Literatura je umění svou podstatou lineární – její recepce si žádá čas. Setrvačnost literárního pohybu projevuje se na stránkách literárních časopisů, v nichž recenze na loňské tituly zaplňují stránky ještě hluboko do letoška, ale také tím, že dvě nejdůležitější události prvního literárního pololetí roku 2019, udílení cen Magnesia Litera a lipský knižní veletrh, se nutně sytily ještě loňskou knižní produkcí. Stojí-li jedinec před úkolem zamyslet se nad tím, co tento půlrok přinesl, vstupuje nutně na půdu, která není od konce loňského roku odříznuta tektonickým zlomem; naopak musí počítat s tím, že setrvačnost znamená kontinuitu.

A vlastně není od věci se vrátit ještě o kousek dál. V roce 2017 vydal pod názvem Citlivý člověk svůj zatím poslední román Jáchym Topol. Nechává v něm bývalého disidenta vést rozhovor se svým někdejším učitelem, konfidentem StB; rozhovor, jehož pointa míří do vlastních – postdisidentských, literátských – řad: jak jste vlastně těch třicet let od znovuzískání svobody využili? Co za vámi je? Význam tohoto zdánlivě partikulárního dialogu z Topolova románu je větší, než se zdá na první pohled. Jáchym Topol totiž znovu položil otázku, která v české společnosti rezonuje prakticky odjakživa, se zvýšenou naléhavostí však znovu od 90. let: co se vlastně od literatury čeká, co by měla dělat, k čemu je takříkajíc na světě? Co by měla sdělovat? Mělo by to, co sděluje, ve veřejném prostoru (i třeba omezeném) působit apelativní funkcí? Měla by se společensky angažovat? Nebo by se měla držet na půdě svého esteticky imanentního, avšak solipsistního prostoru? Musí vůbec něco sdělovat? Nebo postačí, když se vyčerpá svou kratochvilnou funkcí? Anebo všechno najednou a záleží jen na poměru jednotlivých složek? Tento text si neklade ambici otázku zodpovědět. Bude se však opakovaně vracet, zejména proto, že na prozaických titulech je její nezmenšená aktuálnost stále zřetelná; když se navíc autor rozhodne, že na ni poskytne odpověď, výsledek nebývá úplně přesvědčivý.

Z autorů, kteří v roce 2019 již mohou navazovat na výrazné a úspěšné dílo, vydali nové knihy především Petra Hůlová, která nabídla svůj desátý román Zlodějka mýho táty, a Miloš Urban s románem Kar. Hůlová svou poetiku pohříchu nijak zásadně nerozvíjí a setrvává na solidních pozicích – jak jazykových a stylistických, které patří k jejím nejsilnějším stránkám, tak kompozičních: spíše než na silný syžet sází na budování rozsáhlého, téměř atemporálního světa, odpovídajícího vnitřnímu světu ich-formového vypravěče, tentokrát dětského. Tematicky v sobě román originálně spojuje rodinnou krizi a stírání hranic mezi virtuálním a skutečným světem. Také u Miloše Urbana najdeme všechny tvůrčí ingredience, které tohoto autora dělají tím, čím je: topografii městských „míst s pamětí“ (tentokrát Karlových Varů), záhadné brutální vraždy a originální překračování hranic k magickému realismu či k žánrové literatuře. Zároveň v Karu však cítíme určitý sebeironický odstup, patrný ve zřetelné inkarnaci autorského subjektu do protagonisty Juliána Uřídila, spisovatele, jehož k účasti na vyšetřování vražd předurčuje právě fakt, že o vraždách psal své romány. Metafikce a zmnožování světů tu však nefunguje jako samoúčelný kapric, nýbrž jako nástroj zmíněné sebeironie (snad podobného ražení jako ta topolovská?) – román je sice o karlovarských vraždách, ale také o spisovateli, který si takovou „frackovitost“ může dovolit. Do stejné „škatulky“ patří také Alena Mornštajnová a její román Tiché roky. I tato autorka se přidržuje prověřených atributů, které její dílo definují a jež představují zejména rytmus styčných bodů individuálního příběhu, v tomto případě vztahu otce a dcery, a „velkých dějin“, zde normalizačního komunismu; akcent je tentokrát mírně vychýlen ve prospěch psychologie postav a rodinné tematiky, vcelku však je Mornštajnové čtvrtý román z rodu „starých dobrých“.

Velmi výrazným jevem konce loňského a počátku letošního roku je pak řada knih od autorek, jejichž společným jmenovatelem je určitý typ pozorování skrze perspektivu hlavní hrdinky. Mluvíme o Lidmile Kábrtové (povídky Místa ve tmě), Tereze Semotamové (Ve skříni), Zuzaně Dostálové (Hodinky od Ašera), Viktorii Hanišové (Rekonstrukce) a zejména Pavle Horákové (Teorie podivnosti). Při vší tematické disparátnosti a velmi kolísající řemeslné úrovni těchto románů a povídek můžeme vysledovat určité společné rysy, aniž bychom se současně nechali vtáhnout do klišé typu obraz světa u „ženských autorek“. Je jím zejména základní dramatická situace (můžeme-li si vypůjčit divadelní terminologii): protagonistky v nich reagují na nějakou složitou životní dispozici, a to postupným vyrovnáváním se a bolestivým zráním (Hanišová), celou škálou vnitřních hnutí, jejíž zaznamenávání je základním autorským postupem (Kábrtová), cynismem a ironií, vyvažovaným křehkými reflexemi (Semotamová), či prostým, banálním konstatováním (Dostálová). Zajímavější je podrobný pohled na ony situace, jež jsou zdrojem dějových konfliktů. Najdeme zde vraždu či domácí násilí, zdaleka ne všechny jsou však takto extrémní; navíc je i u těchto motivů zřetelná poctivá snaha autorek přistupovat k nim z civilní, každodenní, čapkovsky obyčejně-životní perspektivy; silnější (a možná i uvěřitelnější) jsou hrdinky těchto próz mimo extrémní polohy, tam, kde se potýkají s existenčními problémy nebo „pouhým“ pocitem vykořeněnosti a nepatřičnosti. Klíčovým slovem je zmíněná „každodennost“. Byla by chyba hledat u těchto autorek něco jako generační výpověď (což je v posledku také klišé). Takovou ambici si nekladou, nechtějí prostřednictvím svých příběhů něco sdělit k dnešnímu světu, prověřovat něco jako „ducha doby“, nýbrž zůstávají na úrovni více či méně artistní deskripce, jejíž pomocí se snaží každodennost – či lépe řečeno všednodennost – detrivializovat.

Nad ostatní v této kategorii vyčnívá román Pavly Horákové Teorie podivnosti, velmi pečlivě vybudovaná vypravěčská struktura s promyšlenou hrou rekurentních motivů a výraznou hlavní hrdinkou, která navíc spojuje několik atraktivních témat od tělesných pochodů po nesmyslnost současného akademického provozu, avšak bez nosného syžetu a takřka i bez pointy. V kontextu produkce popisovaného období je to jedna z próz, které jdou nejdál v odklonu od tradičních (a setrvačných!) stavebních kamenů románové poetiky: marnotratně a efektně kombinuje žánry, jazyky, chceme-li diskursy. Je to román mnoha fazet, kterým však jako by chybělo to podstatné – těleso, na němž by byly vybroušeny. U držitelky ocenění Litera za prózu jsem nejpalčivěji vnímal aktuálnost otázky nahozené v úvodu tohoto textu: co se ta kniha snaží říct. O čem vlastně je? Odkud a kam jde její protagonistka? Nebo tu jde právě o to – o zachycení životního pocitu, že podivnosti lze jen registrovat a snažit se nahlédnout pomocí nějaké teorie (hrdinčin životní postoj ostatně nejlépe vyjadřuje původní význam řeckého slovesa theóreó – pozorovat)? Je to v posledku něco jako antropologický román, pojednávající o bytostné lidské potřebě tázat se a schopnosti žasnout? Ukazuje tahle apoteóza exkluzivního outsiderství ještě někam jinam, nebo je to celé jen intelektuálně a intelektuálsky jurodivá hra, na kterou se dá říct tak akorát „hm“? Tahle kniha prostě irituje.

Irituje – byť z jiných důvodů – i další próza oceněná v Magnesii Liteře: mamutí román Radky Denemarkové Hodiny z olova, Kniha roku. Představuje explicitní pokus o společensky angažovaný román a jeho tématem je konflikt mezi autoritářským režimem současné Číny, politickým cynismem naobědvaných evropských elit a lidskoprávně aktivistickou tradicí havlovského typu. Bohužel zde došlo k tomu, že autorka zcela nevybalancovala pohyb na hranici mezi angažovaným uměním a politickým kýčem a upadla do druhého jmenovaného extrému. Podřídila svůj příběh primátu hodnot (což se projevuje i v takových detailech, že své postavy schematizovala až ke ztrátě jmen a označuje je pouhými apelativy jako divadelní osoby). Černobílé vidění, jednoduchost moralistního sentimentu a autorská sebestylizace (skrze postavu jménem Spisovatelka) do autority „literárního ombudsmana“ (jak tuto pozici nazývá, v jiné souvislosti, Miroslav Balaštík v eseji „Mohou spisovatelé zachránit Evropu?“, Host 3/2019) vedou k rozlomení mezi individuálním, jedinečným, autentickým rozměrem příběhu a univerzálním světem hodnot – a tím ke znevěrohodnění umělecké výpovědi.

Poněkud jinak se snaží o zaujetí kritického postoje k současnosti David Zábranský. Tento autor se ve svém čtvrtém románu Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský pokusil o výpověď o současném světě skrze fenomén značky a na něj navěšený reklamní průmysl. Ve složitě vrstveném příběhu, přesahujícím svým umístěním do budoucí sociální dystopie, jde o konflikt mezi značkou a „fejkem“ – a ovšem o veškeré implikace, které takový protiklad může mít. Zábranský nabízí kritiku současného světa, globalizovaného a ekonomicky přehřátého vinou neustálého zvyšování růstu. To je ovšem hrubě zjednodušené. Pro účely tohoto textu však stojí za zdůraznění, že oproti Radce Denemarkové Zábranskému chybí ona černobílá schematičnost; to, že proti sobě stojí v základní konfiguraci dvě ideje, neznamená, že stejně čitelná je etická dimenze románu; jak trefně shrnuje v recenzi Jan Bělíček („Vzpoura padělků“, Salon Práva 26. 6. 2019), „nakonec ale prohrávají úplně všichni“.

V předcházejícím odstavci by neměla zapadnout slova „pokusil se o výpověď o současném světě“. Podobně jako Radka Denemarková nás vrací k úvodní úvaze vyprovokované Topolovým textem. Ovšemže o světě tak či onak vypovídá každé umělecké dílo, avšak Denemarková a Zábranský jsou autoři, kteří uvědoměle činí krok nad prvotní rovinu umělecky ztvárněných emocí a významů a snaží se využít literaturu jakožto privilegovaný prostor, kde je možné artikulovat kritiku současnosti. Zajisté se už nikdy nevrátí idea o úloze spisovatele jakožto „svědomí národa“, kořenící v lingvocentrickém nacionalismu 19. století (poukázat lze tradičně na připomínanou polemiku mezi Milanem Jungmannem a Jiřím Kratochvilem o úloze literatury ve společnosti na stránkách Literárních novin v roce 1992) – na druhou stranu je autor stále někým, od nějž „se očekává“, že se vyjádří k ožehavým otázkám dneška, že světu sdělí, co ke sdělení má (nejnověji viz např. glosa „Kdo chyběl v Lipsku?“ Tomáše Gabriela, Tvar 8/2019). Je samozřejmé, že fikční próza musí v dnešních podmínkách čelit inflaci nejen příběhů, dostupných v kulturní sféře i mimo ni na jedno kliknutí, ale i slov jako takových: informací je k dispozici tolik, že není třeba je vyhledávat, ony si nás vyhledají samy (což vědí nejlépe tvůrci a šiřitelé dezinformací), sám jazyk se nachází v nebezpečí růstu entropie směřující k situaci, kdy se vyčerpává svou autoreferencí a neznamená už vůbec nic.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho? Kdo originálním způsobem zdvihne na zemi ležící témata jako protiklad městské hipsterské kavárny a urbexově perverzní poetiky postkapitalistického venkova (třeba v zajímavém dialogu s nedávno se odmlčivším Jiřím Hájíčkem)? Problémy, které opravdu pálí mladou generaci, ale zatím jen doutnají pod povrchem, jako je environmentální krize, sociální vyloučení, nemožnost najít bydlení či nedůstojně placená práce? Svoboda a její ztráta? Politické nástroje uplatňované na současné umění? A vyrovnání s minulostí se zastaví u setrvačného pohybu mezi sudetskou tematikou a normalizací, rozkročenou mezi pelíškovskou idylou a skutečným pojmenováním fialového hnusu oné doby? Čest všem výjimkám, ale – nepotřebujeme skutečně nějakého „literárního piráta“, po němž volá již zde uvedený Jiří Kratochvil (v rozhovoru v Hostu 4/2019)?

Ke konstantám domácího literárního „provozu“ patří i mínění, že poezie je oproti próze v podstatně lepší kondici. Tu však ponechávám kompetentnějšímu kritikovi.