Existuje jedno město, jehož obyvatelé jsou neustále na úprku před věřiteli. Když nevědí, kudy kam, což oni nevědí často, během jediné noci rozloží svůj dům a vystavějí jej na jiném místě města. Počet ani skladba obyvatel se tak nemění. Kdovíjak účinný úprk to není. Město není velké a věřitelé si své dlužníky najdou. Za pokus to stejně stojí.

Kdysi jsme všichni byli nomády, pouští a mořem jsme procházeli po stěží viditelných stezkách, ale ti, kteří nás vedli, je znali spolehlivě. Když jsme se usadili a zakořenili jako stromy, kterým však scházela schopnost využít větru, jenž by roznesl naše semena, našli jsme jen infekce a nespokojenost. Obyvatelé tohohle města však dokázali usmířit obě protichůdné touhy: zůstat na jednom místě a nechat jej za sebou jednou provždy.

V tomhle městě, které ve své novele Pohlaví třešně (Sexing the Cherry) popsala Jeanette Wintersonová, žijeme všichni. Jsme těmi domky, které můžeme kdykoli rozložit a znovu sestavit. I my se rozkládáme většinou v noci, která k rozkladu vybízí. Ráno následuje rychlý přesun plný nadějí „jednou provždy pryč“. S rozchody a konci máme spojenou tíseň, bolest a beznaděj. Pravou bolestí je přitom neschopnost se s odchodem i proměnit. Poté, co jsme odešli, spolehlivě se poskládáme stejně jako předtím. Dějí se nám stejné věci, naším smutným vítězstvím je, že se dějí jinde. Věřitelé nás dopadnou s nataženou rukou. My jim s falešně nechápavým výrazem říkáme: „Tento dům jste nefinancoval. To je úplně jiný dům a já nejsem týmž člověkem, který si od vás bral půjčku.“ Jenže věřitel ví, že tenhle dům rozhodně financoval. Některý věřitel mávne rezignovaně rukou, protože to zažil už mockrát, a ví, že si na člověku stejně nic nevymůže. Jiného tohle dokáže pořádně vytočit i po letech, co tohle slýchává. Nepochodí nikdo – věřitel ani dlužník.

„Víš, oba jsme už někde jinde,“ přesvědčujeme se, když se chceme jeden druhého zbavit. Oba víme, že to není pravda, a oba víme, že to pravda je. O sobě i o druhém víme totiž všechno. Postmoderní pohádka o neprůhlednosti sebe sama na tom nic nemění. Cesty jsou prošlápnuté, možná jen škoda, že nikam nevedou.

Slýcháme, že žijeme ve světě, v němž se všechno mění. Asi ano, tedy až na nás. Ne změna, ale tento nesoulad je otevřená rána, v níž se i u obyvatel našeho města občas rozšíří infekce. Kdyby se lidé byli schopni povrchně a oportunisticky přizpůsobit změnám, tak jak jim to bývá vytýkáno, k nespokojenosti by důvod nebyl. Oni jsou však neměnní. Náš dlužník, který si od nás kdysi půjčil peníze, náklonnost nebo péči, je stále týmž, až na to, že tvrdí, že se něco změnilo, a on tudíž nemůže splácet. Přitom jediné, co je skutečně vidět, je, že se nezměnilo nic.

Že jsou lidé v pohybu, neznamená, že se mění. Potřebujeme stavět, a tak stavíme ze slibů a domluv s druhými, a pak taky potřebujeme zmizet a tvářit se, že jsme se změnili. Tím jinými slovy říkáme: „Nic ti nesplatím.“ Nejde o to, že platit nechceme. My bychom moc rádi, ale neumíme to. Nejsme stromy, které v knize Jeanette Wintersonové dávají semena. Zděšený výrok „vůbec tě nepoznávám“ znamená: vůbec jsi se nezměnil, akorát že je všechno jinak. Možná je tohle součástí našeho prokletí. Všechno by mohlo být jinak, my sami však nedokážeme změnit nic. Hlavně tedy ne nás samé.