Šíří se obzvláště, když jsou lidé pospolu. Že je bytí s druhými nebezpečné, o tom nás nemusela zpravit až koronovirová epidemie. Kdekoli jsou vztahy a společenství, je zlo, virové i lidské. Antické tragédie jsou nepřekonatelnými ilustracemi. Situace eskaluje, když zrazujeme povinnosti vůči našim nejbližším. Zrada a vražda dětí, matek, otců jsou archetypickými rozetnutími pout, a to ne ledajakých, ale těch, která nás samé zakládají. Tento pohled na zlo se ujal, v antické i křesťanské kultuře. Zlo je hybris či zkažená láska směřující k sobě a podlamující vztah, z něhož jsme vzešli. Zlý je ten, kdo vztah vychyluje směrem k sobě. Heslo „miluj bližního svého jako sám sebe“ není výlučně náboženské, je to zkrátka metoda, jak uchovat rovnováhu.

Koronavirová epidemie nabídla jiný pohled na zlo. Druhý není náš bližní, ale nebezpečí. Zla se vyvarujeme tehdy, když budeme myslet na sebe a často si mýt ruce. Dobro se z tohoto hlediska jeví jako vedlejší efekt důsledné starosti o sebe sama. Když tuto tezi zevšeobecníme a odpoutáme od virového scénáře, můžeme tvrdit se Slavojem Žižekem, že egoista rozhodně není zlý. Egoista má plné ruce práce s vlastními potřebami, než aby konal zlo. Tím, že se stará o sebe, nezáměrně, ale o to účinněji chrání druhé. Naopak ti, kteří mají druhé stále na mysli, jsou náchylnější k páchání záměrného zla i působení zla nezáměrného.

Teze o zlu toho, kdo je vůči druhým pozorný, trpí obrovskou slabinou. Tradičně ji ilustruje vězeňské dilema. Příměr o rybářích mám však radši. Když budou rybáři lovit ve vodách, v nichž už tak není dost ryb, mohou zaopatřit své rodiny spíše, než když s ohledem na mizející ryby lovit přestanou. Když se však nikdo neomezí vůbec a učiní, co je pro ně samé nejlepší, skončí špatně všichni. Současná pandemie vyjevila, že společnost, z níž se duchovní lidé tradičně stahovali, je dnes hustou infrastrukturou problémů. Zjištění, že i banální úkony mají dopady působící nezasloužené utrpení na druhém konci planety, se stalo banalitou. Bezmyšlenkovitě se účastníme tolika nepravostí, že občasné pomyšlení na druhého není to nejhorší, čím se proviňujeme.

Navzdory problematičnosti a podezření z cyničnosti postihuje druhé hledisko důležitou věc. To, že je pomoc jedna z nejtěžších disciplín, v tom má Žižek pravdu. Vzápětí se však dopouští chyby, kterou, byť nepřímo, kritizuje. Správně vystihl, jak problematický je záměr, byť je to záměr druhému pomoci. Jenže záměr často nemaří jen vztah k druhému, ale i ke mně samé – ani záměrné úsilí prospět sobě, a potažmo druhým, nebývá úspěšné. Na rybářích vidíme, jak zničující může být, když jednáme podle toho, co je pro nás samé dobré. Máme sklon selhávat v tom, na co se soustředíme, a možná se mýlíme, když ctnost považujeme za výkon. Třeba se dostavuje tajně a proti všem očekáváním. Být dobrý bez snahy? To asi také nepůjde.

„Milovat sebe sama jako druhého“ není špatné heslo. Zmiňuje lásku, v níž je cosi nezáměrného, a přitom nezamlčuje tíhu. Těžké není milovat druhého. Já třeba nevím, co znamená láska k sobě. Tohle ale není vyznání. Mám za to, že to neví ještě pár jiných lidí. Návrh pro toto vydání: pokusit se být místem, v němž utichá násilí vůči sobě i druhým. Ani to nepůjde úsilím. Tak možná velkorysostí, která není lhostejná. Vidí, ale neodsuzuje.