Koncem sedmdesátých let jsem byl zaměstnán v mazutové kotelně brněnské Lachemy. Ale protože mě ta práce duchovně moc neuspokojovala, provozoval jsem taky „bytové divadlo“. Inspiroval mě jak polský teatr osobny Mirona Białoszewského, tak divadlo Vlasty Chramostové.

Scházeli jsme se v bytě mého bratra Jendy na Jánské ulici a taky v bytě výtvarnice Zlaty Zumrové kdesi v Židenicích. Malé amatérské společenství bez jediného herce, zato s písničkářem Dušanem Skálou, malířem Honzou Zuziakem, knihovnicí Alicí Frišaufovou, knihvazačem Pavlem Káňou, prodavačkou Věrou Matějíčkovou, zdravotní sestrou Vierou Kyprovou, restaurátorem Janem Kratochvilem, zakázaným spisovatelem Jiřím Kratochvilem a zakázaným spisovatelem Janem Trefulkou. (Zakázaný dramatik Milan Uhde na naše pozvání bohužel nereflektoval.) Honza Zuziak nám vyráběl masky a divadelní dekorace. Vznikli jsme tajnosnubně, tím chci říct, že jsme veřejně nikdy nerozkvetli a jen vskrytu a amatérsky si troufali konkurovat takové báječné scéně, jakou byla tenkrát Husa na provázku. Leč na jedno představení jsme pozvali divadelníka Ivana Vyskočila, který právě hostoval v Brně na Lesné se svým Nedivadlem.

A přivedl také spisovatele Pavla Boška. Představení se protáhlo hluboko do noci, a protože bylo laicky inspirováno psychodramatem Jacoba Morena, tak Ivana Vyskočila zaujalo a vydržel až do poslední „opony“ krátce před půlnocí. Jen Pavel Bošek měl vážné výhrady, totiž varoval nás před Státní bezpečností, a bylo to varování tak přesvědčivé, že nás polekal a bytové divadlo jsme pak už rozpustili. Texty her bytového divadla mi v devadesátých letech vyšly v nakladatelství Atlantis v knížce Slepecká cvičení.

V tom samém čase jsem se oddal ještě jedné hře, mystifikační. Přišel jsem na nápad stvořit, vymystifikovat novou českou básnířku. Pro „pokrývačku“ jsem nemusel chodit daleko, zvolil jsem „herečku“ z našeho bytového divadla, Slovenku Vieru Kyprovou. Slovenka co česká básnířka? Proč ne, když můžou být Slováci českými generálními tajemníky, prezidenty i premiéry. I pustil jsem se do cyklu „dívčí milostné poezie“. A pod jménem pokrývačky jsem pár básniček publikoval v brněnské Rovnosti, v týdeníku Svět práce a v Mladém světě, kde byla tenkrát rubrika Místenka na Pegasa. Byla to samozřejmě parodie na poezii, ale snažil jsem se, aby ta hranice mezi skutečnou „dívčí milostnou poezií“ a její parodií nebyla tady tak snadno rozeznatelná. A vlastně mi ta „dívčí milostná“ měla posloužit jako materiál k mystifikačnímu příběhu. Vypracoval jsem si totiž přesný scénář, itinerář, jak postupovat. Chtěl jsem Vieru dovést až k první a možná i druhé básnické knížce, a co víc – a na tom ta mystifikační hra stála – proniknout s ní až na reálně socialistický Parnas a okouzlit tam tehdejší oficiální básníky (Viera totiž byla, jak my Brňáci říkáme: betálná koňa), Karla Sýse a Jiřího Žáčka, až by se do mého dívčího Pygmaliona zamilovali a „na kudle“ se o Vieru porvali. A zároveň si tak udělat prdel z tehdejší oficiální literatury. Viera byla ochotná do toho jít a vystoupat na Parnas a sklízet tam vavříny, zatímco já budu ze zákulisí tahat za nitky. Tohle měla věru být má nejpůvabnější hra. Jenže potom se odehrálo cosi, co mě připravilo o chuť pokračovat v publikování básniček a vůbec mít jakkoliv cokoliv společného s tehdejší oficiální kulturou. Rozběhla se totiž kampaň proti Chartě 77, něco srovnatelného snad jen s hysterickými kampaněmi provázejícími monstrprocesy padesátých let. A tak jsem mystifikační hru rázem uťal a už jsem se k ní nikdy nevrátil. Hra tak vzala za své hned „v prvním jednání“ a socialistický Parnas přišel o svou nejlepší básnířku. A „básnířka“ zmizela z Brna, provdala se za mého kamaráda, lékaře Zdeňka Opravila, a přestěhovala se s ním do Zvolena.

Živou zkušenost s literární mystifikací jsem se pak pokusil využít v rozsáhlé povídce „Příběh krále Kandaula“, později s názvem „Smrt krále Kandaula“. Rozměrnou povídku mi na počátku devadesátých let publikovali na pokračování v Literárních novinách, potom vyšla v povídkové knížce a objevila se v anglickém a ruském překladu. Anglický překlad Kandaula byl označen americkým recenzentem jako nejzajímavější ukázka z nové české literatury ve sborníku Daylight in Nightclub Inferno (Catbird Press, 1997). Ruský překlad vyšel v časopise Inostrannaja literatura (4/2013), čísle, které bylo celé věnováno právě literární mystifikaci, její ontologii a genezi, a to v nádherné přehlídce mystifikací od Paříže po New York.

Smrt krále Kandaula představuje mystifikaci v její oživené podobě, jako zároveň hravý, ale i temný mystifikační příběh. Na počátku je jenom jakýsi bezvýznamný nápad, který se ale nakonec překvapivě rozroste a pohltí všechny své účastníky, doslova masožravý přízrak. Ale jádrem povídky, hýbatelem dění, byla postava atraktivního mystifikátora, brněnského „krále slunce“, který si tam podává obě ruce s „králem Kandaulem“. Za tou fiktivní postavou je však skutečná osobnost, kdosi, kdo v osmdesátých patřil v Brně k centru normalizační kultury a v roce 1989 spáchal za podivných okolnosti sebevraždu. Žádná jiná má povídka nemá ve svém středu tak živou a zároveň tak fantastickou postavu. Což byl taky důvod, proč televizní režisérka Monika Rychlíková sáhla po povídce a po té atraktivní postavě, napsala podle Kandaula scénář a uvažovala o zfilmování.

Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:

Svítání

Pavouček světla
souká tenkou nit
čekám – tak přijď

V sítinách noci
hoří zlatý lín
přijdeš – já vím

Sekyrka světla
přetne černý vlas
spěchej ať včas

K nohám mi padá
ráno jak míč
běžím ti vstříc

Držím tě za ruce
jak v dlouhé pomlce

Otázky

Svět je plný symbolů
jedno zastupuje druhé
a druhé je tady místo třetího

jantar je tady místo slzy
slza je tady místo moře
moře je tady místo hoře
hoře je tady místo slávy
sláva je tady místo trávy
tráva je tady místo měst
města jsou tady místo lidí
a všechno
všechno je tady místo tebe

a tak musím měnit
jak v té pohádce

jantar za slzu a slzu za moře
moře za hoře a hoře za slávu
slávu za trávu a trávu za města
města za lidi a všechno
všechno za tebe

a ptám se tě ptám
když už tě mám
když už tě držím:

Jsi to skutečně ty?
Jsi tady opravdu za sebe?
A jsme to ještě my?
A kdo je tady místo nás?

A jak
řekni mi jak
to jednou
poznáme?

Studna

Vyřezávaným okénečkem
do vyšívané tmy
dívám se do noci jak do studny

a má studna
má stud u dna
stydím se za ten stesk
a na nebi zrcadlí se
kalná voda černá voda
a v té vodě nebe
a na tom nebi voda
a ve vodě nebe
a na nebi voda
a ve vodě stesk

plný zlatých plev

Rožnov, září 1976

Faun Marcipán

I. (suchá varianta)

Vzduch se v prstech drolí
na obzoru drobně pohořívá
a potokem hobliny kouře
Faun sedí bradu podepřenou
myšlenky jak kozy
v sandrik-nerez hlavě

(viděla jsem rybník jenž se pomalu
povléká srstí
až jednoho dne jen
v ještě vlhkém dolíku
ještě teplý trus)
naťukne vajíčko a dívá se
jak po prstech sté-
ká
bílek
otevře nehet dlouhý jak břitva a krájí vzduch
(viděla jsem jak o berlích běží
z kopce a hlučný pád)
a obrazy jak stádo v tenkostěnné hlavě

když pak dojí
co vzal s sebou
čistě vytře koutky úst
natáhne se poškrábe se
na obloze
něžná jizva
začne růst

zívne a spí
a na odvrácené straně rohovky
tam kde se oči otvírají dovnitř
tam kde se oči dívají do lebky
vidí mě a očnicemi jak vikýři prostrkuje
perníkové ruce
a honí mě v hlavě jak honí mě po dvoře
až se mu
hlasitě
přitisknu

probudí se a mne si oči
ale chvíli se mu ještě zdá
že jsem
A jen tím jsem

II. (mokrá varianta)

řeky se obracejí proti svým proudům
potoky proti pramenům
lijáky se zvedají jak hejna sarančat
rybníky startují jak helikoptéry
jezera plují jak vzdech
a kanony studny pálí do nebeských střech
jen Faun Marcipán
i v zmatení živlů rovný jak chlap
posbírá v ústech slinu
a prskne ji přímo dolů
na pařez
otcovský prah

Hoře

Smutek za nehtíček
hoře na kostku cukru
něhy za troníček
slz jak hráchu
a zrníčko strachu
do piksly prachu
citečky
tři tečky
rozložíš svůj krám
na apartní kapesníček
a po prstě jak Amor sám
šplhá ti mini-kominíček

nekoupím – nevadí
ty jseš ten co si poradí
vždycky poradí
a půjdeš o dům dál

Definice

Posílám ti holubici
ty naproti jí jestřába
posílám ti kunu
ty naproti jí holátko
posílám ti oheň
ty naproti mu les
posílám ti střípek
ty naproti mu krční tepnu
posílám ti slovo
ty naproti mu zrcátko

stojím tady s prázdnýma rukama
stojíš tam s prázdnýma rukama
už dávno není co poslat
už dlouho není co říct
a teprve teď
a teprve pak

možná
třeba
asi
a kdo
může
předem
co

Frigidní idyla

Jiřímu Žáčkovi

Místo vína
denaturáky mrazu
a místo jiřin jiskřiny
sněhové zvíře
hledá něco na zub
olízlo kovral v předsíni
v žilách mi klesá sloupek rtuti
otvírám ti svůj frigidům
a jediné co nabídnu ti
bílý kupon k bílým snům
zamrzla ve mně žhavá řeka
z ohně je sklo – na kámen čeká
a nic na tom nezmění
ni něhy sněžné sněžnění