Tohle napsal sám život, tvrdíme a dojetím nám jihne hlas. Přitom víme, že tohle jsme napsali my. Nebo ne? Kdo je vlastně mluvčí, když vyprávíme náš život? Slovo „autobiografie“ nám říká, že my sami – „autos“. Mohli bychom je však vyložit i tak, že mluví sám život – „bios“. Tak život sám, nebo my sami? Platí obojí.

Jean-Jacques Rousseau tuto dvojakost vystihl ve svých Vyznáních, v nichž si předsevzal vyprávět svůj jedinečný příběh.

Nejsem stvořen jako kdokoliv z těch, kdo existují. Nejsem-li lepší, jsem aspoň jinaký.

Jedinečnost, která je hodna zaznamenání, tedy pramení z jinakosti. S tím nelze nesouhlasit: jistěže je Rousseau jiný. Ale již tím, že by byl jedinečný? Vždyť i toto – být jinaký – platí pro všechny. Všichni jsme vůči sobě navzájem jinací, alternativní. To Rousseau samozřejmě dobře ví, a i kdyby snad váhal: práce na autobiografii mu tento poznatek vštípila. Píše svůj jedinečný příběh, a přitom má po ruce slova, která ohmatalo tolik rukou, že jsou hladké jak oblázky. Způsoby, jak psát život, jsou omezené, a co teprve omezenost způsobů, jak jej žít.

Ale upírat jedinečnost Rousseauovi není radno – už proto, že filosofů, kteří napsali autobiografii, je rozhodně méně než vyznávajících se sportovců nebo modelek. Přitom by se zrovna filosofům tento žánr mohl šiknout: ideální prostor pro naplnění hesla „poznej sebe sama“. Čím to, že autobiografie má mezi filosofy žalostnou pověst? Důvodem snad je, že dává prostor já, které je naopak třeba potlačit ve vyšší, nadosobní formě poznání. Jak příznačné, že první autobiografii sice napsal svatý Augustin, ta však ústí do popření žánru. Pravé poznání sebe sama nakonec spočívá jedině v poznání Boha. Řeč o sobě, „autologie“, se proměňuje v teologii.

Autor autobiografie navíc budí podezření, že se do něčeho stylizuje. Tento rys dovedl do krajnosti Friedrich Nietzsche ve své autobiografii Ecce Homo. To, že se zde zpodobnil jako obzvláště zajímavá bytost, mu promíjíme již proto, že v tom má zkrátka pravdu. Spíše zarazí, že se na základě své velikosti a svého duchovního rozpětí považuje hned za potomka Julia Caesara. Badatelé mají jasno: Ecce Homo patří mezi takzvané „spisy zhroucení“, které jsou svědectvím o Nietzschově rodícím se šílenství.

Kontext Nietzschova zhroucení uprostřed práce na autobiografii nám však vyjevuje ještě něco: souvislost autobiografie a kolapsu. Možná to není jen Nietzschova autobiografie, která lavíruje na hranici parodie. Možná je to tak s každou autobiografií a možná je tomu tak i s každou sebeprezentací. Snad zkrátka nejsme pro já vůbec „dělaní“ a vyjevuje se to ještě spíše dnes než ve devatenáctém století. Žijeme déle a život se hýbe rychleji. Je takřka jisté, že zažijeme zestárnutí většiny, ne-li všech našich přesvědčení, úspěchů a nakonec i identit.

Snad je autobiografie fenoménem, na kterém to vidíme jakoby pod lupou. Autobiografie je způsob, jak se vymanit z já, kterým jsme dost dlouho byli. Autor se dívá na toto já pod drobnohledem, cizeluje je, vykresluje v jeho nejčistější podobě, aby je právě tímto cizelováním dovedl na pokraj existence a následně svrhl do propasti. Možná je autobiografie něco jako nekrolog. A pak jsou možná řeči o tom, kterak je autobiografie namyšlený žánr, duté. Je-li každé sebevyjádření vždy i sebezničením, není spíše ztělesněním pokory?