To je ale otázka
Tereza Matějčková

Taky se vám oči občas pomočí? I na pracovišti?

Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 15/2020

I muži pláčou. Ale kocour ne, pláčou jen lidé. A co krokodýlové? Plútarchos přišel s pozorováním, že ti pláčou při konzumaci svých obětí. Od té doby známe výraz „krokodýlí slzy“. Je však takřka jisté, že krokodýl svou oběť neoplakává. Je to spíše takhle: když si vytáhne na souš oběť, vyschnou mu bulvy a jeho slzné žlázy odpoví produkcí sekretu.

Skutečně se zdá, že emocionální reakce, která má za následek sekreci slzných žláz, je lidskou výsadou. A rovněž se zdá, že ve vztahu k slzám jsme o dost liberálnější než dřívější doby. Na veřejnosti již pláčou i světoví lídři, třeba Barack Obama. Věc je to však ošemetná. Umíme si představit, že by si před kamerami poplakal Churchill? Nesvědčí politikův pláč, když ne o dezorientaci, tak přinejmenším o ztrátě kontroly či vkusu?

Než budeme kritizovat, zvažme fakta. Vezměme si Homérovu Íliadu. V opravdu vysoké míře zde pláčou ti největší reci. Pláčou i filosofové. Hérakleitos byl nazýván „plačícím“ myslitelem. A Ovidius doporučuje milencům, aby před svými milenkami plakali s co nejvyšší frekvencí: ženu to prý ujistí o milencově nehynoucí náklonnosti. Antická kultura tak s pláčem potíž neměla a ani křesťanství slzami neopovrhuje. Pojem „dar slz“ poukazuje ke spirituálním zážitkům a je považován za projev boží milosti.

Jenže není předmoderní pozitivní vztah k slzám také záhadou? Zatímco si od potu, krve či dokonce výkalů zachováváme distanci, slzy z tohoto odporu vyjímáme. Přitom třeba Darwin i Freud trvali na tom, že slzy jsou exkrement jako každý jiný. V jidiš dokonce existuje výraz, že když pláčeme, naše oči močí. Osvícenecká kultura, která nejspíše stojí za znehodnocením slz, vychází právě z této ideje: pláč na veřejnosti je podobná nešikovnost jako únik jakékoliv jiné tělesné tekutiny.

Důvody, proč pláčeme, jsou mnohé – od smutku přes radost po manipulaci. Jasno nepanuje ani v otázce, zda je pláč prospěšný. Třeba rumunský filosof Emil Cioran byl velkým ctitelem slz. Poznamenal, že čas povrchních intelektuálních her skončil, že výkřik zoufalství vyjevuje více než subtilita myšlení a hlavně: slzy jsou hlubší než smích. V této souvislosti jej napadá, že by se v každé veřejné budově měla zřídit ne snad modlitebna, ale plačtírna.

Tak máme rehabilitovat slzy na veřejnosti? Zastánkyní liberalizace je třeba akademička a literární vědkyně Emilie Pineová. Ta nedávno uveřejnila knihu Notes to Self, v níž reflektuje mimo jiné i to, jak podrážděně reaguje akademická sféra na projevy jakýchkoliv emocí. Dosud jsme si dostatečně neuvědomili, že lidé stále častěji vykonávají zaměstnání, v nichž sama jejich práce vyvolává emoce. Pracovat dnes totiž mnohdy znamená komunikovat a spíše než přenosem informací bývá komunikace přenosem emocí.

Pineová má v tomto bodě pravdu, ale s další  liberalizací slz a emocí bych byla přesto opatrná. Z mnohých emočních „záseků“ není cesta ven. A probírat na pracovišti emoce zavání trapností. Ostatně si ani nemyslím, že by pracoviště byla antipatická vůči emocím. Problém spíše je, že jejich vstřícnost vůči projeveným citům je příliš emocionální. Agresivita bývá tolerována jako součást výkonu, zatímco za pláč sklízíme výsměch. Není to iracionální? Snad by stálo za to udělat inventuru emocí a pro začátek se na ně podívat veskrze racionálně.

Chviličku.
Načítá se.

Souvisí

  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Ženy stárnou, muži zrají

    Urputná snaha nezestárnout učinila stárnutí všudypřítomné. Všichni víme, jak směšné jsou tyto pokusy – na to nepotřebujeme de Beauvoir. Ale de Beauvoir dodává: ony jsou především dojemné. Nebráníme se stáří proto, že bychom byly tak povrchní, ale z obavy o naši důstojnost.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 13/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Odepsat se

    Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Otcové a brouci

    Ale je tu ještě druhý význam: fascinace hmyzem. Nejen touha po normalitě, dokonce po určité formě regresu může souviset s výjimečností. S výjimečností? Komu by šlo o výjimečnost?

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 11/2020
  • To je ale otázka
    Tereza Matějčková

    Bez hysterie není pravdy

    Schopenhauer asi nemá pravdu. Ale má nepravdu? Přinejmenším jednu obtíž vyjádřil skvěle: Jak těžké, ne-li nemožné, je tváří v tvář světu i nám samým pronést ono božské: „Je to dobré.“

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 10/2020