Dopisy Virginii 15
Simone Weilova kráčí po své cestě životem vratkou chůzí.
Simone Weilova kráčí po své cestě životem vratkou chůzí.
Drahá Virginie,
dívá se na Vás pozorně, prohlíží si Vás usilovně přes silná zamžená skla brýlí, jako byste byla někde daleko, ačkoli sedí vedle Vás. Simone Weilová si teď brýle sundala, čistí je cípem své chlapecké košile a pak je rutinním pohybem připlácne dlaní zpět na obličej. Ty kulaté brýle zakrývají polovinu její drobné tváře. Ještě rukou odhrne spadlý pramen krátce přistřižených černých vlasů. Zdá se, že Vás konečně dobře vidí, protože se šťastně zasměje. Nyní si Vy prohlížíte Simonu. Tenké vrásky kolem úst, rozcuchané vlasy, ledabylé, příliš ledabylé oblečení nesprávné velkosti. Vypadá trochu směšně v tom bachratém baloňáku, napadá Vás. Ale ten úsměv!
Vidím, že potřebujete alespoň nějakou informaci o téhle mladé ženě, než se s ní dáte do řeči. Simone je Francouzka a také Židovka. Ale jazyk Vám v konverzaci bránit nebude. Vždyť čtete francouzskou literaturu v originále, ostatně Simone mluví anglicky. Narodila se v rodině podobné té Vaší, po všech stránkách dobře zajištěné rodině, kde dětem byla vštěpovaná úcta ke vzdělání, především k vědě a k literatuře, náboženství, ani křesťanské, ani židovské, však součástí výchovy nebylo. Simone měla, podobně jako Vy, silný vztah k otci a k bratrovi. Od dětství vykazovala, opět jako Vy, mimořádnou inteligenci a vnímavost ke všemu, co ji obklopovalo, především ke kráse, a projevovala přímo vášnivý smysl pro spravedlnost. Zajímala se o filosofii, o poezii, o buddhismus, o hinduismus (Bhagavadgítu četla v originále, zapomněla jsem říct, že ovládala starořečtinu, latinu a sanskrt), ale zajímala se také o kvantovou fyziku a Pythagorovu teorii čísel. Jenže na rozdíl od Vás tohle všechno mohla studovat na nejprestižnějších školách. Disertační práci napsala na téma „Věda a dokonalost v Descartově filosofii“. Co byste za takové vzdělání dala!
Ale je toho víc, v čem si už podobné nejste. Nejspíš by Vám připadal Simonin radikální boj za sociální spravedlnost a obdiv k marxismu řekněme poněkud unáhlený, úplně slyším, jak říkáte „it’s too hasty“. Simone pracovala v továrnách, ne že by musela, ale aby byla blíž těm, kteří strádají, zakládala odbory, stávkovala, demonstrovala, Rudá Simone jí přezdívali. Ale do komunistické strany nevstoupila. Ve svém článku „Proti násilí“ napsala, že komunistická moc v Sovětském svaze je nebezpečnější než nejhorší kapitalisté. Tím se ovšem navždy vyloučila z řad komunisticky smýšlející francouzské mládeže. I k odborům brzy zaujala kritický vztah a z iluzí o Kominterně se navždy vyléčila coby španělská interbrigadistka. Spisovateli Georgesi Bernanosovi napsala, že v téhle špinavé válce žoldáků, v níž si dělí svět Rusko, Německo a Itálie, už dál bojovat nechce. Ze speciální brigády (tahle brigáda vyhazovala železniční mosty do povětří a prováděla ve městech bombové útoky), do které vstoupila, bylo pro ni naštěstí snadné odejít. Velitel jí odebral mauserovku téměř hned, jak ji dostala, protože se obával, že pro svou krátkozrakost postřílí spolubojovníky. Přidělil ji do polní kuchyně, kde na sebe převrhla hrnec s vroucím olejem.
Simone Weilová kráčí po své cestě životem vratkou chůzí. Zakopává, padá, nemotorně vstává, ale nedomnívejte se prosím, že máte před sebou naivní, nešikovnou, pro spravedlnost horující, a tedy poněkud nebezpečnou dívku. Její neohrabanost má jiné důvody. Jistě znáte Baudelairovu báseň o albatrosovi – obří perutě mu brání v chůzi, směšně pajdá po palubě k posměchu námořníkům, ale když vzlétne, rázem je králem azuru. Simone Weilová se dokáže katapultovat opravdu vysoko. Básníku Joëlovi Bousquetovi podala zprávu, nikoli nepodobnou výpovědi o satori, v níž popisuje, jak opouští své tělo a ocitá se v neohraničeném prostoru bezčasí.
Možná teď nevěřícně kroutíte hlavou, jak tohle všechno souvisí s pravdou, o které byla řeč v minulém dopise. Nevím. Možná jsou Vaše pochybnosti správné. Simone se ve svém jednání přeci tolikrát mýlila. Sama to přiznává. Možná nelze její výpověď o mystickém vytržení brát vážně. A přesto mi připadá, že Simonin život je do morku kostí pravdivý. V příštím dopise Vám pošlu nějaké úryvky z jejích textů.
S úctou Vaše
M. S.
Usedáte na lavičku, ve štíhlých prstech pableskuje cigareta ve špičce ze slonové kosti, náruživě, příliš náruživě do sebe nasajete kouř, kouř cigarety, kouř města, svého města, a smísíte ho se svým dechem.
Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako uměle květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.
Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.
Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.
Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.