Minule to bylo o nihilistech. Nihilista v mém podání není zlý člověk, ale ten, kdo se zaměřuje na mezery v bytí: na možnost, pochybnost, otázku. Stranou jsem nechala jednu podstatnou negativní výsadu člověka – vědomí, že zemřeme. To je ale ohraná věc. Navíc existuje prostší a zajímavější negativita: neschopnost spát.

Nespavec objevil noc. Když spíte, noc není. Když se v noci zabavíte jinak než spánkem, proměnili jste noc v kus dne. Definujme noc tím, že člověk kouká do tmy. To je pro filosofa velká věc. Jednak byste neměl nic vidět, a vaše intencionalita tak jede naprázdno, jednak když nespíte a spát chcete, upadáte na hranici bdělosti a spánku. Emmanuel Lévinas označil tuto situaci jako otevření, které předchází vědomí. Činí nás vnímavými vůči tomu, co je mimo bytí a co zakládá naše každodenní vědomí. Nejzajímavější na této úvaze je filosofova schopnost vyložit každou neschopnost v jeho prospěch, dokonce jako cestu do nitra ontologie. Ostatně dysfunkce filosofů to leckdy dotáhnou ke skutečným kariérám.

Emil Cioran, často přezdívaný jako poslední klasický nihilista, na to jde jinak. Podstatou nespavosti je přemíra citlivosti. Každá myšlenka a každý zvuk je mučicí nástroj, jehož se nespavec odmítá pustit. Lévinasovu naivitu, že by člověk z protrpěné noci povstal s novým vhledem, Cioran nesdílí. Protrpěná noc je protrpěná a utrpení člověka kazí. Noc si vrhnete do dne. Že je člověk na všechny protivný, je jedna věc, která – což je pozoruhodné – Ciorana trápila. Pak je tu ještě problém, že z některých nocí se nespavec nevzpamatuje a unaveným očím slunce nemá co vyprávět. Není ale tohle naladění základní výbavou každého nihilisty?

Ne tak úplně. Ve filosofii 19. století se o kategorii nihilistů dělili teroristé s buddhisty. Známé je toto sousedství z Nietzscheových spisů. Jak je tohle možné? Ač se záhy rozejdou, teroristy a buddhisty spojuje výchozí vhled, že přítomnost je nicotná. Nietzsche oba přístupy odmítl, aniž by popřel, že vše je prostoupeno nicotou. Neexistuje nic, co by bylo plně samo sebou. Nějaký nedostatek, nějaké „ale“ i „ne“ je ve všem, co je. Je tohle ale důvod k přehlídce nenávisti nebo vymeditované lhostejnosti? Pro Nietzscheho je to naopak jediný důvod pro lásku. Plnost bytí je nemilovatelná. Milovat lze jen křehkost, a ta je dílem času, který je synonymem rozkladu. Jen naše nicotnost nás činí milovatelnými.

Přihořívá, ale ani s tím by Cioran zcela nesouhlasil. Nicota jej sice děsila stejně málo jako Nietzscheho, ale milovat její stopy, to je iluze. Stejně tak odmítal dělat slavnost z nespavosti. Ilustruje totiž past negativních fenoménů. Příliš otázek, možností, zpochybňování bobtná do excesu, který nás promění v sebepřežvykujícího netvora. Nespící člověk je tyran, který vedle sebe nikoho nesnese. Oči hltavě dychtící po spánku bystří vědomí sebe sama. Nebýt sám sebou je úleva i nejvyšší dar, pro nás i druhé. Možností, jak na to, je více. Vedle toho, že Cioran rozhodně nezavrhoval sebevraždu, připouští jeden předstupeň. Vyspat se. Vyrovnanost, která z toho plyne, vám umožní zapomenout na to, že jste. Když se naopak nevyspíme, myslíme na sebe, jsme sami sebou, a to jsme pak zlí… Že by? To snad ne! Na zkoušku to tu takhle necháme, ale jen do příště.