K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.
Zahálčivý socialista, politik všednosti, humanista bez triumfu – nevím, do jaké party by takového Čapka přibrali. Těžko z něj uplácat program, zadkem sedí na mnoha židlích, za každým prohlášením se klube nějaké „ale“.
Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí… Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině(Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.
Jsme frustrovaní, stáváme se zlými. A když se frustrace a zlost spojí s velkým byznysem nebo velkým ideálem, to je potom ten pravý mazec.
Oproti tomu Hnutí Duha mělo strukturu přísně hierarchickou; dominovali jí Jakub Patočka a Jan Beránek, kteří chtěli mít podle Nováka všechno pod kontrolou. To zřejmě vedlo i k jednomu z konfliktů, o němž se autor také zmiňuje a který mě osobně ještě po letech šokuje.
Moudrá společnost se ovšem vyznačuje tím, že umí své krize řešit mírovou cestou včas. Je to vlastně taková zkouška, jestli je kolektivní lidský rozum opravdu tím, na co je tak pyšný.