roboti
kteří o nás pečují
odsekávají pořád dokola:
Za-se-je-o-ča-ro-va-la-ta-ve-ver-ka…

x x x x x

Letošní zima je dlouhá
dlouhá
a bez konce
Stejně jako je bez konce
odposlouchávání našeho mlčení
Jako je bez konce monitoring
našeho přecházení sem a tam
od stěny ke stěně
Našeho šourání se v pantoflích
k plazmě
která nejde vypnout
A zpět
Jako je bez konce chvění
bezpečnostních paprsků
u dveří
které nikam nevedou
Jako jsou bez konce
pravidelná elektronická hlášení
o stavu toho
co zbylo z naší mysli
– vzadu na hlavách máme snímače
Pracují spolehlivě

Tohle všechno je bez konce
ale Sorokin stejně zdrhnul…
A Elfriede zůstala sama

Elfriede je ta v koutě
co si hladí vpadlé břicho
Přišla sem z Rakouska
chtěla se nechat hospitalizovat
v jiné zemi bez budoucnosti
než je ta její
Na sever od Alp zahlédla čápa
jak vykusuje z bažiny kousek
po kousku odraz
slunce
Čím hlouběji do něj nořil
svůj obří zobák
tím víc jeho peří zlátlo
Ale to ztěžkneš
zkusila na něj zavolat skrze záři
která oslepovala
Ztěžkneš tak moc
že už nikdy
nikdy nepoletíš
Neposlouchal ji
nemohl
Uši měl celé zapatlané
zlatým mázem –
A tak jenom stál a pozoroval
jak se jeho obraz pohupuje
na špinavé hladině
a nemohl se na sebe vynadívat

Elfriede potkala bajku
a porozuměla jí
Tohle byla země pro ni
jako stvořená

x x x x x

Elfriede má dítě s Michelem
– to je ten
co zkouší vyvrtat prstem otvor
ve zkaženém vzduchu
a moc mu to nejde
Michel je Francouz…
Proslavil se nikábem
který si ušil z trikolóry
a navlékal si jej vždy v den výročí
pádu Bastily
Francie mu to neodpustila
– i on si mohl vybrat místo
své internace
a Česko se mu zdálo být ideální

Když ho poprvé přivedli
lekli jsme se
Vypadal jako porouchaný dron
který se nemůže odlepit
od země
V plicích mu hučela
zaseknutá klimatizace
Hlava obrostlá nanovlákny
sotva držela na krku
Z očních důlků zíraly na svět
dva bezduché algoritmy

J’ai fécondé Elfriede
řekl po čase
a místo cigarety si zapálil
ještěrku
Tu ještěrku
kterou jsme mu strčili pod dveře
a čekali…

Na polekaný výkřik
na zasténání
nebo alespoň na předstíraný infarkt
– mohl ho vykopnout nahoru
na patro kardiaků
Tam by mu roboti dělali pomyšlení

Nic
žádná emoce

Ještě teď vidím
jak se mu hořící ještěrka
svíjí v prstech
a jak on lhostejně šlukuje
ten mazlavý hnědý kouř
s pachem spáleniny…

Nejdřív chtěli ututlat
že Elfriede zbouchnul
a přemístit ho někam dál
na východ
Mezi spisovatele
zamřížované vlastní omezeností
a pocitem důležitosti
pro ostatní svět
Nakonec tu směl zůstat
na výzkum
Všechny zajímalo
jak promítne otcovství
do své tvorby

Nepromítl
vykašlal se na ně
A tak ho cpou haldolem
a vodí na procházky parkem
po trajektorii postupného mizení…

x x x x x

Dítě Elfriede a Michela se narodilo
jako mutant
Než jim ho odebrali
ještě mu stihli dát jméno:
21. století
Odmala nejí nic jiného
než lidské maso
ale tají se to
O kanibalech jen dobré

Vaří mu ho v amerických kuchyních
a posílají přes oceán
ve vakuovaných balíčcích
bez identifikace
Polepují se až na kontinentě
v Polsku
Je na to s Evropou smlouva
která nikdy nevyprší…

Maso se hromadí a čeká
ve vojenských velkoskladech
Čárové kódy na štítcích
spolu z dlouhé chvíle mluví
Vyprávějí si o lidech
tam dole
O lidech natěsnaných
pod oroseným celofánem
O lidech
z kterých jsou porce
ohryzané od krys
– nikdy je nestihnou vakuovat
včas

Ano
vaří ho v amerických kuchyních
ale země původu jsou různé
Čína do něj přimíchává
ujgurskou kostní moučku
Rusko čerpá ještě z mražených zásob
Vorkuty a Magadanu
Třetí svět dodává surovinu
pro granule
Lidské maso cestuje po planetě
ale spratek Elfriede a Michela
je pořád hladový
Tak se občas stane
že nedočkavě uláme plomby
na kontejnerech
a cpe do sebe ty flákoty
ještě za syrova

Pfui teufel!

Když doba spotřeby je už prošlá
a balíčky se nafukují
maso se vybalí
zmrazí
a dostane nové přelepky

Někdy vozí na tu práci nás
jsme levní a bez nároků
A největší koncern v Česku
to dobře ví…

x x x x x

Já jsem tu od dětství
tahle kotlina je můj domov
Můžu se po ní pohybovat
poslepu

Znám pár míst
která zůstala bez dozoru
a znám taky způsob
jak se odtud dostat

Až jednou praskne
kdo Sorokinovi pomohl
k útěku
bude to můj konec

Zatím se mnou všichni hrají
hru na čekání
Je to k nevíře
ale přidali se i roboti

Když nás ráno odhánějí
od zamlžených oken
a podávají útěšné valium
jedna dávka zůstává
den co den netknutá
– ta Sorokinova

Osamělý bílý kalíšek
láká Elfriede
Krouží kolem něj
jako by to byla svátost
Sklopí hlavu a pokřižuje se
něco si pro sebe zamumlá
a pak si hřbetem ruky utře oči

Asi bych jí to měla říct
napadne mě pokaždé

Měla bych jí říct
že Sorokinův rukopis je u mě
A že i já vím
čí vlastně je ten nenažraný mutant
kterého přivedla na svět

Nakonec neřeknu ani slovo
jen se podívám soucitně
na Michela
a zašiju se k plazmě

Na Sorokina je vydán
evropský zatykač
a já nesmím propásnout tu chvíli
až ho chytí…

(leden – duben, 2018)

parafráze na Formanův film „Přelet nad kukaččím hnízdem“

Chviličku.
Načítá se.
  • Svatava Antošová

    (1957) je básnířka, prozaička a publicistka. V 70. letech vydávala své texty samizdatem, na počátku 80. let spoluzaložila Patafyzické kolegium Teplice – v té době publikovala v samizdatových časopisech Pako ...
    Profil

Souvisí

  • Karel Čapek
    Anketa s Václav Kahudou, Christou Rothmeierovou, Irenou Douskovou, Istvánem Vörösem, Janem Němcem, Petrou Dvořákovou, Kristinem Kilsti, Petrem Pithartem, Markem Tomanem, Milanem Uhdem, Gregem S. Evansem, Jiřím Kratochvilem, Janem Sokolem, Markem Hejdukem, Pierre Pe’Erem Friedmannem, Umarem Azzamem, Rádi al-Namasi, Salmou Berdychovou, Eyadem Alaminem a Mansourou Ez Eldinovou

    Nejen kánon, ale i kanón!

    Ptá se Svatava Antošová

    K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 20/2018
  • Sokol_portret
    Rozhovor s Janem Sokolem

    Také evropské vlastenectví potřebuje podporu

    Ptají se Svatava Antošová a Lukáš Senft

    Všimněte si, že Češi, kteří se prosadili na světové úrovni, se často museli pohnout někam ven, pryč odtud – od Komenského po Formana. Moc by nedokázali, kdyby zůstali sedět doma.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2018
  • Nad knihou
    Raději zešílet v divočině

    I ten šutr je lidská bytost

    Reflektuje Svatava Antošová

    Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí… Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině(Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 11/2018
  • Rozhovor s Marií Šťastnou

    Vypořádat se s malým zlem v sobě

    Ptá se Svatava Antošová

    Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 9/2018
  • Nad knihou
    Arnošt NovákTmavozelený svět

    Jak to bylo s tou šlehačkou na dortu?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 8/2018