Čas se nachýlil a vyhlášení ceny Literární dílo roku 2018 se blíží. Přinášíme text Kritičky roku Olgy Stehlíkové, v němž se zamýšlí nad letošní produkcí české literatury a zdůrazňuje, že mnohé důležité tituly teprve vyjdou. Zároveň informuje o svém rozhodnutí věnovat svůj honorář recenzentům Tvaru. -red-

Publikační kalendář české literatury je ve dvou exponovaných svátečních obdobích – brzy zjara a časně na podzim – přetížen a mezi nimi zase nápadně odlehčen, v zimě a zejména v létě se toho mnoho neodehraje, vydávat v těchto obdobích je recepčně i prodejně považováno za vražedný nápad. Publikační prázdniny jsou, zdá se, stále delší, respektive vydávání knižních titulů v plodonosných měsících březen–květen a září–listopad je stále koncentrovanější. To vede k tomu, že řadu zajímavých titulů čtenář v čerstvé změti přehlédne, zatímco v létě a v zimě nemá, do čeho píchnout očima. O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientují výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydání plánovaných titulů je zjevně konání festivalu Tabook. V tuto chvíli jsem proto teprve v očekávání, co přinese podzim 2018, z jarní varny toho pro mne mnoho nevyteklo. Několik knih ale přece: Herbář k čemusi horšímu Petra Borkovce, z debutů mě nadchla sbírka Pavla Němce Záměstí; v oboru románovém Dědina Petry Dvořákové a Běsa Dity Táborské.

Budu zvědava na zářijové básnické knihy: podle mých informací by to měla být nová básnická sbírka Petra Hrušky, hned dvě knihy Adama Borziče, novinky Kamila Boušky, Jana Škroba nebo Marie Iljašenko. Myslím, že nakladatelství Fra letos vydalo skvělé básnické kousky, třeba nil, úvod J. E. Grocha, zmíněný Borkovcův Herbář, ale taky Jiné básně Nicanora Parry v překladu Petra Zavadila (kdybych měla zmínit ještě nějaký překladový básnický titul, byl by to asi Lidský řetěz Seamuse Heaneyho v překladu Daniela Soukupa, Argo). Jsem zvědavá na konceptuální novinku Terezy Bínové Mezera je prázdné místo i na zúročení Zajícových Peněz. Vyšly ovšem také po pauzách novinky nejctěnějších básníků nejstarší generace: Ivana Wernische Pernambuco, Jany Štroblové Odstíny světla a Karla Šiktance Ubírati se, průběžně vycházejí nové sbírky, výbory a soubory z díla Petra Krále. S novou básnickou knihou Ultima thúlé, nejzazší zem letos v září přijde v Hostu i Vít Slíva. Snad tedy neplatí, že neslyšíme, co říkají a nás učí ti, kteří poezií žijí podstatně déle a lépe než my.

V obrovském potoku knih pro děti, kde dlouhodobě postrádám literaturu pro cílovou skupinu teenagerů od 12 let (což ještě není young adult, kde převládá překladová sci-fi) a pro chlapce (kde není nic, ani čtivo, snad jen kromě Prašiny Vojtěcha Matochy) a kde bych zato mohla oželet nesčetné jakobyencyklopedie, knížky skorovědecké nebo nějakhistorické, mě letos zaujaly… nově či znova vydávané knihy Roalda Dahla (nakl. Pikola), je jich kopec, jinak je potřeba se asi spolehnout na trojici Ester Stará, Martina Drijverová a Daniela Krolupperová, na další kousky z Doktora Proktora nebo na pro dívky inspirativní Pohádky na dobrou noc pro malé rebelky, protože zatím poslední textově a výtvarně hodnotné a cenami ověnčené dětské knihy patří roku 2017 a spolehlivému trojlístku nakladatelství Baobab, Meander a Běží-liška, jejichž letošní vrchol lze očekávat v čase předvánočním. Zvědava jsem, jak dopadly Vopěnkovy Biblické příběhy pro nevěřící děti.

V oboru nefiktivním mne z české produkce zaujal třetí díl projektu Martina C. Putny Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy, zajímavý úhel pohledu na disent nabízí Bytová revolta (Marcela Linková, Naďa Straková – eds., Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent), doporučena mi byla otázka Radana Haluzíka Proč jdou chlapi do války: Emoce a estetika u počátků etnických konfliktů, na niž sobě a čtenářům knihou odpovídá. Fenomenální úspěch rozhovorů Aleše Palána se samotáři ze Šumavy (Raději zešílet v divočině) myslím svědčí o tom, jak moc toužíme se vymknout a zmizet, ovšem postačí, pozorujeme-li zpovzdálí, jak to za nás dokázali druzí.

A nakonec znovu k próze, která je vnímána jako literární centrum. Po dlouhé době se ozval Ludvík Němec s románem Žena v závorce, v němž ukazuje své vypravěčské dovednosti a možnost obejít se v románu bez dějové opory význačné historické události nebo osobnosti, podobně jako Jiří Kratochvil v Bakšiši. Na jeden takový – a společný – úběžník kuřimské kauzy naopak nasměrovali své románové střelky Adéla Knapová (Slabikář) a komiksové trio Marek Šindelka–Vojtěch Mašek–Marek Pokorný (Svatá Barbora). Vydáním Slepé mapy na své starší tituly (Hana, Hotýlek) zpětně upozornila Alena Mornštajnová. Nestihla jsem ještě přečíst Rakvičky Ireny Douskové ani Ospravedlnění Eugena Lišky.

V oboru překladů spoléhám kromě tetralogie Eleny Ferrante na letos nesmírně bohatý ediční plán nakladatelství Argo (Ishiguro, Atwoodová, Slimani, Pamuk), na odeonky (Knausgård, Murakami, Cognetti) a náhodná setkání z menších nakladatelství. Celkově jsem víc než na rozpacích, protože nemám k ruce ani pět, natož deset „nejlepších“, ale sotva dva: Herbář a vzájemnou korespondenci Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984 Když klec je pořád na spadnutí (Torst). Ale třeba letos stihnou vyjít Eseje Jana Vladislava – a budu zachráněna. Nebo si člověk může zalistovat zbrusu novými Dějinami umění v českých zemích 800–2000. Hodiny z olova Radky Denemarkové naplánované na květen 2018 se odsouvají na březen 2019 a já čekám, až se jejich ručičky nachýlí k přelomu roku, který už bude jistě patřit skutečnému Kritikovi.