Tvárnice
Eva Klíčová

Triumf emocí: kapitalistický dojezd. Český literární poločas 2020

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

Drobná publicistika – Komentář
Z čísla 15/2020

Nejprve úvodní instrukce, jak (ne)číst následující řádky. Jako držitelka kritické ceny Tvárnice budu mít už ani ne za půl roku povinnost vybrat Literární dílo roku 2020. Aktuálně se zde nabízí prostor načrtnout si touto přípravnou esejí něco jako trucpodnik urputně konzervativní Magnesie Litery: a třeba by tu zrovna – náhodou by to tak vyšlo, protože jde hlavně o kvalitu – a tu já poznám – „zvítězily“ pouze autorky. To ovšem neudělám, neboť by to bylo dočista sociálně-inženýrské ohýbání reality (na rozdíl od varianty, kdy vyhrají samí autoři – tam je to přirozené, pouze zvítězí-li ženy, jde o anomálii). A ono vůbec: k čemu vyplňovat pomyslnou tabulku kategorií, kde by nepochybně muselo dojít nejen na díla přečtená se zaujetím, ale též na díla pouze přečtená, ba i na ta jen prolistovaná – anebo dokonce na díla, do nichž byla nanejvýš vložena důvěra – či (a to je vůbec ta nejhorší varianta) pouze do jejich autorů. Následující text je proto nutno číst nejen jako zprávu o literatuře roku dvacátého, ale možná daleko spíše jako zprávu – jakkoliv to nemusí být všem čtenářům příjemné – o mně.

Rok 2020 ještě nekončí, jestli je ale něčím v naší věci zásadně poznamenán, tak jarním literárním time-outem. Vzhledově pouhým okem neviditelný a zároveň povahově nevyzpytatelný virus nám všem připomněl, jak nic není jisté, napořád nebo normální, a naopak, jak rychle se léta zaběhnuté věci můžou sesypat. Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst -, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura. Přesto se v přehršli gramaticky organizovaných slov české provenience některé ruptury zpětně odhalují.

 

Sbohem, ženo-objekte!

Stále patrnější jsou zlomy v přehodnocování minulosti, a to zdaleka ne jen ve smyslu naší lokální diskuse o povaze komunistické éry, ale i daleko subtilněji – například ve stále častější ochotě žen formulovat vlastní existenci. Co si pod tím přesně představit? Názorným příkladem tu budiž novela Miřenky Čechové Baletky (Paseka, 2020). Expresivní beletrizovaná reflexe studia na pražské taneční konzervatoři autorky, která je zároveň naší nejvýznamnější představitelkou tanečního divadla. Svět adeptek baletu je zde evokován nejen naléhavě, ale i poněkud neromanticky, neboť v něm vládne ponižování, manipulace a hladovění za hranicí sebepoškozování – v kombinaci s extrémní fyzickou dřinou. To vše proto, aby možná budoucí tanečnice naplnily konstrukt tělesně sublimovaného ženství, erotický sen patriarchální buržoazie 19. století, jak jej zhmotnil klasický balet. Čechové Baletky jsou tak střetem soudobého sebedefinujícího a fyzicky zdatného ženství se všemi těmi zmírajícími efemérními krasavicemi, jak je prezentují Odetta, Coppélie, Giselle…

Z podobně literárně definovaných matric, jakými jsou baletní libreta, vyrůstá reflexe vlastní životní zkušenosti ve vzpomínkové knize Dani Horákové O Pavlovi (Torst, 2020). Horáková napsala své vzpomínky na vztah s Pavlem Juráčkem, hvězdou československé filmové nové vlny, jako reakci na Juráčkovy deníky prostoupené mučednickou pózou génia, jenž trpěl všudypřítomnou průměrností. Jistá společenská nedotknutelnost mužské suverénní tvůrčí geniality se ale s ohledem na ponuré svědectví Juráčkovy tehdejší manželky zdá být už neobhajitelná. Jakkoliv stylisticky a kompozičně zdatná Horáková nepopisuje zdaleka jen patologický vztah (kniha portrétuje mnoho osobností českého intelektuálního života i prostředí mnichovského exilu), nejsilněji působí právě on. S novelou Miřenky Čechové má Horákové text společný právě ten moment, kdy se de facto týraná a ponižovaná žena identifikuje s literárními prototypy ženských hrdinek, jejichž láska je mučednická, obětující se, zničující, fatální – a tím svou situaci omlouvají, vysvětlují, vřazují do řádu společenské přijatelnosti. Viktorka z Babičky Němcové nebo pohádka Panna a netvor tak mimo jiné fungují jako literárně formulovaný kulturní stereotyp, který za určitých okolností může legitimizovat násilí (ne jen fyzické, ale i společenské, psychické) a podřadné postavení žen: obě knihy, každá v jiném žánrovém modu, narážejí na mentální rozchod s těmito předobrazy submisivních žen-objektů.

Jestliže ve zmíněných knihách vstupuje realita do literatury prostřednictvím osobní roviny, v novele Kláry Vlasákové Praskliny (Euromedia-Listen, 2020) se tak děje skrze všeobecná témata, jimž vévodí již zmíněné klimatické změny a turbulentní kapitalismus – zde jako dehumanizující element. Praskliny jsou červenou nití této úvahy, protože tato próza formuluje právě ty ruptury, o nichž byla řeč. Vlasáková k intenzivní evokaci zániku zvolila svébytnou konceptuální formu. Děj je tu omezen na minimum a dynamika textu se přesouvá do nitra postav, jejich úzkostí a pocitů fyzického diskomfortu (je jim strašné vedro v důsledku oteplování klimatu). To vše posouvá reflexivní a zároveň společenskou prózu k hororu: na prvním místě tu je exprese a afekt. V následujícím odstavci si na dalších skvělých knihách ukážeme, že to není náhoda.

 

Afektovaný realismus

Osvícenství vytěsnilo fikci do literatury a celá modernita ji v této ohrádce umělecké literatury čili beletrie úspěšně vykrmovala a množila. Literatura nám tak jako chovné zvíře vyrostlé na koncentrátu fikce zbytněla i ochabla zároveň – což také znamená, že její ostentativní autonomie, tedy domnělá nezávislost na aktuálním světě (realitě), se jí stala hodně krátkým vodítkem, stejně jako umazlenému psíčkovi, který si na tristní skutečnost už netroufne ani štěknout. Jenže kartezián-
ský člověk, jenž by takovou literaturu co nezávaznou kratochvíli konzumoval, umřel. Respektive jeho trpělivost se světem údajného rozumu se vyčerpala. V této souvislosti je nutné zmínit nanejvýš inspirativní knihu Václava Janoščíka Napínat současnost (Akademie výtvarných umění, 2020). Filozoficky argumentovaná publikace, která nejen popisuje slábnutí tradičních intelektuálních autorit, ale také nově interpretuje smysl umění a jeho funkce. Materiálem jsou tu seriály quality TV a východiskem jednoznačný postoj: fikce není protikladem reality, ale sama ji utváří. Jde vlastně o onem mechanismus, který z někoho jednou vycepuje baletku a jindy legitimizuje násilí. Janočšík ale také hovoří o afektu popkultury, jenž vyvolává změny ve společnosti, reaguje na krizi tradičních forem vědění – a na seriálech typu Atlanta, The Wire nebo Ostré předměty demonstruje myšlenku afektovaného realismu. Právě ten se nabízí jako platforma překračující limity konvencionalizované postmoderní literatury (a kultury), jako komunikační kód zmíněných krizí ruptur či rozchodů s mentálními rezidui dvacátého století: environmentálními, genderovými, etnickými, sociálními a jinými…

Podobné tendence, ale řekněme z jiné strany, analyzuje Karel Veselý spolu s Milošem Hrochem (ten se z původní role editora transformoval do spoluautora) v publikaci Všechny kočky jsou šedé (Paseka, 2020). Veselý vysvětluje, jak se to stalo, že populární hudba je čím dál smutnější – a proč. V knize rozvádí svůj podcastový seriál Černé slunce vzniklý pro platformu Institut úzkosti a stejně jako Janoščík v seriálech zde odkrývá onen afekt popkultury, který dokáže reagovat na zmíněné kritické civilizační praskliny, a také to, jak může popkultura nejen překročit své vlastní komerční limity, ale i vstoupit do společenského dialogu. Skrze „ontologii úzkosti“ se stále vtírají všechna ta zneklidňující témata, kde nezbývá než se rozejít s minulostí (což zneklidňuje pochopitelně i ty, kteří se s ní identifikují – třeba proto, že v ní spokojeně vyrostli). Janočšíkovy i Veselého vhledy do seriálové nebo hudební kultury by mohly být (měly by, kéž by byly) inspirací pro uvažování o literatuře, která se k současnosti staví stále velmi ostýchavě a naopak se ráda často rochní v sebestředném privatissimu a zakládá si na intelektuální diplomacii ve vztahu ke globálnímu kapitalismu, šovinismu nebo rasismu.

 

Přes hranice literatury a zpátky

Jestliže lze úspěšně pochybovat o ochočení fikce (protože v konečném důsledku každá interpretace faktu je především fikce), lze podobně pochybovat o ochočení, vymezení literatury. Literární hodnotu, literárnost lze snadno detekovat i mimo formální hranice beletrie a knih. Proto by zde měly být zmíněny i další útvary a formy, které se svým způsobem přibližují programu afektovaného realismu. Sem může patřit i žánr true crime – s jeho sociálním determinismem i řekněme analytickým popisem kreativity, s níž pracuje jak hledání pravdy samo, tak policejní vyšetřování a nakonec aparáty spravedlnosti čili justice. V Česku se tento apel nejistoty asi nejprůrazněji vepsal do opět filozoficky ukotveného zneklidňujícího podcastu Petra Hátleho Pohřešovaná (Audionaut, 2020). Toto cestování časem za dnes již promlčeným případem zmizení Ivany Koškové sice mapuje reálnou událost, jeho dramaturgie a naléhavost zpracování i prostředkování hlubších strukturních limitů našeho poznání – a tak jej přibližují i zážitku výsostně literárnímu.

Pro koncept afektovaného realismu je ale podstatný nejen emocionální výraz, zaujatost tvůrce, autora, ale také téma – a to nepochybně i ve smyslu tematizace krizové společenské zkušenosti (ontologie úzkosti), tak i jeho konkrétního zájmu o společenské periferie, o chudobu, strukturální problémy a s nimi spojenou kriminalitu – (jako zrcadlo cynikovo zde mohou posloužit dokumenty tematizující kriminální jednání mocných, například dokument Nechutně bohatý: Moc a zvrhlost Jeffreyho Epsteina nebo Leaving Neverland o Michaelu Jacksonovi – případně drama jako například seriál Succession). Výrazem nové společenské citlivosti k jinakosti a podřadnosti tu může být i odborná literatura, konkrétně monografie Aleny Lochmannové Tělo za katrem (Academia, 2020). Paralelně k tomu, jak usouvztažňujeme ženskou emancipaci ve spojení s tělesností, Lochmannová tu mimořádně empaticky i takticky proniká do mužského vězeňského prostředí, kde tělo je to poslední, co člověku zbude. I proto je to tělo znamenané tetováním. Tetováním, které mluví – pardon za tu zběsilou paralelu, mluví nejednoznačně jako… poezie či literatura. Obrázek, symbol se stává srozumitelným – mnohdy jako nahodilost nebo nápověda – pouze v kontextu místa a času. Tělo za katremPohřešovaná znejisťují naše konvencionalizované vnímání reality perspektivou, které nás strhává k periferiím, ke zločinu, k neobjasněnosti, neznámému, tam, kde jsou lvi.

Emoce přirozeně triumfují v poezii. Alespoň tam tedy „legálně”. Jestliže je tato přehlídka literárních výbojů ve skutečnosti věnovaná myšlence na afektovaný realismus více než literatuře z beletristických poliček knihkupectví, zmíním přeci jen jednu sbírku: takovou špinavou uválenou sbírku z chřadnoucího severu, plnou žalu a opilosti, intuitivního ucukávání před „požadavky doby“ i možností citového interestu. Jde o XXX/Jezero Daniela Hradeckého (dybbuk 2020).

Těžko nyní něco ještě dovysvětlovat, stalo se, že ruptury pozdního modernistického snu o rostoucím materiálním blahobytu vytěsnily v mých čtenářských zážitcích konvencionalizovaný „seznam literatury”, který zde snad byl očekáván. Ale pocity dojezdu zvítězily a už se nedá nic dělat, doba je taková, že si žádá všechno možné, tak snad snese i trochu toho literárního vyjednávání, výzvu k opuštění starých literárních matric a k nacházení nových.

Chviličku.
Načítá se.
  • Eva Klíčová

    (1977) vystudovala dějiny umění a češtinu na FF MU v Brně. Kritiky a recenze začala psát v roce 2009 během rodičovské dovolené. Nejprve v Literárních novinách, vzápětí ve Tvaru, Hostu, ...
    Profil

Souvisí