Dámy a pánové, milí čtenáři,

podle Wikipedie „komika či humor (z lat. [h]umor – vlhkost, tekutina) je druh emoce, schopnost člověka, věci či situace vzbudit pocit pobavení v jiném člověku a souhrn způsobů, jak toto pobavení a veselí, často provázené smíchem, vyvolat. Pojem původně popisoval temperament jedince, který se podle antických představ skládal ze čtyř základních tělesných tekutin (humores). Rysy humoru (resp. vtipu) jsou nesmyslnost a moment překvapení. Důležitým předpokladem je rovněž sociální interakce. V humoru dochází často alespoň jedna ze zúčastněných stran (pomyslné) újmy či utrpí škodu. Přesná definice humoru je ale problematická, neexistuje ani jeho jednotná, všeobecně uznávaná teorie.“

Že slovo komika původně označovalo temperament jedince, to myslím sedí! Určitému typu lidí je vstup do ráje humoru zapovězen. Jsou to zpravidla ti, kteří vám před dveřmi výtahu podají ruku, a vy se uvnitř sebe otřesete, jak mdlý stisk nestisk mají. A když před nimi následně v onom výtahu utrousíte: „Tenhle výtah se zasekne pokaždý, když v něm jedou dva,“ upřou na vás vážný pohled a nervózně se zeptají „A to jako fakt?“, protože… Inu, protože prostě nemají smysl pro humor. (Až na vzácné výjimky, kdy replika „A to jako fakt?“ je ze strany dotyčného střelhbitým fórem na druhou – a vy chytrák jste mu na to skočil!)

Jsou oblasti, které jsou svobodné jaksi z podstaty. Kromě humoru je to třeba umění nebo sexua­lita. Těžko po těchto hájemstvích požadovat jakoukoli „slušnost“, jsou to území bez cest a cpát je na Prokrustovo lože dobrých mravů (či politické korektnosti, jazykem dneška řečeno) nelze, pokud se člověk nechce stát směšným. Kteréžto slovo mne upomíná na kvintesenciální pasus z proslulé povídky Ladislava Klímy „Jak bude po smrti“:

Myslím ostatně nesměrodatně v duši své kramářské, že směšnost a hrůznost jsou sestry, rub a líc jedné a téže věci: že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost, a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a féerickou hrůznou groteskou.

Možná je v duši každého z nás místo, odkud můžeme zahlédnout, že nejde o hyperbolu „cáklého“ spisovatele, ale evidenci skutečného mystika. A je-li vskutku nemožno poukázat na cokoli, co směšné není aspoň ždibcem – kdo a z jaké autority by chtěl humoru říkat, co nesmí říkat?

Mám radost, že nabídku k rozhovoru přijal Lukáš Pavlásek, jeden z komiků, které jsem si oblíbil už v samých začátcích pořadu HBO Na stojáka – v dobách na konci devadesátých let, kdy tuzemská „stand-up comedy“ teprve zapouštěla první kořínky. Dnes je to už u nás plně etablovaný žánr, jemuž se věnují desítky umělců. Ne vždy byl ale stand-up akceptovanou součástí kulturního života: komik Lenny Bruce, považovaný za zakladatele žánru, byl zatčen a za svého života čelil mnoha trestním stíháním. A jeho mladšího kolegu, světově proslulého stand-upového mága George Carlina zatkla policie v roce 1972 ihned po jeho vystoupení. A to nikoli v nějaké totalitní „říši zla“, ale v USA – v zemi proslulé jedinečnou svobodou slova a projevu.

Važme si humoru – a svobody!