Dopisy Virginii 12
Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.
Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepcí světa.
Drahá Virginie,
včera jsem se opět začetla do Vašich esejí, do těch, které byly původně přednáškami pro ženské publikum a vyšly pod názvem Vlastní pokoj. Přemýšlíte v nich o ženské umělecké kreativitě. Ani nevíte, jak módní je dnes toto téma. Sama jsem kdysi připravila výstavu s názvem Jako ženy. Umělci (souhlasilo třináct umělců – vznikl pracovní tým) se pokusili zapojit do tvorby svou vnitřní „animu“. Ještě před zahájením instalace jsme dali takto vzniklé artefakty na expertízu odborníkům (tři psychologové a jeden psychiatr), aby vypracovali znalecké posudky na autorky. Řekli jsme jim totiž, že díla vytvořily ženy. K našemu velkému překvapení nám asi za týden zavolali a sdělili, že díla nevytvořily ženy, ale muži. Trochu se na nás zlobili, domnívali se totiž, že jsme je chtěli zkoušet. Ale expertizy napsali, nikoli však na umělkyně, ale na „vnitřní ženy uvnitř umělců“. Psychologické posudky jsme pak vystavili spolu s výtvarnými díly.
Byla to hra. Zajímavá hra, ale přiznávám, že jsem se mnoho nedozvěděla. Dodnes nechápu, jak to poznali, a odlišná povaha tvůrčích schopností žen a mužů mi zůstala utajena. A tak jsem se daleko víc dozvěděla včera, když jsem četla Váš text.
V každém z nás sídlí dvě síly, jedna mužská, jedna ženská, a v mužském mozku převládá muž nad ženou a naopak. Obvyklý a pohodlný stav je ten, když oba žijí společně a harmonicky a duchovně spolupracují. Pokud jste muž, i ženská část mysli musí působit, a také žena musí být ve styku s mužem uvnitř sebe.
Snad právě to chtěl Coleridge vyjádřit větou, že velký duch je androgynní. Právě když dochází k tomuto splynutí, je duch plně oplodněn a využívá všech svých schopností. Možná, že mysl, jež je plně mužská, nemůže nic vytvořit, právě jako mysl čistě ženská, říkala jsem si, ale bylo by dobré ozkoušet, co se míní mužstvím a ženstvím, tím, že se zastavíme a podíváme na pár knih. Když Coleridge řekl, že velký duch je androgynní, jistě tím nemínil, že takový duch nějakým zvláštním způsobem soucítí s ženami: není to duch, jenž by se podjal jejich obhajoby či zasvětil život jejich výkladu. Možná, že androgynní duch má k těmto distinkcím menší sklon než mysl jednoho pohlaví. Snad mínil to, že androgynní duch je rezonantní a porézní, že přenáší emoci bez zábran, že je přirozeně tvůrčí, nerozdělen. Pro příklad androgynního mužsky ženského ducha se vracíme k duchu Shakespearovu, i když není známo, co si myslel o ženách. A pokud ke znakům skutečně rozvinutého ducha patří to, že o pohlaví nepřemýšlí specificky či odděleně, pak je dnes dosažení tohoto stavu mnohem obtížnější než dřív.
Vaše přemýšlení o ženské a mužské kreativitě je o mnoho složitější, než byla naše povrchní hra. Ale víte vůbec, co se o Vás, Virginie Woolfová, píše? Jste pro mnohé velkou ženskou spisovatelkou. Nejspíš tohle jste přesně nechtěla. Přála jste si, aby byla Vaše literatura posuzována stejně jako Proustova či Joyceova, tedy bez ohledu na gender. Ale i to se stalo. Byť trochu opožděně. A obstála jste. K Vaší větě
Ke znakům skutečně rozvinutého ducha patří to, že o pohlaví nepřemýšlí
dodávám, že k takovým duchům patříte i Vy.
Ovšem, přemýšlela jste o společenském postavení žen, kritizovala jste britskou společnost ostře a nevybíravě, avšak v esejích a přednáškách. Když jste psala literaturu, šlo stranou takové přemýšlení. Souhlasím. Literatura není sociologie ani politologie.
Sympatizuji se spisovatelkami, které se vědomě prezentují jako feministické autorky – demonstrativně deklarují svou ženskou percepci světa. Mají svou pravdu, své důvody. Pouze podotýkám, že takové „psaní“ ještě neznamená ani hloubku, ani kvalitu.
Mimochodem, může spisovatelka vytvořit autentickou mužskou literární postavu? A spisovatel „věrohodnou“ ženskou hrdinku?
Čechov napsal povídku, kterou vypráví pes Kaštanka, a Tolstoj zase povídku, kterou vypráví kůň. Cholstoměr se jmenoval ten podivuhodný kůň. A pes Ruslan popisuje, velmi podrobně a velmi psovsky, jak hlídal vězně v gulagu, v povídce „Věrný Ruslan“. Vyprávění zaznamenal Georgij Vladimov.
Hmm. Hleďme, jak silná může být empatie, co všechno dokáže opravdu velký spisovatel.
S úctou Vaše
M. S.
P. S. Ten referát už asi pustím z hlavy.
Autorka sice není dcerou „vzdělaného a váženého muže“ (tak jste přeci nazývala sebe), její větná forma není brilantní, ale přesto si myslím, že Vám může být tato její poema blízká pro bezedný smutek, který tají stejně jako mnohé Vaše virtuózní prózy.
Představ si, že přímo pod nosem normalizačních dohlížitelů si Chalupecký dělal vlastní kulturní vztahy. Věděl, že kontakty se západními umělci zdaleka nejsou pro režim tak nebezpečné jako ty s Poláky, Maďary, natož s Rusy.
Ženy byly příliš dlouho ponižované a kvůli této zkušenosti neumí mužům důvěřovat, nemají chuť si mužů vážit. A muž, náhle a nečekaně – a pro něj zcela nepochopitelně – znevážený, bez zkušenosti s dřívějšími ústrky, má chuť se mstít.
Citujete se sympatiemi Cyrila Chaventryho, který přiznává ženám jiný smysl pro hodnoty, jiný způsob řešení konfliktů, a dokonce předpokládá, že by mohly na tomto základě vybudovat lepší svět.
Nebo bych mohla zkusit popsat výraz očí Milady Horákové ve chvíli, kdy ji k trestu smrti odsoudila jiná žena, příslušnice pokrokové avantgardy, když už mám v referátu k avantgardám přihlížet. Asi bych to nedokázala.