Drahá Virginie,

neodepsala jste mi! Nenapsala jste, o čem jste se Simonou Weilovou, Edith Steinovou a Hannah Arendtovou hovořily. A já byla na vaše rozhovory tak zvědavá! Ostatně na žádný dopis jste mi neodepsala. Denně jsem chodila vybírat schránku. A tak nezbývá, než vzít do ruky Vaši poslední knihu Mezi akty a hledat v ní, proč mi nepíšete.

Se sobě vlastní ironií kreslíte ve své knize obrazy z dějin Anglie, portréty anglické společnosti (bez špetky shovívavosti). Ale především je Vaše kniha podobenstvím o umění. Je zašifrované do příběhu venkovského ochotnického představení. Každý detail je důležitý. Například: hraje se na prastarém (jak jinak) anglickém sídle, na trávníku před stodolou, před krásnou, velkolepou stodolou, těm, kteří byli v Řecku, připomíná antický chrám, jiní oceňují, že vypadá jako místní kostel. Ta stodola je velmi důležitá, jsou v ní kulisy, opona, kostýmy a také pohoštění je v ní připravené.

Jak vypadá popis diváků? Statkářka, trafikantka, farář, místní blázen, penzionovaný úředník, zmatený, leč znamenitý kritik. Takové je publikum, které namísto toho, aby sledovalo děj, žvaní a těší se na přestávku. Nicméně kdosi se přeci snaží z programu vyčíst, o čem tahle hra vlastně je. Musí přeci o něčem být! Mít nějaký smysl. Ale nemá. A tak publikum pláče, když se má smát, a směje se, když má plakat.

A jak vypadá představení? Herci jsou pečlivě nalíčení a navlečení do kostýmů. Princ má papundeklové brnění a meč ze stříbrné lepenky. Královna má šňůru skleněných perel ovinutou kolem paruky. V křoví ukrytý gramofon vřeští jakési dávné písně. Herci zapomínají text, neví, kdy přijít a odejít, zakopávají, padají, kulisy se prolamují, kostýmy trhají, gramofon zadrhává. Autorka, slečna La Trobová, ukryta za stromem, bedlivě pozoruje své dílo a zoufale doufá, že diváci pochopí, o čem hra je. Sama to ale tak úplně neví. A proč by to měla vědět? Vždyť kdo chápe, o čem jsou naše životy? Slečna La Trobová úzkostně prožívá každou chybu herců a každou reakci publika, a když se představení začíná měnit v taškařici, utěšuje se: Ach, kdyby byly kostýmy lépe ušité, perly pravé, více času na zkoušky, více peněz, všechno by bylo jiné. Ubohá slečna La Trobová.

Náhle špačci napadají strom, pod kterým stojí, v hejnu buší do větví, strom drnčí a bzučí, hotové krupobití ptáků (škoda, že neznáte Hitchcockův bestseller), zvedá se vítr, lomcuje větvemi, slova herců není slyšet, jehla gramofonu se zastaví na posledním slově písně: jsme. Slečna La Trobová v panice volá: Má práce je obrácena vniveč!

Obecenstvo se rozchází. Stodola, ta obrovská vznešená stodola, připomínající antický chrám, má vrata dokořán, vržou, jsou vidět girlandy z papírových růží, ty ze scény korunovace, špinavé talíře se zbytky jídel, povalují se na dlouhém stole, po nakousnutých dortících lezou mouchy. V tmavém koutě stodoly si udělala pelech pro štěňata toulavá fena.

Taková je Vaše metafora umění a vlastně kultury vůbec. Stačí vítr, nálet ptáků, šílený politik, válka, a co teprve cunami nebo zemětřesení. Kultura se sype jako domeček z karet. A sype se i naděje umělců na nesmrtelnost skrze vlastní dílo.

Ale proč Vám tu Vaši knihu připomínám tak podrobně? To kvůli slečně La Trobové a také kvůli sobě. O slečně La Trobové jste napsala, že lidé, ti upravení, z chalup s červenými muškáty v oknech, klopili zrak, když ji potkávali, a potutelně se šklíbili. Ona těmi hloupými posměváčky opovrhovala, ale zároveň byla jejich otrokem. Věděla, že se jí smějí, a přitom hltala každé jejich slovo. Co řeknou? Co napíší? Jak porozumí jejímu umění? Byla lidem s červenými muškáty v oknech vydaná na milost a nemilost. Ale nemohla si pomoct. Pro umění by obětovala vše. Nahá, v oknech leda trní.

Proč já si myslím, že mi odepíšete? A co byste mi asi tak mohla napsat? Všechno je v téhle knize. Ano, je tam přímo pro mě napsáno: Milá paní, když už jste šlápla do jámy umění, nečekejte, že Vám někdo bude odepisovat na Vaše dopisy. Na dně jámy je možné křičet, volat o pomoc, prosit, vyhrožovat, proklínat svět, vyprávět příběhy, opěvovat krásu, chraplavě zpívat milostné písně – dobře se od stěn jámy odrážejí, v jámě je výborná akustika; ale to si zapamatujte, do jámy Vám nikdo nebude házet dopisy. Jáma je jednosměrné zařízení.

S úctou Vaše

M. S.