Drahá Virginie,

Vaši lavičku v parku spoře osvětluje pouliční lampa na rohu Kensington Road a Hide Park Gate. Ochladilo se. Přehodila jste si šál přes ramena. Teď zaskřípal písek. Někdo jde po cestě mezi stromy, už rozeznáváte postavu, je to žena, asi třicetiletá; míří k Vám.

Dovolte, abych Vám představila Hannah Arendtovou.

Jako obvykle nejdřív několik slov o Vaší nové přítelkyni. Narodila se v Lindenu, v židovské, avšak zcela sekularizované rodině. Studovala teologii na univerzitě v Marburgu, zde se setkala s Martinem Heideggerem, pak na universitě ve Freiburgu u profesora Husserla, ano, na stejné univerzitě a u stejného profesora jako Edita Steinová o několik let dřív. Její byť krátkodobý milostný vztah s Martinem Heideggerem měl pro ni zásadní význam. Heidegger v jednom svém dopise líčí, jak ho při přednášce zasáhl jako blesk dívčí pohled upřený na něj. Vlastně nic neobvyklého – nadaná studentka se zamilovala do svého učitele. Vážený profesor, ženatý muž lpící na své rodině a společenském postavení, a dívka toužící poznat svět, lásku, moudrost. Nerovný vztah, který měl dopad, ve smyslu dalšího intelektuálního vývoje, především pro Hannah.

Důvěrná blízkost umožnila Hannah Arendtové nahlédnout do světa mužského intelektu a posléze se proti němu vymezit. Domnívám se, že jste něco podobného prožívala i Vy se svým otcem, a tedy dobře znáte, jak těžké je pro mladou ženu vymanit se z vlivu mužské autority. Nicméně Hannah velmi brzy pochopila, že její intelekt je odlišný, že její poznávání a osvojování si světa je jiné a že tato odlišnost má epistemologickou povahu.

Domnívám se, a texty Arendtové tomu nasvědčují, že si právě tenkrát, v konfrontaci s „mužskou genialitou“ svého profesora, uvědomila, že je rozdíl, zda chceme „přijít věcem na kloub“ – pravdivě je poznat, protože je milujeme, nebo zda milujeme svou schopnost poznávat. Dva typy filosofického intelektu. Ženský a mužský. Mužský a ženský je v tomto případě jen moje formální pojmenování na základě časnosti výskytu s tím, že jsem si vědoma „intelektuální transsexuality“.

Dne 22. dubna 1928 napsala Hannah Martinu Heideggerovi jakýsi rozlučkový dopis:

Cesta, kterou jsi mi ukázal, je těžší a delší, než jsem si myslela. Je jí třeba dát celý život. Samotu této cesty znám, vybírám si ji, je ostatně mou jedinou životní možností. Ale opustit ji by pro mne znamenalo nemít sílu žít v tomto světě.

Myslím, že Hannah Arendtová neměla na mysli nějakou „heideggerovskou cestu“, po níž má kráčet a následovat svého profesora, ale právě naopak. A také nešlo o ukázání cesty, ale spíš o donucení jít si svou vlastní cestou. Z dalších dopisů a především z pozdějších textů lze vyrozumět, že to, o čem mluví, je bolestný proces sebeidentifikace a vymanění se z Heideggerovy autority. Profesor mladou zamilovanou studentku neinspiroval k následování, ale svým chováním ji dohnal k vlastní filosofické cestě. Odlišné cestě, vyznačující se mimo jiné velkorysostí (Heideggerovi nikoli vlastní), mimořádně shovívavým posuzováním lidí, dokonce i těch, kteří jí ublížili, pozoruhodnou vírou v člověka, aniž by k tomu potřebovala věřit v jeho „božský původ“.

A tak doufám, že si budete rozumět. Vždyť tuhle cestu znáte. Je velmi těžká. Zvlášť v situaci vlastního ohrožení. A taková situace je právě teď. Sedíte v parku zlatých jilmů, začíná válka, obě mlčíte, máte strašný strach. Co když obsadí Anglii? Kdo ví, co bude? Už jste si doma schovala ampulku morfia, 500 mg bude úplně stačit, až přijdou; až přijdou pro Leonarda, je přeci Žid, a pro Vás, jste přeci slavná spisovatelka, pro takové přicházejí nejdřív, to je známá věc. Každé ráno se přesvědčíte, zda je ampulka na místě. Hannah má před Vámi „výhodu“. Už to zažila. Bylo velké štěstí, že ji gestapo omylem propustilo. Musela z Německa uprchnout. Je utečenec, přesídlenec, emigrant. A co víc: člověk, kterého kdysi tak obdivovala, stojí na straně nepřátel.

Už dlouho jsem Vám neposlala žádné básně. Posílám tedy hned dvě, vlastně jen úryvky z básní Hannah Arendtové.

Bývají chvíle
Kdy staré rány
Dávno zapomenuté
Hrozí se zahryznout
Bývají dny
Kdy žádné váhy
Života a utrpení
Nemohu nabídnout východisko
Hodiny běží
Dny míjejí
A zůstává zde
Prostá existence

Žádné slovo neproniklo do mraku
A Bůh nepozvedl ruku
Všude kolem kam se podíváš
vzdouvá se země
nic se nerozsévá
stín neprolétl

S úctou Vaše

M. S.