Můj minulý text byl o ironii jako obranném mechanismu proti zklamáním. Ironie sousedila s cynismem a obojí jsem představila jako nouzové řešení tváří v tvář beznadějím typickým pro modernu. Spolu s cynismem se ironie ocitla v podezření z lacinosti. A to je třeba napravit.

Jak by mohla být laciná, když má ten nejušlechtilejší z rodokmenů? Za prvního ironika bývá označován Sókratés. Ten si především ve svých raných dialozích dával pozor na to, aby nedospěl k závěru a neměl pointu. Chtít mít pointu a napsat text s jasnou tezí – to je symptom přemotivované a omezené moderny, která je ochotna uvěřit jen tomu, co je clare et distincte. Má však život pointu? Má vůbec cokoliv, na čem záleží, pointu nebo jasnou tezi?

Dnes máme často za to, že filosof by měl říkat, co je pravda, krása a dobro. Sókratés si vystačil zpochybňováním. Požadavek, aby filosof řekl, co je pravda, není nelegitimní. Otázka však je, jestli pak filosofii nezaměňujeme s kazatelstvím. Ale což o to. To by nebylo nebezpečí největší. Závažnější je tohle: přesvědčení, že člověk touží po odpovědích. Nejsou odpovědi to, co člověk právě nechce?

Nemůžeme si pomoct, jsme instinktivní absolutisté. Máme za to, že víme. Obyčejně ale nejenže nevíme, obyčejně ani nevíme, že nevíme. Na stopu tohoto problému nás přivedl Sókratés. Filosofie je hroucení jistoty. Pak na nás ale doléhá tohle klišé: Jak snadné je bourat, jak obtížné je stavět! To je pravda – ale jen v případě, že stavíte barák. Co když opustíme tento příměr? Platí totéž o myšlení? Je snadné vyhnat sobě nebo druhým z hlavy předsudky, domněnky, lži, pomluvy? Sókratés si to pravděpodobně nemyslel. Jak snadné je stavět, jak obtížné bourat!

Věděl to i Nietzsche, který svůj boj zasvětil jedné obzvláště důsledně prosazované fake news: představě, že existuje Bůh – jen jeden jediný všemocný Bůh, Bůh mimo čas, Bůh trestající zlé, respektive ty, které za zlé považujeme, a odměňující dobré, tedy nás. Vlastně ani nejde o Boha, ten ať si třeba existuje. Jedná se o myšlení, které jsme kolem tohoto přesvědčení zbudovali. Vezměte si tento příklad: vysmívané dogma o papežské neomylnosti. Nejpozději ve stoletím facebookovém soudíme jako neomylní papežové všichni.

Jestliže myšlení musí být vystaveno zhroucení, aby se nestalo dogmatem, neocitáme se krůček od nihilismu? Jistěže ano, ale nihilismus má mnoho významů. Určitý typ nihilismu je součástí myšlení. Jsme patrně jedinými tvory, kteří chápou smysl nebytí, pochybností, nepřítomnosti. Dokážeme zadržet nebytí druhého ve vzpomínce, umíme formulovat otázku, vidíme něco, co není, třeba možnost. Lze spočinout v možnosti, žít ze vzpomínek a opřít se o otázku? Zjevně ne a ti, kteří se o to pokusili, dobře nedopadli, o čemž ostatně svědčí osudy našich dvou filosofických pochybovačů. Že se oba ve své velikosti zničili a oba navíc tak trochu sami, nás fascinuje. Právem, nebo neprávem? Zkusme připustit, že právem, že určitý typ zničení může být nejvyšší formou tvorby, ne-li pravdy.