Evo, blahopřeji ti k titulu Kritičky roku. A jako první otázku ti musím položit podobnou té, kterou mi začátkem roku položila loňská laureátka Olga Stehlíková. S jakými pocity cenu přijímáš? Co tě vedlo k tomu ji přijmout – dodávám, že jsi ji mohla i odmítnout?

Díky. Mě to těší, proč by ne. O to víc, že anketa probíhá v „konkurenčním“ médiu. Obecně si od jisté doby klademe i otázku, zda nějakou cenu vůbec přijmout – a jistě, někdy to může být namístě. Cenu bych nepřijala třeba od dezinformačního média, nějaké bizarní instituce typu Vodičkova Svazu bojovníků za svobodu nebo třeba od organizace či média popírajícího změny klimatu, potlačujícího lidská práva, útočícího na demokratické hodnoty apod. Nikdo takový se mi ale asi žádnou cenu předat nechystá. I nepřevzetím ceny lze vyjádřit občanský a politický postoj, to je v pořádku, ale za sebe bych se k tomu uchýlila jen v krajních případech, protože celkový dopad různých přecitlivělých a uražených reakcí je nakonec spíš stejně negativní. Abych použila nějaký obecnější, Tvárnici vzdálený příklad: rozumím lidem, kteří odmítnou státní vyznamenání od Miloše Zemana – výběr oceněných je výrazem osobní prezidentovy vůle a způsob, kterým s cenou nakládá, ji do značné míry zcyničtěle devalvuje – ale zároveň rozumím i tomu, že ji někdo přijme. Hranice mezi státotvornou celospolečenskou funkcí ceny předávané 28. října a tím, že se mj. zařadíte do party sponzorů prezidentské kampaně a lidových bavičů, je tenká a nejasná, ale to je ten případ, kdy to odmítnutí lze považovat za výrazné postojové gesto, které má smysl a společenský dopad. Naopak případ hodně diskutované loňské kauzy odstoupení Petra Hrušky z komise Státní ceny za literaturu (nikoliv nepřevzetí ceny, té je naopak Hruška držitelem) s odkazem na aktuální politickou situaci považuji za selhání kritického rozumu a výraz naprosté nekolegiálnosti vůči vybranému Jiřímu Hájíčkovi. Cenu vybírá komise lidí od literatury a nevyjadřuje žádnou politickou podporu vládním stranám apod. Její význam je nadpolitický a snižování její důležitosti poškozuje v důsledku celou literaturu a kulturu, jejichž společenská váha je znovu a znovu – mj. i politiky – podkopávána. Tady si naopak literatura sama podtrhla židli. No a jak je z uvedeného patrné, Tvar s Tvárnicí nepředstavují žádný kontroverzní případ podobný těm naznačeným – tedy v mých očích.

Jak vnímáš způsob, kterým se v Tvárnici hlasuje? Olga pokládala v prvním ročníku za „výjimečné a opravdu dobré“, že o kritikovi roku rozhodují „anonymní veřejné klikance“, já jsem v tomhle bodě byl trochu opatrnější – mluvil jsem o možnosti, že hlasující, kteří se o nominaci určité osoby dozvědí třeba ze sociálních médií, mu to tam prostě hodí, aniž by přemýšleli o tom, co tím způsobí: že totiž dávají hlas vlastně jakémusi voliteli, který se posléze vahou takto získaného mandátu vysloví pro dílo roku. Myslíš, že takto nastavená kritéria nabízejí volbu, která má svou váhu, autoritu – ať už v případě kritika roku, nebo díla roku?

Mně se zdá anonymní klikanec tou lepší cestou – každý může volit řekněme nekolegiálně, ryze podle svého mínění a sympatií. Lze kliknout pro někoho z konkurenčního listu nebo okruhu nebo není nutné hlasovat pro někoho, s kým se kamarádíš, aby se nenaštval nebo mu to nebylo líto… Navíc způsob, jakým fungují sociální sítě – hlavně Facebook tedy, v řekněme kultivované literární, intelektuální nebo čtenářské komunitě, která se zhusta zná i z reálného života –, považuji za pozitivní, protože slouží především jako jednoduchý komunikační kanál, a naplňuje tak nějakou původní ideu sociálních sítí. Lov hlasů mezi facebookovými přáteli mi přijde logický a férový – když komunikuješ o literatuře nejen zaštítěn médiem, které tiskne tvoje texty, ale i osobně na sítích, tak ten literární život pořád přiživuješ, diskutuješ i s lidmi, kteří tě třeba čtou, komunikační pole se tím otevírá a demokratizuje. To je něco, co obecně kultura potřebuje jako sůl – vystoupit ze „salonů“. Média dneska prostě fungují v návaznosti na další komunikační platformy, což se týká i publicistů, a kritikové a recenzenti nejsou výjimkou. Navíc já sice nepatřím mezi nejvášnivější debatéry na Facebooku, ale určitě k nim mám blíž než ke vznešeným krasoduchům, které facebookové žabomyší třenice odpuzují a štítí se jich. Mě naopak fascinují a připadají mi důležité, mimo jiné proto, jakým způsobem se v diskusích tříbí a formulují postoje. Že to někdy skončí „pláčem“ a někdo se zase „odkope“, to je zkrátka život. Nelze si prostě nutně všechno brát osobně. To všechno ale říkám s vědomím toho, že lidé, které na sítích spojuje literatura a kultura, komunikují vesměs věcně, bez nějakých vulgárních a nenávistných výlevů. Každý se aspoň trochu edituje, řekla bych, ale možná už jsem jen moc lidí zablokovala…

Existují nepochybně reálné hrozby sociálních sítí, což je patrné tam, kde jde o politická témata, volby, manipulaci, data mining, cílené fake news, dezinformace, vyvolávání strachu a nenávisti apod. Ale nedovedu si představit, že by někdo z literárních kritiků využil bota pro generování hlasů, investoval do fejkových profilů případných hlasovačů nebo využil principu trollích farem k dehonestaci konkurence. Naopak si myslím, že pravidla literárního pískoviště jsou neúprosná, a kdo by moc škemral o nějaké hlasy, tomu to „přátelé“ schválně proto nehodí.

A že by ten divoce zvolený kritik způsobil nějakou škodu ve výběru díla roku? On přece nikdy nevybere objektivně, vždycky ručí nanejvýš svou názorovou konzistencí a argumentační přesvědčivostí. Ono stejně: když vybere konsenzuálně ceněné dílo, bude jeho volba působit trochu zbytně a banálně, jako volba jen potvrzující všeobecný vkus, a když vybere nějakou zapadlou bizarnost, tak se může spekulovat o tom, jak moc je jako kritik schopen najít knihu, jejíž kvalita bude průkazná i mimo rámec osobní libůstky. Já doufám, že za ten rok vyjde nějaká naprostá pecka, takže vyberu text, co se bude líbit všem – i mně!