V roce 1989 jsme se my ve střední Evropě domnívali, že naší budoucností je Evropa; dnes cítíme, že to my jsme budoucností Evropy.

Viktor Orbán, 22. července 2017

Berlínská zeď stála kratší dobu, než kolik let uběhlo od jejího stržení. Velká demokratická transformace ve středovýchodní Evropě nyní ustupuje procesu od-demokratizování. Zatímco dekáda, která následovala po roce 1989 – nikoli nepodobná dekádě po roce 1919 –, se v Evropě nesla ve znamení demokratického triumfalismu spojeného s vytvářením nových institucí zastupitelské demokracie, současná dekáda se vyznačuje regresem od liberální demokracie směrem ke vzestupu nacionalistických a populistických hnutí, která v určitých ohledech připomínají třicátá léta 20. století.

To, co některé státy považovaly za úspěšný vývoj po dobře ušlapané cestičce vedoucí od přechodu k demokracii směrem ke konsolidaci a integraci v rámci EU, se nyní obrací k novým podobám autoritářské politiky. Po rozebrání zdí, které rozdělovaly státy a společnosti, se nyní ve střední Evropě staví zdi nové, i když v odlišných podobách a na jiných místech. Poté, co tento region vykonal značné úsilí pro vstup do evropských institucí, se k nim nyní staví nejednoznačně či nepřátelsky. Po zápase o lidská práva a demokratické svobody, které komunismus odepíral, jsou dnes podporovány exkluzivistické podoby národnostních a náboženských komunit.

V čele této „kontrarevoluce“ stavící se proti liberální revoluci devětaosmdesátého nestojí nostalgici z minulého režimu, kteří by se snažili znovu získat moc, ale lidé, kteří před třemi dekádami iniciovali, aby se tento region „navrátil do Evropy“. Tyto tendence určují především Orbán a Kaczyński, tedy dva bývalí disidenti. Revoluce z roku 1989 využívaly masové mobilizace a vyjednávání; „kontrarevoluce“ – jak ji Orbán a Kaczyński společně nazvali v Krynici v říjnu 2016 – se uskutečňuje ve volebních urnách. Populističtí politici nevychází do ulic, oni zkrátka vyhrávají volby. Revoluce roku 1989 byly spojeny s úpadkem a skomíráním starého ekonomického režimu, zatímco současná kontrarevoluce sílí na pozadí pozoruhodného ekonomického růstu. Revoluce roku 1989 se týkaly „návratu do Evropy“ a potřebou Evropu „dohnat“. Nynější kontrarevoluce se zaměřuje na obnovení národní hrdosti a suverenity, zatímco Brusel bývá přirovnáván k Moskvě…

Vše zmíněné představuje zásadní historickou proměnu. Tři dekády po stržení Berlínské zdi podkopává tento populismus některé z hlavních demokratických výdobytků devětaosmdesátého.

„Populistická demokracie“, autoritářský proud a hybridní režimy

Daný regres ovlivnil státy regionu nerovnoměrně. Vyznačuje se rozpadem demokratických institucí a procedur, především pak konstitucionalismu a právního státu (nezávislosti justice). Především v Maďarsku a v Polsku, a v menší míře také v ostatních státech, jsou základní principy a hodnoty ohroženy. Tuto situaci zemí, které byly dvacet let považovány za příklady úspěšného přechodu k demokracii po roce 1989, doprovázejí rovněž různé pokusy (ačkoli nedokonalé) o zhodnocení stavu demokracie. Nevládní organizace Freedom House přeřadila Maďarsko do kategorie „částečně svobodné“. V celkovém hodnocení východní Evropy kleslo Polsko na jedenácté a Maďarsko na patnácté místo (skončilo tak za Rumunskem, Bulharskem a Srbskem). Zatímco v Polsku není korupce natolik závažná, v Maďarsku se stala závažným problémem¹ – v současné době korupce zatěžuje Maďarsko podobným způsobem jako Rumunsko či Bulharsko, tedy státy, o nichž se dosud soudilo, že v rámci EU svým vývojem zaostávají. Mezi nejvíce znepokojivé aspekty zmíněného trendu patří vliv na svobodu médií, jak je patrné z mezinárodních žebříčků. Polsko kleslo na 58. místo ve World Press Freedom Index 2018 a Maďarsko až na 73. místo (o které se dělilo se Srbskem a Kosovem), v tomto roce bylo Maďarsko zařazeno dokonce na 87. místo.²

Čím se tyto režimy, kromě zmíněných příznaků regrese, vyznačují? Abychom je mohli přesněji popsat, je důležité rozlišovat a navrhnout předběžnou typologii, která by mohla pomoci zařadit dané státy na škále mezi liberální demokracií (konstitucionalismus a právní stát v podobě, jak je pojímá EU) a autoritářstvím, které se objevilo především v minulém desetiletí ve východním sousedství Evropské unie a jehož dva hlavní příklady představují Rusko a Turecko.

Zdá se, že Maďarsko už nelze považovat ani za „neliberální“ stát. Luuk van Middelaar jej nazývá „volební autokracií“, T. Garton Ash poznamenal, že

vládnoucí strana Fidesz natolik pronikla do státního aparátu, že Maďarsko je opět zemí s vládou jedné strany.

Maďarská socioložka a bývalá poslankyně Zsuzsanna Szelényiová píše o Orbánově zavádění

nového typu proměny režimu, který má upevnit jeho moc.

Larry Diamond dokonce mluví o „smrti demokracie v Maďarsku“. I když se Maďarsko – a podobná úvaha se týká také Polska – už neoznačuje jako liberální demokracie (Orbán tento termín razantně odmítá), stále se ještě nejedná o autoritářský režim. V nedávno publikované knize How Democracies Die uskutečnili Steven Levitsky a Daniel Ziblatt z Harvardu srovnávací studii, v níž Maďarsko a Polsko označují jako „mírně autoritářské“, Turecko jako „autoritářské“ a Rusko klasifikují jako „vysoce autoritářské“.³

Zajímavé je, že jak Rusko, tak i Turecko se posunuly směrem k autoritářství po období demokratizace a sbližování s EU a obě země demokratizaci nahradily autoritářstvím „silných mužů“, v jednom případě autoritářstvím Putinovým, v druhém Erdoganovým, přičemž ke své legitimizaci používají nacionalistické a populistické diskurzy. Oba státy vykazují post-imperiální syndrom, který kombinuje příběhy o ponížení a resentimentu vůči Západu s neoimperiálními ambicemi – v ruském případě se jedná o politiku „blízkého zahraničí“ a v případě Turecka o „post-osmanskou“ zahraniční politiku.

Zatímco autoritářské směrování těchto států se stále odkazuje na „populistickou“ verzi demokracie, obě země explicitně odmítly západní liberalismus jakožto ztělesnění slabé a upadající Evropy. Vladislav Surkov, vlivný poradce prezidenta, už před více než deseti lety razil pojem „svrchovaná demokracie“. Putin a hlavní ideologové ruského režimu v nedávném textu přeformulovali svou režimní doktrínu. Západní liberalismus, který Putin v interview pro FT odmítl jako přežitý,⁴ je podle Surkova pokrytecký, řízený „kupci“ a založený na „iluzi volby“. Ruský režim je možná brutálnější, ale upřímnější. Je založen na silových strukturách, na „státě ve státě“, tedy na deep state, což by bylo možné přeložit jako hluboký či stínový stát (podobný termín používali také turečtí islamisté). Tento pojem souvisí se souslovím „glubinnyj narod“, tedy „hluboký národ“, který stojí v opozici vůči „kosmopolitním“ elitám. Vše přitom závisí na přímém vztahu vůdce, Vladimíra Putina, s lidem, na „důvěře mezi nadřazeným lídrem a občany“. Proto se tedy „různá odvětví moci sbíhají k osobě vůdce“.⁵

Středoevropané, kteří se odvracejí od liberální demokracie, sice nikterak nevnímají Putinovo Rusko (nebo Erdoganovo Turecko) jako svůj vzor, nicméně sdílí jejich opovržení západní liberální demokracií i slabou a upadající Evropou.

Hybridní povahu těchto režimů reflektuje řada pojmů, jako například „demokratura“, „de-konsolidace demokracie“ nebo zřejmě nejpřesnější „kompetitivní autoritářství“. Poslední zmíněný termín definují Levitsky a Waye definován jako režim, v němž jsou

formální demokratické instituce vnímány jako hlavní způsob získávání a vykonávání politické moci. Představitelé moci ovšem tyto pravidla porušují tak často a do takové míry, že režim selhává i v základních demokratických standardech.

Příklady z východní Evropy devadesátých let zahrnují Srbsko za vlády Miloševiće, Chorvatsko za vlády Tudjmana, Slovensko za Mečiara nebo Kučmovu Ukrajinu. Od té doby se v některých z těchto zemí rozvinula občanská společnost (především v posledních dvou zmíněných zemích), nicméně do dané definice nyní v různé míře spadá několik států středovýchodní Evropy.

Jedná se o to, že přestože jsou v těchto zemích svobodné volby, samotná volební soutěž se neodehrává spravedlivě: neexistují zde rovné podmínky, protože vůdčí strana, která obsadila všechny důležité posty výkonné moci, se může spoléhat na podporu státních institucí (a to včetně ochranných složek státu) a na mediální hegemonii – v takové situaci je nesmírně obtížné, téměř nemožné, aby opozice měla výraznější šance.

Obzvláště situace v médiích se za poslední dekádu proměnila, ať už přímou kontrolou veřejného vysílání, nebo nepřímým vlivem na soukromá média prostřednictvím oligarchů napojených na mocenské struktury a vytvořením prostoru pro státní propagaci.

Stojí za zmínku, že hybridní charakter daných režimů je nyní prezentován spíše jako výhoda než nezbytnost. V tomto smyslu se nesl slavný Orbánův „neliberální“ projev⁶ z roku 2014 a v nedávné době Ryszard Legutko, přední ideolog PiS a poslanec Evropského parlamentu za tuto stranu, prohlásil, že „smíšené režimy“, které kombinují prvky republikánství, aristokracie a monarchie, jsou vhodnější nežli demokracie.⁷ Jistě, neoautoritářské politiky se v zemích středovýchodní Evropy rozvíjí různými cestami, nicméně způsoby mocenských projevů a diskursy poskytující jejich ospravedlnění vykazují podobnou logiku. Otázka je následující: jsou hybridní režimy dočasnou anomálií? Nebo představují nově vznikající normu?

Hybridita není stabilním režimem. Lze ji považovat, jako v případě Ukrajiny, za součást opožděného přechodu k demokracii. Ale hybriditu lze také, jako v případě Maďarska, považovat za stadium přechodu k autoritářství.

Mnoho bylo napsáno o úspěchu autoritářském kapitalismu. Z ekonomického hlediska lze poznamenat, že autoritářské režimy mohou být někdy „disciplinovány“ prostřednictvím trhů. Příkladem je nejenom Milošević a Mugabe, ale rovněž Maduro nebo Erdoğan. Jedna věc je „disciplinovat“ opozici nebo tisk, ale druhá věc je nechat se vyloučit z globálního obchodního prostředí. Autoritáři ze středovýchodní Evropy se zatím snaží hrát na obě strany, když propojují protievropskou rétoriku se spoléháním na „strukturální fondy“ EU. Takový přístup je ale nejspíš neudržitelný.

Budoucí vývoj budou utvářet dva další aspekty. Jedním z nich je stav opozice, která se nyní zdá slabá, roztříštěná a bez vůdčích postav. Ale tyto státy nejsou Rusko, kde situaci opozice okomentoval Boris Němcov: „Před několik lety jsme byli v opozici. Nyní jsme disidenti.“ Ve středovýchodní Evropě se opoziční strany mohou zotavit, jak ukázaly ve volbách do Evropského parlamentu i v nedávných místních volbách v Polsku i v Maďarsku, pokud se jim podaří spojit s občanskou společností, která se především v Polsku, ale do jisté míry také na Slovensku, v Česku nebo v Rumunsku mobilizovala proti pokusům místních vlád omezit nezávislost justice a boj proti korupci.

Druhým aspektem jsou omezení ze strany EU, která dosud nebyla výrazně efektivní, ale stále zůstávají podstatným faktorem, a to především ve státech jako Polsko (tři čtvrtiny Poláků důvěřují EU) a Maďarsko (60 %), kde je ohromující většina obyvatel nakloněna členství v EU. Tato podpora souvisí nejenom s výhodami, které z členství plynou, ale také s tím, že EU garantuje vnější kontrolu těch vlád, které své vnitřní kontrolní mechanismy samy ochromily.

Jinými slovy: tento vzestup populistů v poloautoritářských režimech středovýchodní Evropy (volajících po obraně národní suverenity) má své meze. Jít ve stopách Brexitu není perspektiva ani přitažlivá, ani reálná. Nejenom proto, že Británie – která poskytla určitou inspiraci pro Středoevropany ohledně přístupu k EU – se stala varováním a příkladem, který se nevyplatí následovat. Nejedná se pouze o ekonomické důvody, které se vztahují na státy, jejichž ekonomiky jsou úzce provázány s eurozónou (tři čtvrtiny jejich obchodu) a především s Německem. Stále více sílí povědomí rovněž o možném geopolitickém riziku. Problematiku „liberální demokracie/právní stát versus neliberální tendence k autoritářství“ je proto možné pojímat také jako geopolitické dilema mezi EU a Ruskem. Politické elity a širší veřejnost si začínají uvědomovat nebezpečí spojené s „hybridními režimy“, které – třicet let po roce 1989 – přiměly středovýchodní Evropu k tomu, aby znovu zvážily možnost stát se „zeměmi na pomezí“.

Příčiny a důsledky nástupu populistů

Jak tedy chápat nástup populistů ve státech středovýchodní Evropy?

Sociální a ekonomické vysvětlení, které dává smysl na Západě (včetně Velké Británie a USA), není v tomto případě dostačující, a to vzhledem k pozoruhodnému období prosperity ve středovýchodní Evropě. Jistě, existují zde podstatné rozdíly v regionech, svou roli hraje také rozdělení společnosti na velkoměstskou a venkovskou, nicméně nezaměstnanost je zde velmi nízká a reálné příjmy vzrostly – byť ne úměrně – pro značnou část obyvatel. Antiglobalizační diskurz se ve středovýchodní Evropě rozvinul v rámci nacionalistické pravice (zdůrazňování „koloniální závislosti“ se stalo součástí diskurzu vládních stran PiS i Fidesz).

Uprchlická krize roku 2015 zapůsobila jako impuls pro národoveckou, ochranářskou a mnohdy nepokrytě xenofobní rétoriku a politické kroky.

Radikální odpověď visegrádských států na migraci do Evropy souvisí s historickým a kulturním kontextem zdejších pozdních procesů, které se týkaly budování národních států, ale byla rovněž zesílena demografickým poklesem ve východní Evropě: za posledních třicet let byl tento pokles nejdramatičtější a na období míru nebývalý. Z některých států (Rumunsko, Bulharsko, pobaltské země) se 20 % obyvatel odstěhovalo z ekonomických důvodů do západní Evropy. Nápadný je kontrast mezi prudkým růstem HDP na obyvatele (po vstupu do EU) a současně demografickým poklesem. V malých národech, jejichž státnost vznikla vcelku nedávno, vytvořila tato „demografická panika“ příznivou půdu pro vzestup nacionalismu a identitárních politik. Vztah mezi demokracií a demografií je a zůstane pro politický vývoj těchto států podstatný.

A je tu ještě jeden diskurz středovýchodní Evropy: kombinuje resentiment vůči „bruselskému“ vměšování (do suverenity států) a údajné podpoře kulturního a společenského liberalismu (gender, feminismus, LGBT, stejnopohlavní svazky a multikulturalismus), a to na úkor rodiny, církve a národa. Jedná se o nový diskurz obrany křesťanských hodnot jakožto jádra evropské civilizace – o konzervativní reakci proti liberalismu, ale také proti dědictví osvícenství.⁸ Státy, které byli „tou druhou Evropou“ před rokem 1989, tedy dnes volají po „jiné Evropě“.