Drahá Virginie,

odpusťte mi prosím mé výčitky v minulém dopise. Zrodily se z beznaděje a z chvilkového zoufalství. Tolik jsem si přála, abyste mi odepsala! A přitom to nebylo nutné. Vaše odpovědi jsou ve Vašich knihách, ale jiné, než bych očekávala, úplně jiné, a tak jsem je nepostřehla. Prostě jsem neuměla číst. Ale teď, když Vaše knihy znovu pročítám, především Vlny, už bez předsudků a bez sebestředné lítosti, dokážu Vaše odpovědi najít a rozumím jim.

Teprve při osamělém čtení, když se samota čtenáře a samota pisatele protnou (bývá to při nočním čtení oproštěném od zákeřností dne), jsem začala vnímat tvary a pohyby Vašich slov. Vaše slova připlouvala k mému pobřeží a já si povšimla, že mají rty. Viděla jsem, jak se špulí do polibků, pomrkávají, vroucně šeptají, modlí se, dýchají: prudce, silně, zhluboka. Ale dokážou i zadržet dech a hořce stisknout své rozpraskané rty. A nenašla jsem nikdy ve Vašich knihách vlažná slova zrozená z pěny intelektu, slova vyřčená pro zábavu, pro slávu, z ješitnosti či z mělkého smutku.

Naučila jsem se vnímat, jak se Vaše slova skládají do vět a věty rozprostírají do textu, přibližně tak, jako se ubrus klidně a pokorně pokládá na stůl. Ale jindy se Vaše slova nejprve tříští o skály významů a pak se kupí do divokého příboje vět. Vycvičila jsem se pozorovat Vaše moře slov stejně bedlivě, jako Vy jste pozorovala moře v St Ives, alespoň doufám.

A o tom bych chtěla ještě promluvit. Když jsem totiž po nocích pročítala Vaše knihy, zaslechla jsem jednou nad vodami Vašich slov jakési volání, jakousi morseovku: tá ti ti, ti ti tá, ti ti tá tá, zvuky nevyřčeného, a pak jsem ještě zpozorovala lehký namodralý opar mlčení, jako byste snad měla v úmyslu svá slova jednou úplně opustit. Zhrozené mlčení jsem uslyšela.

Ale i tak vím jen málo. A pořád mě děsí kameny v kapse Vašeho kabátu a nesmyslně si představuji jejich tíhu a ptám se: Co Vás přimělo, když jste byla už zvyklá, totiž na hejno černých ptáků, vždyť se snášelo na Vás jako krupobití celý život, přejít louku za Vaším domem? Nevěděla jsem, že řeka Ouse je tak blízko, že stačilo opravdu přejít jen zahradu a pak už rovnou přes louku k řece. A řeku jsem si představovala širší a divočejší, ale možná na jaře, když je rozvodněná, vypadá jinak. A také jsem nevěděla, že lekníny, ty jste měla ráda, těm jste důvěřovala, mohou být nejen palčivě krásné, ale i palčivě zrádné. A také jsem netušila, že voda může být tak chladná, takže když jste se odlepila od břehu a nahmatala rukou petlici železných vrat, už nebyla cesta zpátky.

Ale představuji si, vlastně doufám, že ve Vás v tu chvíli narůstala touha. Stoupala ze středu Vaší bytosti až k hrdlu, až k vyslovení se. Vím, potřebovala jste spíš výkřik než slovo, nic úhledného, když jste nahmatala 28. března tu petlici a vlny se lámaly o všechny možné břehy. Ale touha po nevyslovitelném dál rostla. Zaplavila Vás radost, že už není nutné nic vyslovovat ani není nutné křičet, a zaradovala jste se, že už je možné všechno nechat být. Tak si to představuji a tu představu mi prosím neberte. Vždyť jste přeci sama napsala:

A vlna ve mně také narůstá. Dme se; kulatí hřbet. Jsem si zase vědom nové touhy, čehosi, co pode mnou stoupá, jak hrdý kůň…

Z celého srdce Vám děkuji za všechny Vaše odpovědi.

S úctou Vaše

M. S.

P. S. Ještě něco, co možná nevíte. Téměř vzápětí po Vás prošly stejnými železnými vraty a se stejnou touhou v srdci Edith Steinová 9. srpna 1942 a Simone Weilová 24. srpna 1943.