Drahá Virginie,
     dostaly jsme se už tak daleko v naší jednosměrné korespondenci, že jsem se rozhodla udělat s Vámi rozhovor – o literatuře, o umění a možná se na závěr také zeptám (už jen jedna jediná otázka, slibuji) na „povahu“ Vašeho „feminismu“. A protože vím, že nemáte čas odpovídat na mé hloupé dotazy, hledala jsem ve Vašich textech (literárních i esejistických) věty i celé pasáže, z nichž bych mohla vyvodit Vaše odpovědi. Nyní posílám interview k autorizaci. Pokud snad shledáte, že jsem použila některá Vaše slova nesprávně, prosím napište, vše opravím v souladu s Vaším přáním.

Co je podle Vás literatura?
     Přepečlivé vybírání slov a věčné toužení po pravdě.
     V románě Jákobův pokoj píšete o vzlétnutí do vzrušující polohy, kde mysl pracuje tak rychle jako nevědomí, jako vrtule letadla. Máte na mysli inspiraci?
     Někdy se mě zmocňují prazvláštní pocity. Musím potlačovat vzrušení – jako bych se prodírala nějakou zástěnou. Nebo jakoby se v mé blízkosti cosi divoce zmítalo. Někdy podléhám jakémusi obecnému pocitu bytí. Často má spojitost s mořem a St. Ives.
     Co byste si nejvíc přála sdělit, když píšete literární text?
     Zachytit klouzavé světlo vědomí. Zachytit kapky světla z náhlého, nevědomého pramene radosti, které dopadají tu a tam na temné mátožné tvary v mysli.
     Vás nezajímá skutečnost? Anebo jinak. Co je pro Vás skutečnost?
     Domnívám se, že pravá povaha skutečnosti se objeví až ve chvíli, kdy den shodí kůži do křoví: pak teprve z minuvších lásek a nenávistí zbude skutečnost. A já věřím, že spisovatel má víc než jiní šanci žít v přítomnosti této skutečnosti. Je jeho úkolem najít ji a shromáždit ji a sdělit ji ostatním. Tolik alespoň odvozuji z četby Leara či Emmy anebo Hledání ztraceného času. Když žijeme v přítomnosti skutečnosti, vidíme intenzivněji, ano, zdá se, že svět je zbaven svých oblaků a obdařen intenzivnějším životem.
     Jaké je tedy místo umění mezi jinými činnostmi?
     Umění tkví v obráceném pohledu naší mysli. Ve vnímání prostoru a času skrze paměť. A když přidám prožívání (drásavé) barev a zvuků srdcem, pak v tomhle soukolí se rodí umělecký tvar.
     Jste jedním z tvůrců moderní literární formy, patříte ke spisovatelům, kteří rozbili klasickou formu románu. Ale upozornila jste také na změnu v obsahu. Řekla jste, že pro moderní umění je zásadní smutek. Že moderní spisovatel musí dosáhnout (alespoň někdy ve svém životě) maxima sklíčenosti, nejlépe absolutní sklíčenost, bezedného smutku, jinak nemůže pocítit tep srdce moderní doby.
     Přibližně tak to cítím.
     Do deníku jste si při příležitosti jakési přednášky, na níž jistá dáma horlila proti kolonialismu, poznamenala, že Vám její slova připadala falešná jako umělé květiny a že je Vám čím dál víc jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci.
     Tihle reformátoři společnosti pod pláštíkem lásky k bližnímu hýčkají tolik nedůvěryhodných tužeb, že se nakonec na nich dá najít víc chyb než na umělcích.
     Často se ale setkáváme s kritikou umělců, přesněji s kritikou jejich morálky, chování. Myslíte si, že je oprávněná?
     Kdybychom tak mohli mít Shelleyho básně bez Shelleyho! Tuhle větu jsem vložila do úst paní Asquithové, protože si myslím, že takové přání je pochopitelné pro všechny milovníky poesie, kteří mají zkušenosti s básníky příliš zblízka.
     Co si myslíte o vztazích mužů a žen?
     Neumím rozmotat spletitost myslí, jež v sobě skrývá tak hlubokou studnici minulých časů.
     Ale přesto. Mohou si být nějak ženy a muži prospěšní ve smyslu vlastního sebepoznání, vlastní sebeidentifikace?
     V týle máme skvrnu o velikosti šilinkové mince, kterou sami nikdy nespatříme. Popsat tu skvrnu velikosti šilinku v týle – to je jedna z drobných služeb, jež může poskytnout jedno pohlaví druhému.
     Děkuji předem za všechny Vaše případné připomínky a změny ve Vašich odpovědích.
S úctou Vaše
M. S.