Moderní hrdina ví dopředu, že selže. Ten starověký se to dozvídá post factum. Opravdový chudák je hrdina současný: jeho nezdar se bude sdílet na sociálních sítích. A kdyby se tohle martýrium týkalo jen hrdinů…. Co když jsme dětmi digitálních selhání všichni?

Málokteré dílo je s modernou spjaté tolik jako Kantovy tři kritiky. Že se jedná o kritiky, je příznačné. Moderna je hodnocením. Sociální sítě jsou jen drobností, včetně omílaného narcismu. Jak pak bychom nebyli narcisové, když je s pověstí spjaté naše bytí! To ostatně není výmysl Marka Zuckerberga, zaregistrovaly to už starší ročníky, třeba takový Thomas Hobbes. Ten v Leviathanovi poznamenává, že v době, kdy se člověk nemůže opřít o pevné místo v hierarchii a tradici, je jeho pověst tím jediným, na čem může založit sebe sama. Proto moderní člověk tolik usiluje o pověst a slávu, a proto tak těžce prožívá nezdary. Vraždíme snadno – vystačíme si pohledy.

Situace je to svízelná a vypomáháme si různě. Nejtradičnější pomocníci jsou drogy a klišé. Jedno klišé je obzvláště oblíbené: není podstatné, že upadnete, rozhodující je, jestli se zvednete. Podob existuje mnoho. „Když selháváme, zakoušíme bytí obzvláště intenzivně.“ „Pravda je opravený omyl.“ „Strach z omylu je omylem největším.“ Najdete to v Nietzscheovi, ve spisech new-age, řeknou vám to koučové. Dynamické Silicon Valley přišlo s imperativem:

Fail fast, learn fast!

Ti nejlepší se neliší tím, že chyby nedělají, ale tím, že je dělají svižně, a svižně se i učí. Moderní hrdinové jako Jobs a Rowlingová se o tom navyprávěli…

Objev je to starověký, vyprávěný v několika milnících západní kultury. Vezměte si Antigonu. Často se připomíná sbor, který v Sofoklově tragédii opěvuje člověka:

Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka.

Antigona na to odpovídá:

Chybovat je společné všem lidem smrtelným.

V rozporu tyhle výroky nejsou. Co je pro zvíře instinktem, je pro člověka selháváním: člověk se učí překonáváním nezdarů. Ty jsou jeho cvičištěm a Antigona je šampionkou. Když ji Kreón zaživa zazdí do kobky, nemíní se s tím smířit. Zázrakem se z kobky sice neprokope, místo toho se, zaživa pohřbena, oběsí na vlastním šálu. Ne že by sebevražda byla kdovíjaký úspěch. Ale to, že je schopna přeznačit popravu na autonomní akt a nenáviděnému Kreóntovi upřít poslední slovo, z ní činí nepřekonanou hrdinku sebeurčení.

Pak je tu ještě jeden protagonista. V jeho příběhu se to zoufalci jen hemží. Lidé tu nevytrvají ve slibu, nezachovají věrnost a neprojeví sílu. Hrdina je přesto požádá, aby mu pomohli spasit svět. Samozřejmě selžou a hrdinu v rozhodujícím okamžiku podrazí. A selže i spasitel. Těžko si lze představit větší porážku: spasitel, který je vtěleným bohem, by měl mít zdar pojištěný, místo toho jej zabijí ti, které měl přesvědčit. V příběhu následuje zmrtvýchvstání: i takhle gigantický nezdar lze tedy proměnit ve vítězství. Čeho je třeba, je síla, ne však síla kdovíjak vítězoslavná – spíše síla vytrvat, vytrvat v hledání možností, i v bezvýchodnosti.

Takže je to klišé pravdivé? To je otázka. Tyhle dva příběhy nakonec říkají něco zajímavějšího – že vítězství málokdy vypadá, tak, jak si je představujeme. Co tedy pro jednou zkusit tohle: nenechat se oslabit vítězstvím, nenechat se posílit prohrou.