14440726136_da7ff12d56_o
Tvárnice
Olga Stehlíková

Laureát titulu Dílo roku Tvárnice 2018 – Pavel Kolmačka

Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.

Esejistika – Esej
Z čísla 2/2019

Pavel Kolmačka je nehledě na svůj impozantní básnický i fyzický zjev veřejnosti málo znám, jsa „uklizen“ mimo zraky – bohužel leckdy i literárních – médií na venkově u zvířat, rostlin, včel a svých nejbližších z lidí a vydáván v nakladatelství, které si nezakládá na propagaci svých náročných titulů.

Ráda bych první Tvárnici za Dílo roku předala Pavlu Kolmačkovi za monumentální trilogii básnických sbírek Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014) a letošní Život lidí, zvířat, rostlin, včel (všechny z nakl. Triáda), jíž svůj třídílný cyklus završuje a jejímž vročením mi také umožňuje mu cenu udělit. Činím tak s radostí a zadostiučiněním nejen proto, že básně Pavla Kolmačky v kontextu současné české poezie po mém soudu nemají srovnání (důvody se pokusím nastínit), ale i proto, že – což je málo uvěřitelné – se Pavel Kolmačka dosud za své dílo žádného takto oficiózního ocenění „nedočkal“, minuly ho Litery, Státní cena za literaturu, na niž byl nominován za svůj jediný román, a veškeré další, jim podobné. Je snad opodstatněné přiřknout titul Dílo roku i básnickému cyklu vydávanému postupně během osmi let; pokud ne, odpusťte troufalost takového rozhodnutí spolu s tím, že shovívavě přijmete formát tohoto textu, který je spíše interpretační a úvahový než jakkoli hodnotící. Básnická sbírka Život lidí, zvířat, rostlin, včel je (přichází hodnocení) mimořádná i v rámci knih uplynulého roku, který byl ovšem na pozoruhodné sbírky básní – méně už na romány, novely a povídky – bohatý. Místo výčtů těch z nich, které jsem po dlouhých rozvahách nakonec Knihou roku nezvolila (nebo na něž jsem čekala, jako například na novinky Petra Hrušky a Kamila Boušky), soustředím se na titul, který jí vyhlašuji. Na knihu, která srší energií až výbušnou, překypuje ztajenými dramaty, je vesmírně rozlehlá, ačkoli se odehrává uvnitř vlastní zahrady, v krajině domova; na knihu, jež stojí na prudké dynamice kontrastních sousedství snu a reality s realitou snu, tekutého neumdlévajícího pohybu života se strnulostí, na halasné řeči ticha k přírodě kráčející s Bohem. Na sbírku mezafyzické poezie, která život výstižně a přesně ztělesňuje svým a jeho klidem v neklidu.

Život lidí, zvířat, rostlin, včel je rozdělena – podobně jako obě předchozí sbírky cyklu – do pěti oddílů.1 Nesou názvy Život těla, Život ve dne v noci, Život nad kráterem, Život na pomezí a Les; posledně jmenovaný tvoří jediná báseň. Život je pro tuto sbírku ústřední: je povýtce tělesný, odehrává se kdesi nad propastí, nelze se ho zříci ani v noci, to se žije snění, které přináší jinou, neprobádanou skutečnost. V životě na pomezí (mezi spánkem a bděním, mezi vědomím a nevědomím, mezi životem a smrtí) se odehrává cosi podstatného, co vůlí, smysly ani rozumem neovládáme, co navíc zázračně odráží pravdu, včetně pravdy naší mysli; zázračně: víc a hlouběji, než se nám může zamlouvat.

Místem, kde život začíná a končí, ale neutuchá, je les, resp. větvení jeho metafor: závěrečná báseň „Dávno mrtvá lípa“ ukazuje, že les zdaleka není jen v lese: je k nalezení uvnitř mrtvého stromu, jenž je „plný života“, protože v něm hnízdí žluva, jeho dřevem prorůstá ohňovec, larvy v něm vykusují chodby, v jeho koruně víří mšice – mrtvé tělo lípy skrývá uvnitř nový život (Život těla). V této básni a v několika dalších (třeba v té o jabloni s uschlou větví a dutinou v kmeni, kde hnízdí sršni) žije vše živé přiživováním se na ostatních: břečťan rdousí břízu, včely sají sladké skvrny, trávení jednoho v útrobách druhých je téměř slyšitelné. Les-život je nepřetržitý zápas, přetlačování, jímž z otevřených ran prýští životodárná, archetypální tekutina (krev, míza, vláha, přinášející záchvat rozkoše, voda, nektar, lepkavá šťáva, láva…). Les-život je neustálý pohyb (tolik tematizovaný v předchozích dvou knihách cyklu): běh sem a tam (jako příboj Moře nebo mozek mraveniště sršícího elektřinou či mraveniště mozku sršícího elektřinou, jako pravidelné stahy srdečního svalu) či bez ustání vpřed (jako ve Wittgensteinovi).

V životě se odehrávají děje viditelné, ovšem za ním, vedle něj a pod ním přetéká život neviděného, svět za světem, do jehož neznámých pohybů nedokážeme nahlédnout. „Děje se mnohem víc, / než vidíme, nezměrně víc, než víme.“ – v předposlední sloce poslední básně je klíč k výkladu celé sbírky, ba celého cyklu, a zámek je odemčen heslem zcela polopatickým. Myslím, že Pavel Kolmačka neusiloval o nic menšího než doslovně a na různý jiný způsob sdělit právě toto, ilustrovat na jednotlivých básních svého cyklu nádheru a hrůzu neviděného, které se odehrává přímo vedle nás, s námi a v nás. Nejde mu jen o hmatatelnou realitu pozorovatelného světa, ale i o skutečnosti smysly nepostižitelné, nevyhnutelné a lidským přičiněním neovladatelné. „Nikdo nic neví,“ navádí poslední verš básně zcela první. Nikdo nic neví o tomto životě a světě, natož o světech jiných – zažíváme ale vzácné okamžiky prozření, v nichž je nám dovoleno do nich kratičce nahlédnout.

Málokterý básník si troufne na tak vysoké cíle, jako je pojmout život a svět – myslím, že Pavlu Kolmačkovi se je podařilo vyhmátnout a vyzdvihnout výsostně.

 

Tekutina, srdce, řeč snu, nespatřené, nezadržitelné

Kolmačka volí pro naplnění svého záměru extrémně masivní, významy obtěžkané základní symboly: svůj cyklus buduje okolo ústředních symbolů tekutiny (krve a vody), srdce (zdroje život podmiňujícího pohybu základní tekutiny) a hraniční reality snu, snění.2

Ve sbírce Moře byla tekutina v jejích výše jmenovaných a dalších podobách ústředním prvkem, přelévala se tam a sem, klidná i nebezpečná. Variace na vodní téma v Moři zahrnovaly vody plodové, mořské, sladké, v Životě je živel – jenž je podmínkou života a současně se vmžiku může stát ničivou pohromou, postačí, když se převleče za povodeň nebo topí – jen jedním z několika nejvážnějších symbolických balvanů, na nichž je sbírka položena. Vše tu kape, proudí, protéká, řine se, pramení, vytryskává, bublá v šachtách, pění, propadá se do tůní, bere si a unáší, co mu stojí v cestě, ubývá pitím, svírá chladem. Tekutina je spojena s pramenem, zdrojem a ústím a současně s druhým centrálním symbolem – symbolem srdce. Jako metonymie života a jádra a současně vědomě neovládaný orgán, hlavní stroj těla, žene tekutinu nejvýznačnější: krev uvnitř žijícího těla, která barví jeho interiér do neviděné červeni a – má-li tělo žít – musí se pohybovat, tedy být pumpována srdcem (pumpy v pravidelném rytmu / polykají, vyvrhují krev). Srdce je prošeno, aby s námi (spolu s myslí, tělem a dechem) bdělo, aby za nás orodovalo. Jinak totiž usneme, tedy umřeme, naloženi v těle jako v láku. Srdeční tekutina proudí řečištěm, „zrcadlí strom cév“. Krev se, v návaznosti na předchozí části cyklu, mění ve vodu a naopak: krev srn je v básni „V pralesním šeru“ napajedlem tygra, jinde strhává stébla v průlomech skal, v nemocniční kapačce se s vodou mísí. Srdce oproti tomu hoří na kopci, sálá ke stropu, je žhavé – představuje protikladný živel ohně.

Zatímco byl pohyb ve sbírce Moře cyklický, kyvadlový, pravidelný (příboj, děložní stahy, cesta a návrat domů), v nervní, útočně staccatové knize Wittgenstein bije žáka, plné jednoslovných veršových jehel, bodových veršů zakončených vykřičníky a vyostřených scén hrůz, byl pohybem frenetickým, lineárním, zběsilým během za záchranou, úprkem před honícím, jímž můžu být já sám, v Životě se jeho podoba proměnila v pohyby nevyzpytatelné, neovladatelné a reflexivně nutné: pohyby probíhající svévolně a samovolně.3 I zde ale přívaly dostihují bezhlavě prchající, zdvihají je a uchvacují, i zde je temné ohrožení nadosah, blíží se neznámí, povědomí, agenti, nevěstky, vrazi, světci, a zatímco spíme, pozorují nás, sedíce na naší posteli („Byli jsme to my“, šokuje vzápětí poslední verš básně).

Pohyb ve sbírce Život je především nezadržitelný. Není možné se/jej zastavit:

Běžíme vytrvale, klušeme bez zastávky,
střídáme běh s chůzí.
Před námi pokoj, mír,
krásné chiméry,
a v patách dramata.

Pohyb sám věstí ohrožení života, nicméně je také jeho stvrzením, jeho nezadržitelnou jistotou, nelze s ním nijak nakládat, je mimo naši vůli. Dynamika a průběh pohybu se tedy ve všech třech sbírkách cyklu promyšleně mění. Spolu s úprkem a naháněním z Wittgensteina zmizel v Životě i motiv hvězdné oblohy a kontrast vesmírného a pozemského. Hvězdy ani apokalyptické asteroidy tu nehledejme, snad pouze váhavé Slunce a Měsíc-koblihu, ohrožení pozemšťanů nepřináší vesmírný objekt, to přichází od pozemšťanů samých.

Posledním z opakovaných náročných symbolů, jež tvoří, boří a znovu staví základy této básnické stavby, je kromě životní tekutiny a srdce coby životadárného zdroje nekončícího pohybu sen. Spánek, líčený jako nácvik umírání, do něhož se upadá jako do smrti, je totiž jedním z průzorů, jimiž lze zahlédnout věčnost, skutečnost, život za životem, tedy pravdu. Tyto tři symboly stačí k tomu, aby byly postaveny základy životů a světů, jichž se Pavel Kolmačka svým cyklem zmocňuje, jež oslavuje a jichž se děsí. Symboly tekutiny-krve, srdce-pohybu a spánku-vidění i života(světa)–lesa jsou geniálně propojeny: srdce totiž nikdy nespí, jeho spánek by znamenal jistý konec („Keř srdce nespal“). Jinde je srdce lagunou zrcadlící nebe a tvář – a takové je jedině během spánku.4 „Uprostřed pralesa / srdce“ začíná jedna z básní úvodu této knihy – srdce je v prostředku pralesa, anebo jsme se my ocitli uprostřed pralesa srdce. Všechny jmenované symboly se v tomto verši spojují do obrazu života a světa jako lesa a jeho tepajícího srdce, stromu.

Poslední centrální symbol této knihy, k němuž se druží řada „menších“, jemu příbuzných, je nespatřené, neznámé, neproniknutelné tajemství života, které bychom mohli označit za božství, jež se ozývá a mává na nás ve vteřinových náznacích; výjimečně nám poskytne nápovědu, jež může mít ráz facky či kratičkého vidění, zjištění, osvícení; to pravda božského na okamžik pootevřela okno k sobě, aby je vzápětí přibouchla… Božství je příroda sama, která k nám hovoří svými děsivými, zázračnými ději a jazykem snu, jak se ukáže v básni poslední.

Zdá se nám sen, mozek vysílá vlny
(vlny jako v Moři).

Sen hovoří jazykem nepoznatelného, k jehož proniknutí náznaky nepostačují: mluví řečí srozumitelnou jen snícímu. Pakliže spící, který povídá ze sna v dlouhých větách, vysloví praslovo „níchej“, bdící partner (zde žena, životní partnerka, s níž mluvčí sdílí své strachy, úzkosti – a také sny) mu nemůže porozumět, ačkoli slyší zřetelně. Sen je jedním z úzkých zamlžených oken vedoucích k nepoznatelnému.

Řeč snu, řeč cizího světa není řečí poezie. Vyslovuje, artikuluje srdce, mozek vysílá vlny, ale ani tyto dva orgány nemluví řečí poezie. Také duchům zemřelých v koutě místnosti je potřeba rychle něco říci. Svět vlétá uchem, je chycený ve slovech, v tichém volání. Je to nejspíš volání sna. Tedy také volání, mluvení, řeč snových krajin jsou jedním z průzorů do neviditelného světa, jazyk je příznakem života. Přítelem snění je měsíc,5 magnet náměsíčných, jenž odráží život noci a jehož chladné světlo nesoupeří s přímým denním svitem slunečním.

Měsíc pastýř, měsíc ovečka.
Měsíc zásah, zkáza, kobliha.

Měsíc – rána pěstí v těchto verších.

Tok života nelze zamaskovat, jeho pohyb nelze zastavit, pramen jeho tekutin nelze ucpat civilizačními vymoženostmi a pokroky vědy:

Střízlivost nepřipustila excesy,
kofein odvrátil dřímání.,
Deodorant eliminoval zápach z podpaždí, papírové pleny bránily úniku moči.

– toto jsme ovládli. Jenže běda, sami „v žádném okamžiku“ nemůžeme opustit jedoucí soupravu: automatické dveře ovládané z kabiny to neumožňují.

Naznačená symbolická stavba skrývá v útrobách a čtoucímu odhaluje netušenou tvář života a světa, z níž ve vteřinových mžicích zahlédáme pouhé záblesky. Vyvíjíme neutuchající aktivitu pro všeodhalení: Ačkoli najevo vycházela stále nová fakta / o naší minulosti, přítomnosti, podstatě, / o možném budoucím (opakuje se), ačkoli jsme na pomoc volali výzkum, studie o vědeckých studiích, které odhalovaly lži, podvody a omyly, jakkoli jsme spoléhali na sršení elektřiny mozku, přestože jsme toužili odhalit každé mystérium a záhadu a vygumovat všechna tajemství; přesto, že se toho vědělo, zjistilo, vysvětlilo, odhalilo, vynalezlo, ukázalo, objevilo tolik, ač se přišlo na leccos (dala jsem si práci s úplným výčtem těchto sloves v knize se objevivších), ač

vědci nepolevovali v úsilí
o odhalení skryté hmoty vesmíru,

nemůže nám to vyjít. V tomto bodě vždy znovu selžeme, odstranit toto tajemství proniknutím do něj je člověku zapovězeno, mystérium přírody musí zůstat ztajeno, lidská činnost je proti jejím dějům nicotná a malicherná. Nevidíme, neslyšíme a nevíme vlastně nic, když nemáme ponětí ani o děních ve vlastních tělech, o válkách organismů uvnitř něj, jimž nevelíme, nemáme potuchu o životě v kmeni mrtvé lípy, o myšlenkách v hlavách snů. Konfrontace přírodních sil a lidských artefaktů a snažení, vědění a nevědění, je u Pavla Kolmačky mimořádně naléhavá, napořád už si budu pamatovat třeba verš z druhé knihy cyklu:

Klín hus letí nad ITAB, Novibru, Láníka, s. r. o.

Věci, které nevíme, se před přídí vynořují bez varování, nesmírné, zamlžené, temné / a větší, než si kdo dokázal představit. V jiné básni znenadání vtrhnou a jsou tady. Je to nezadržitelné (jedno z několika zásadních adjektiv této knihy), život, zábranovský celý život,

ústí kamsi,
naprosto nezadržitelný.

Život nic nezastaví, píše se o několik stran dál, rozrazí ploty, brány / surovou něhou, něžnou divokostí. Přesně takové jsou básně Pavla Kolmačky v tomto třídílném cyklu.

Pavel Kolmačka tedy pracuje s několika opakovanými, těžkými symboly: rudé, krvavé srdce a tekutina, proud a vlnění; poselství snu, ať už je ozdravný, nebo je to noční můra či hrozivá vidina, nezadržitelný život lesa a les jako nezadržitelný život. Vše je přirozeně zasazeno do přírody, která má intimní, domácí ráz, zmizel hrozivý bezbřehý a neohraničený vesmír z Wittgensteina: jsme v zahradě, u záhonu, na soukromé pastvině, v sadu, poblíž našich úlů. Dívá-li se už mluvčí do otevřené, volné krajiny, zdvihá-li hlavu k nebi, pak pozoruje temný kraj lesa či divoké mraky nebo měsíc odtud, zpoza svého plotu, z blízkosti teplých těl svých spících zvířat a lidí. Divokost přírody a její zákonité děje není třeba hledat v exotických krajinách nebo v ledovém podhůří, ba ani ve vyvolávaném moři, včely se budou stejně zázračně nořit do květů dýně, která se nejlíp pěstuje na našem kompostu. Co se skutečně děje v lese, nevidíme pro tmu a skrytost a neslyšíme pro ticho, které v něm panuje. Vzpomněla jsem si na kámen, který mluvčí v Herbáři k čemusi horšímu Petra Borkovce, druhé sbírce v mém soukromém „pořadníku“, zdvihá, obrací a pozoruje, co se pod ním děje, den za dnem.6

Žádná z mnoha básníkových otázek, kde je, v čem je život, kde jsme nyní, kde jsme byli, zda budeme, není zodpovězena. Neřekne nám o ní nic češtinářka, fyzikář a tělocvikář, ačkoli slibují:

Ani se nestane, abychom my všichni
kdy přestali být!

Hrozné, že? Hroznější a krásnější jsou ale verše nečekané, nepředvídatelné, jako třeba:

Za mostem
jezdec na černém koni uvnitř.

Uvnitř! Jezdec se – opět – nezadržitelně řítí, stojí ovšem na místě, přivázaný k sedlu. Nebo jiné – obšírně popsanému konceptu se vymykající – tuhé, ale průhledné verše jako tyto:

Předlouhou ulicí budoucí matky lidí
zlatavou září odnášely boky,
v rukou nanuky.

Či:

Věci, kterých se dotýkám,
stávají se otci: plodí bolest.

V těchto verších mimo koncept platí, že co slovo, to mina.

 

Vteřinové průhledy, sekundová vytržení, okamžitá varování

Zdálo se mi, že zápasíš s něčím neviditelným / Smýkalo to s tebou a vleklo tě to. – říká žena. V mužově odpovědi Chacha. S čím bych zápasil? je úzkost z pravdy: Slyším, že hlas mi zní křečovitě. Průzorem do skutečnosti, kterou nejsme schopni zahlédnout, nemusí být jen sen. Co nevíme a nevidíme, se může nečekaně zjevit, vyskočit před našima očima a tváří a vyjevit se. V tyto okamžiky strnutí, v zastavení pohybu uprostřed všedního dne, se ukáže nejen slabost našich staveb z vědění a poznání, ale i svévolná a samovolná nezadržitelnost, zásadní tajemství života, do něhož jsme tak marně toužili nahlédnout. V těchto odjištěních se zjeví i soustředěně klíčící semeno stromu, chlapec se na cosi dávného, co nikdy nepoznal, rozpomene.

Drobná zastavení nastávají v toku běžných činností, kdy člověku přijde na mysl průlomová myšlenka, kdy je oslněn poznáním, nahlédnutím do taje, který je blízko tušené podstatě věcí a života. Jako se to stalo v jedné z básní muži s autem pojišťovny / na parkovišti OBI. Na zlomek vteřiny znehybní a topí se stržen představami. Na raněného s kapačkou na JIPce, jehož rudá tekutina v tu chvíli vstřebávala tu čirou, náhle přišlo osvícení, všechno pochopil.

Obraz a postava raněného se ve sbírce objevuje několikrát: raněný je i mluvčí básně, jehož ruka prošla řemenicí a krvácí, raněné vidí před nádražím na předměstí šílená žena. Mozek, sršící elektrárna, ani hořící, syčící srdce k poznání nepomohou a nevíme, zda neobydlená pustina, skála protějšího života, odpoví na volání – zda raněný přežije. Zranění znamená ale také naději: je to vzkaz od „neviditelného protihráče“, zpráva o tom, že zraněný neupadl v zapomnění, že je ještě v adresáři.

 

Nad propastí níchej

Ve všech třech sbírkách se objevuje a opakuje obraz rybek pohybujících se nad hlubinou neznámých rozměrů. V třetí knize cyklu je touto propastí kráter – toto škrábavé slovo se knihou dere jako žíla. Kráter je zatopená propast ve skalině blízko našich pastvin, v níž se lze v létě slastně koupat, vznášet se nad propastí jako hejno drobných ryb z Moře, nořit se stále níž, protože s hloubkou stoupá něha; v zimě zní hlášení, že kráter zamrzl. Kráter je ale také metaforou nezbadatelné hloubky pod námi, nad námi a uvnitř nás. Na dno propasti nevidět.

Život nad kráterem je název oddílu této knihy. Kráterem může být opět sen, do něhož se snící propadá jako do ledové vody. V tomto zimním oddílu se vrací obraz jezdce na koni – nabývá ale nyní jasných kontur, získává i jméno: je to Martin na bílém koni, rytíř, který přijíždí coby záchrana v mrazu a chumelení, odhazuje půli svého pláště pro zahřátí. Symbolika se proměňuje v křesťanskou i s jehňátkem, jež ve snu jako jediné zadrží plot s tygrem, lvem a jaguárem (tato vnitřní zvířata známe už z Wittgensteina).

Druhou poloimaginární postavou vedle mytického Martina7 je Emil, člověk na druhém konci telefonu, který volá o záchranu před sebevraždou. Záchranou je řeč, sám rozhovor. Neznámý Emil volá ve tři ráno a hledá Martina, svého svatého, dovolá se ale jen mně, vám, které ruší a jež vzbudil. Přesto to zkouší znovu, i poté, co zjistí svůj omyl. Kým je, neví mluvčí ani jeho žena: a při svém posledním telefonátu Emil na opačném konci drátu mlčí.

Nezřetelná, tajuplná řeč snu, snový jazyk, jemuž v bdělém stavu nerozumíme (magické slovo „níchej“ vyslovené ze sna by dobře mohlo být z hebrejštiny, leč ovšemže z tohoto jazyka nepochází, není totiž součástí žádného slovníku. Může to být substantivum, ale klidně i rozkazovací způsob neznámého slovesa), se v závěrečné básni oddílu, sbírky i cyklu stává věčnou nadřečí přírody: „ó… hé… á… Cha ni joooo… […] Co je to? […] Byliny? Zvířata? / Jiné bytosti? / Hovoří spolu? / Zpívají? / Ááááá… oooo… laaa.“ Je to hlas tvoření, univerzální boží hlas či božský hlas univerza, který říká, radí, nabádá, přikazuje, varuje, konejší: níchej.

 

Kolmačka angažovaný

Kde je ironie, jsou i společenskokritické či angažované přesahy této básnické sbírky: obešla bych se bez nich, ačkoli často nesou osvobodivý humor, notu, která rozbíjí sošnou vážnost i prudkou úzkost celého básnického cyklu – myslím, že síla celku se jimi oslabuje, byť je Pavel Kolmačka natolik velký básník, že i novinové citáty, směšně otřesné, paradoxní situace a jevy, jež si získávají naši pozornost a jimiž jsme ochotni se – dokonce vědecky – zabývat, nebo titulkové výpůjčky volí s nesmlouvavou, pitevně hrůznou přesností a řadí je s ledovou mlčenlivostí, téměř bez básnického komentáře. Číňané ovládli těžbu zlata v Ghaně, bez pistole však nevycházeli – děsí se a chechtá mluvčí. Není potřeba nic dodávat.

Byť je Pavel Kolmačka obratný i v poloze humorné či angažované, jež jsou pro něj v úhrnu jeho díla relativně nové, přeci jen bych od nich obou cyklus osvobodila:

Vzbuzení ze smrti
zvolna okřívali.
[…]
I Baník vstal z hrobu. I Baník!,
Afrika byla pro diplomatku zdrojem sebepoznání;
Mazaní chtěli od Američanů za Temelín levné stíhačky.;
Lidé ve stejnokrojích bránili lidem, kteří čpěli mocí,
ve vstupu do nádražní haly.;
Plot s ostnatým drátem
bránil náporu hladových.

To tu dělají účinnými konceptuálními prostředky s pomocí notných dávek ironie jiní, v životě lidí, zvířat, rostlin a včel je číst netřeba, tam zavazejí, jelikož jsou odjinud, z těsta, které Kolmačka neuhnětl, pouze sesypal položky do mísy, nad níž pak v hrůze i pobavení postál. Zrůznění křehké poetiky vnikem žurnalismů a ironie, která bývala v prvních dvou svazcích jemnější či absentovala zcela, působí násilnicky, třebaže nejspíš v souladu se záměrem. Pavel Kolmačka nezůstal nicméně v bezpečném přítmí intimity, rodiny a domova, vykračuje odtud i ven, třeba k migrantům kupícím se za ploty s ostnatým drátem nebo tonoucím i s mobily ve vlnách Moře.8

 

Tušení apokalypsy, dočasnost a iluzornost bezpečí

Blížící se katastrofa, dojem přicházející fatální tragédie, jež je čtenáři známý z druhé sbírky cyklu v podobě očekávaného pádu asteroidu, má v aktuálních Kolmačkových básních nové podoby: často se opakují básně, v nichž ozbrojená hlídka, voják se zbraní a municí, kryjící se zvěd lidsky selhává ve střežení sama sebe, tábora, zákopu či hranic, je prozrazen, odhalen a nejspíš zabit. Nebezpečí však nemá konkrétní obrysy, jsou to hrozivé stíny, šustot v trávě, temný pohyb v roští, obrazy, které známe z Wittgensteina. Jak scéna vyústila, jak voják dopadl, se můžeme jen domýšlet, můžeme to dobře, ale ne zcela jistě vytušit. O to je hrůzyplnější. Tato válečná, armádně-špionská přímočará ohrožení – svistot kulek, pronásledování, pohyb přískoky proti nepříteli, blýskání zaměřovačů a chlad oceli – nejsou ale coby signály nebezpečí v Kolmačkově cyklu osamocené. Ani děs noční můry není jediný. Je tu zřetelně přítomno také ohrožení nezbadatelné, a to i v oněch okamžitých prozřeních během pracovního dne. Pocit vratkého bezpečí v kruhu rodiny a ve zdech domova, pocit iluzornosti tohoto štítu, nejistota začínající už za hranicí zahrady se ozývá v útočném veselí vysmívajících se dětí, ve shovívavém chlácholení přátelské rady, ve strachu z neznámého před branami. Průzor do skutečnosti jiného života/světa může být překrásný, oslnivě průzračný, ale může mít také tvář čiré, bezbřehé temnoty. Nevidíme, a vidět nemůžeme, apokalypsu ani zázrak.

 

Klid spočívající nad napětím

V čem tkví síla tohoto básnického cyklu? Jistě v odvaze psát o něčem tak velikém a bezhraničném, jako jsou životy, světy a skutečnosti. Také ovšem v paradoxu klidného, vážného napětí, které cyklus nese. V nečekaných verších vybočujících slastně z básnického plánu a záměru. Bylo by možné vyčerpávajícně vypočítávat všechny další symboly sdružené a větvené v obrazech (a ony to nejsou básnické obrazy tak, jak bychom na ně coby čtenáři poezie mohli být zvyklí. Nemalují se tu před očima pomocí složitých, komplexních metafor, zacílených a propracovaných básnických figur a dobře využitého poetického náčiní: tyto verše jsou sestaveny z konstatování9). Způsob, jímž jsou básně třídílného cyklu Pavla Kolmačky vytvořeny, ohromuje monumentální čistotou, přesností a jádrovostí čehosi základního: tady se rezignovalo na parapety, truhlíky, ozdobné okenice, stavba této poezie je ze dřeva, betonu a cihel, kotví pevně v krajině a není v ní a okolo ní nic zbytečného. Žena této poezie nepotřebuje šperky a rafinovanou, šustící poloprůhlednost: je nahá či zcela skrytá. Tato poezie jen přesně popisuje a vybírá z mnohosti a vybrané promyšleně řadí a uvádí na scénu v souladu s celkovým záměrem. Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené. Není v nich Petr Hruška, k němuž je Pavel Kolmačka přirovnáván, ač úzkost a neklid jsou jim společné. Jsou napjatě vyrovnané, ocitají se v okamžiku zachycení tušeného ve tvaru zdánlivě prostých, lakonických oznámení v prézentu a préteritu, jednoduchých, a proto nejsložitějších popisů viděných dění (Plankton obeplouvá útes). Pohyb v těchto básních nastává nutně, jelikož tak je to zařízeno přírodními zákony, „plné nasazení“ člověka a přírody neustává a není mu bráněno. Nelze si nepovšimnout zvláštních spojení časových i „místních“ adjektiv se jmény: „lesní třešeň“, „noční novorozený“, „večerní provazochodec“, „večerní cyklista“, „noční dříč“, „noční pámelníky“, „podvečerní chodec“, „půlnoční kuřák“, „příští odsouzený“, „budoucí mukl“ – věci a lidé jsou rytmováni cyklem dne a noci, přírodním časem, nikoli svými snahami. V napjatém klidu či poklidném nesnesitelném napětí, ilustrujícím monument života, tkví síla této poezie. V neustálém pnutí je totiž řád, z nějž klid nad všudypřítomným napětím této sbírky pramení. Tíseň a divoká úzkostnost tkvějí ve ztišených meditativních verších, podobně jako v jedné z básní v klidné noci křičí hořící běžci. Demonstrovaný neklid je jimi absorbován, nikoli odstraněn – a toto impozantní, pohlcující a pohlcené napětí nepopiratelně metafyzického, a přesto zcela lidského založení poezie Pavla Kolmačky je pro mě přesvědčivým dokladem jeho mimořádného básnického nadání a umu.

Pavel Kolmačka je vrcholným představitelem nejen tohoto, ale i dalšího, esteticky mimořádně působivého paradoxu: ráz básnění těžícího z všednodennosti je spirituální a metafyzický. Civilní básnictví pozdvihá Pavel Kolmačka svým třídílným cyklem k nedosažitelným výšinám. Symboly obtěžkané existenciální verše se vmžiku transformují zpět k poetice síly obyčejného: běžné věci denní potřeby, opakované všední pracovní a sebeobslužné úkony v banálně zázračný tok života, v němž zrození a smrt hrají individuálně zásadní, jedinečnou, přelomovou a všeměnnou roli, z hlediska božství jsou však dokonale nicotné a rovnocenné ostatním. Absolutní, otevřená intimita, odkrytý pohled do soukromí, jelikož důstojenství člověka neexistuje, neslouží exhibici „toho našeho“, nezobecnitelného.

Formální vývoj poezie Pavla Kolmačky jen podtrhuje toto její směřování: od expresivity symbolistní se posouvá k její jiné podobě, k dramatu obyčejných slov, která jsou působivě svázána a silně významově zatížena – není potřeba efektních přesmyček do krajin metafory, a čtenář se v ní přesto ocitá. Defilé řemeslného umu se skloní před uměním.

Chviličku.
Načítá se.
  • Olga Stehlíková

    (1977) působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora a redaktorkou literárního on-line Almanachu Wagon, nyní připravuje obtýdenní webový literární magazín Tvaru Ravt. ...
    Profil

Souvisí

  • Soutěž, Tvárnice
    red

    Tvárnice

    zahajujeme druhý ročník Tvárnice – literární ceny, která má váhu!

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 19/2018
  • Tvárnice
    Olga Stehlíková

    Co jsem zahlédla

    O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

    Drobná publicistika – Literární soutěž
    Z čísla 15/2018
  • Tvárnice
    Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

    Poezii preferovat nehodlám

    Ptá se Milan Ohnisko

    Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 2/2018